Interkom: Trochu drahá přednáška aneb For want of a safety pin, díl 2

Stop! Zpět! Zadrž, ruko! Vyschni, pero! Umlkni, múzo! Jsem snad povídka od sestry Lukačovičové, abych začínal self-consciously gratuitous citátem v angličtině? To by bylo, abych totéž neřekl česky; hm, ono to není zcela triviální, ale zkusme třeba: „Že chyběl hřebík, upadla podkova. Že chyběla podkova, zchromil se kůň. Že chyběl kůň, nedojel jezdec. Že chyběl jezdec, skončila bitva porážkou. Že chybělo vítězství, padla celá říše. A to všechno proto, že chyběl hřebík.“ (S díky věnováno mému kamarádíčkovi Viktorovi – za to, že překládal se mnou, když se mi překládalo opravdu nejhůř.) A jaký že to má vztah k tématu reportáže? Vyčkejte a uvidíte.

Zatím jsme pořád vpodvečer prvního dne Pragoconu. Po nějaké době strávené bloumáním po chodbách a obhlížením knih na stáncích jsem vyrazil do tělocvičny, neboť v programu stálo „17.00 Dražba“ – protože nejsem sběratelem, čistě abych se podíval, jak bude vypadat, a mohl se rozhořčovat, že dražit bezpochyby vlastní sortiment, to ano, ale zorganizovat slíbenou pořádnou burzu se organizátoři nenamáhali. K mému překvapení se však dražilo všechno možné, jen ne knihy – především velké koláče a dort, dar sponzorů (syn náměstka pekáren Odkolek totiž prý je blázen do Harryho Pottera; to se odrazilo i na výzdobě pečiva). Stejně neinformovaní jako já byli zjevně všichni návštěvníci conu, takže se dostavilo pramálo zájemců (z toho ještě část nic kromě knih nechtěla), což srazilo dosahované ceny na úroveň přijatelnou i mé nednešnosti (viz minulé číslo; ale nepřihazoval jsem, co bych dělal s obří krabicí celý večer?); organizátoři zareagovali odložením dražby všeho trvanlivějšího na neděli.

Z nedostatku lepší zábavy jsem strávil chvíli v místnosti věnované hrám na hrdiny, kde běžel pořad či diskuse Bohové v RPG, vrátil se k bloumání a skončil na přednášce Dílo Isaaca Asimova, kterou proslovili Kamila „Gudrun“ Sirotná a Petr „Gror“ Severa, takto mladofanové z Asimovova fanklubu. Mělo jít o poslední díl triptychu, jehož kompletní repríza prý bude na Euroconu, organizovaného podle schématu život – dílo – (slavní) známí. Takové úhledné oddělení by bylo obtížné i v ideálních laboratorních podmínkách, a jak se ukázalo, tady případné odstředivé tendence mnohonásobně překonal jednotící princip před závorku nepřiznaně, ale evidentně vytknutého „co o daném tématu napsal A. sám“, což zvlášť citelně poznamená právě výklad o literatuře: těžiště tvořily vnějškové detaily okolností vzniku nebo následného autorova hodnocení, zatímco obsahu bylo věnováno pramálo prostoru (o Konci Věčnosti padly snad dvě věty) i v rovině popisné, o rozboru už ani nemluvě. Přednášející se drželi autobiografie Já, Asimov – trochu doplněné ze Sbohem, Země a úvodů k cyklu Robouniverzum – s oddaností fundamentalistů (tak o přírodovědných článcích do F&SF bylo řečeno, že jich A. napsal 375, s takřka okamžitým dovětkem, že jde o údaj ke dni psaní vzpomínek, ačkoli to, že se nakonec zastavil o jediný před čtyřmi sty, uvádějí i prameny dostupné česky; u Soumraku bylo ocitováno A. vyjádření nelibosti ohledně Campbellovy redakce jako pevný fakt bez zpochybnění či jen podrobnějšího vysvětlení), střídajíce drmolení úryvků a nejisté parafrázování obsahu vlastními slovy přerušované odmlkami a rozpačitým hledáním v materiálech (stěžuje si člověk, kterému bylo jistě právem vytýkáno totéž. Já vím, já vím), takže třeba jméno člověka, jehož „vědecká negramotnost“ byla popudem ke vzniku Ani sami bohové, nakonec nezaznělo (mohlo by to souviset s tím, že je uvedeno jen v úvodu k románu a – zřejmě – ne v Já, Asimov, který knize věnuje jen pár zmínek, porůznu roztroušených?). Když se plánovaný obsah vyčerpal, namísto příležitosti k dotazům publika následoval přídavek recitace z Knihy Asimova, dokud nás definitivně nevyhnali lidé hrnoucí se na další pořad. Je ovšem třeba říci, že ostatní posluchači zjevně byli spokojeni. Hm, že bych si taky zase někdy střihl nějakou přednášku?

Nato jsem se přesunul do tělocvičny a věnoval se četbě z vlastních zásob, dokud v osm nezačal pořad Workshopu – jak vyšlo najevo (program opravdu nevynikal informační hodnotou), žádné valné zasedání ani rady, jak psát, což jsem si představoval z minulých zkušeností, nýbrž opakování vloni již tuším dvakrát provedeného „Workshopu naživo“, kde se zaslané povídky rozebírají přímo na místě. Na rozdíl od Draconu jsem je tentokrát nedostal, což jsem Honzovi Macháčkovi zazlíval, dokud jsem si od něj pár nevypůjčil a nepročetl: pak jsem byl naopak vděčný, že jsem jich byl aspoň až do té chvíle ušetřen (dodatečně mi došlo, že jsem stejně na špatné adrese, neboť Honza je na civilce odříznutý od spojení a od dění a tuto akci připravovala Ivana Kuglerová). Jako nepozvaný a ne zcela seznámený s probíraným jsem se (navzdory přesunu valné části překvapivě širokého publika na pódium, k čemuž předsedající na začátku vyzvala) omezil na roli diváka; s potěšením jsem kvitoval, že vznášená kritika se v zásadě nerozcházela s mým názorem, až na to, že u jednoho vpravdě strašlivého dílka se hodnotitelé dlouze zabývali nedostatky jednotlivých dílčích motivů a obcházeli do očí bijící pochybenost celého námětu a fabule. Ale člověk nemůže mít všechno.

Druhý den už to není cesta na con, nýbrž jen přestávka mezi přednáškami; mohu zde tedy zaznamenat, že když jsem se v neděli 17. února něco před desátou ubíral od tramvajové zastávky v Evropské k ZŠ Benita Juareze v Bílé ulici po trase, která mi začínala být důvěrně známá, závěrečných pár desítek metrů jsem míjel loužičky zvratků, poslední z nichž už byla na pozemku školy (museli ji potom organizátoři odstraňovat? a jak? a co na to ředitelství a pan školník říkali?). Pevným krokem jsem vstoupil do budovy, kde byly stolky (přesněji řečeno vlastně lavice) prezence přeskupeny do jakési barikády či aspoň kontrolního stanoviště obráceného proti vstupu. Zastavil jsem se, abych si rozepjal bundu a nedbale odhalil visačku, když...

Posledních pár let pozoruji, jak jsou na conech (aspoň těch menších, které nemají placku) zavírací špendlíky coby způsob přichycení identifikace vytlačovány špendlíky obyčejnými. Není divu: který pořadatel by chtěl z napjatého rozpočtu vydávat na stále dražší galanterii, když jednodušší prostředky poslouží stejně dobře? Kolikrát už jsem si říkal, že si budu nosit sichrhajcku vlastní, ale vždycky jenom na začátku conu, když jsem se naponěkolikáté špendlil (napřed vždycky skončím s visačkou nakřivo), a do předvečera dalšího už jsem si to nezapamatoval. Vidíš, okamžitě se chopilo příležitosti mé vyčítavé druhé já, říkalo jsem ti, že není dobrý nápad píchat si ji do svetru a dokonce využívat stávající díry v pletenině! Ale vždyť co všechno vydržela, kontroval jsem, stále nevěřící vlastnímu zraku, celý včerejšek, cestu domů, svlékání, oblékání, ještě v tramvaji jsem kontroloval, že ji mám... no jo, a zrovna to musela být poslední kapka.

Koneckonců, dodávalo mé čtvrté já, vedoucí v mé psýše oddělení kyselých hroznů, stejně se už v neděli žádný zvláštní program nekonal, byl jsem tu čistě, abych plně vyčerpal zaplacené vstupné, a ne proto, že by mě zajímal, tak co na tom, že o něj přijdu? Pro jistotu jsem se ale na Dejvickou vracel ve vlastních stopách: nevěřili byste, kolik se po Praze válí papírků (visačka Pragoconu navíc rozměrem odpovídala jízdenkám MHD), ten můj však mezi nimi nebyl. Maje náhle volné dopoledne, vydal jsem se do města... ale brzo se do mne pustilo mé druhé (viz výše) já: Toho bohdá nebude, aby český fan z conu utíkal! Co by tomu řekli tví čtenáři? A co ty peníze, které jsi v potu tváře vydělával a pak takhle vyhodil z okna (respektive nechal sklouznout ze svetru)? Nakonec jsem se rozhodl: vydám se na Pragocon zpátky a zkusím, jestli v pozdější hodinu s větším provozem bude zabezpečení laxnější, a pokud ne, inu – Vašek mi dluží burzu, když mi místo ní bude moci poskytnout jedno svědectví, prokážu vlastně laskavost já jemu a ne naopak.

Návrat na místo činu jsem spojil s procházkou předjarními Dejvicemi (to jsem dřív nevěděl, že nad hotelem International je vojenský prostor včetně autoparku osázeného jehličnany). Blížilo se poledne; před školou právě končil pořad Šerm – realita vs. fikce. Vmísil jsem se mezi přihlížející a když se dav začal vracet dovnitř, šel jsem taky: jak prosté. Coby odpustek jsem si koupil dva lístky do tomboly, která měla za chvíli začít v tělocvičně. Dosud (už od deseti) tam besedovaly na lavičce usazené Ženské autorky ve fantastice: F. Vrbenská, J. Rečková, Z. Lukovská, pár dalších, které jsem nepoznal, a nejaktivnější I. Kuglerová, právě vykládající své tradiční teze o psycho(pato)logii spisovatelství. V první řadě diváků jsem nalezl Ivana Adamoviče a překvapeně se ho zeptal, co se stalo, že je možno spatřit ho na conu dva dny po sobě. Odpověděl mi, že v sobotu potkal známého, jemuž říkal, že už asi nepřijde, protože má moc práce – a známý opáčil, že on o víkendu odpočívá a baví se. Abych parafrázoval výsledek parafrází kóanů, v tom okamžiku došel žák osvícení.

Před tombolou se dražily kromě zbytků ze včerejška ještě perníkové prstence a obrázky v rámech i bez. Přihazovala z velké části skupinka několika málo lidí, trumfujících se podle všeho napůl z furiantství, napůl z vědomé dobročinnosti; pořadatelé mohli být spokojeni. Svedl jsem polovičatý boj o dorty, rozhodnuv se nakonec, že by se jeden mohl hodit na domácím jubileu, které na onen víkend připadlo; ale cena rychle překročila úroveň, kterou jsem byl ochoten dorovnávat. Koneckonců ještě jsem měl šanci v tombole. (Kdyby se konala před dražbou, asi bych kvůli vědomí, že jinou šanci už nedostanu, šel o něco výš; ale možná bylo takové uspořádání zvoleno, aby nejaktivnější dražitelé, kteří také měli velká množství lístků do tomboly, po svých výhrách neochladli.)

Nevyhrál jsem nic, jako obvykle, ale tentokrát jsem pro toto zkrácení mého zjevného a nezadatelného práva snadno nalezl vysvětlení: Vašek Fořtík losoval lístky jen tak z igelitového pytlíku, průhledného, který držel před sebou v druhé ruce, a ani si nedal práci předvést, že aspoň odvrací zrak; pokud se tombola bude opakovat i příště, mají organizátoři co dohánět tu draconskou. Udeřilo však těsně vedle mě a dort na jeden ze svých mnoha lístků vyhrála Jana Šturmová, předtím vydraživší koláč, a rozhodla se rozdat jej přítomným – pokud sežene, čím ho rozkrájet. Pravý muž Honza Macháček i Leonard Medek, u nějž jsem rovněž nošení nože předpokládal, byli ti tam, ačkoli jsem je ještě na začátku dražby viděl; Jana si nakonec někde vypůjčila zavírací nůž a teprve když jej vrátila a vybídla nás, ať si posloužíme, ukázalo se, že dílky není čím podebrat, při uchopení se bortí a pořád drží pohromadě (díky silné krustě marcipánu, jež dort svírala – a činila nijak zvlášť dobrým, ale dvakrát darovanému koni na zuby nekoukejme). Vytasil jsem občanský průkaz a – k jisté konsternaci přihlížejících a citování páně Beanova „My flexible friend“ – použil ten; vcelku úspěšně, kdyby se ještě dal okraj přiostřit, měl by v něm člověk vskutku užitečný nástroj, ano i pomocníka pro sebeobranu. Jistý problém nastal, když jsem se jej snažil očistit: v umývárně před tělocvičnou tekla jen studená voda, s jejíž pomocí jsem pouze rovnoměrně přenesl tukový film na své ruce; Jana mi však poradila, že v přízemním traktu teče teplá a dokonce tam bylo i mýdlo.

Šťastně odmaštěn jsem se vrátil do tělocvičny a vyčkal do jedné na začátek pořadu Františky Vrbenské Kyberprostor smrti a technologické vzkříšení s podtitulem „meditace o digitální kultuře a technologii“ (v programu vyvěšeném u vchodu byly asi dva odstavce navíc, ale neopsal jsem si je, a o informační hodnotě tištěného příručního programu už jsem se zmiňoval). Nic lepšího jinde nebylo, ten kyberprostor zněl zajímavě a stejně už bylo po letech na čase, abych na vlastní kůži vyzkoušel, co jsou ty proslulé přednášky pí Vrbenské zač (jestli jsem snad kdy dřív na nějaké byl, dokonale jsem to zapomněl). Tělocvična se zaplnila vskutku nebývale, ještě dobře, že jsem s předstihem zaujal místo hned v první řadě (i tak nakonec přede mnou bylo pár lidí přímo na zemi), zvlášť proto, že přednášející opovrhnuvši pódiem zaujala místo v téže rovině s publikem a nemluvila příliš nahlas (ovšem chvilku poté, co začala bez ohledu na hučení v sále, samoorganizací se dav ztišil až nábožně). Jenže jsem se šeredně spletl: pí Vrbenská na úvod přečetla citát nejmenovaného autora (usilovným mžouráním na obálku knihy jsem dospěl k dojmu, že podle tvaru jména nelze vyloučit Bohuslava Blažka) o odvislosti svobody moderního člověka od společnosti a následovala nikoli přednáška, nýbrž volná diskuse všech přítomných o tom, co nám komunikační technologie dávají a berou, konkrétně nehrozí-li ztráta soukromí a sledování jakýmisi Jimi. Chvíli debatovali internetoví praktici o zajistitelnosti anonymity nebo naopak její likvidace; pí Vrbenská ilustrovala své obavy tím, že když hledala informace o sociologu Arthuru Krokerovi (zde jsem pošetile porušil mlčení, podlehnuv zálibě ve své formulaci „je jako Jan Keller, ale víc“, když pojem levicovosti pí Vrbenská odmítla), třikrát jí spadl browser a pokaždé na totéž zadání dostala jiné odkazy. Pak se řeč stočila k nářkům na nespolehlivost informací na síti a samozřejmě došlo na oblíbené téma, jak vůbec můžeme cokoli vědět. Filip D. Štěpánek (celý con jsem čekal, kdy už se objeví, ale možná prostě navštěvuje jiné přednášky než já) v tomto bodě prohlásil, že to přece řeší „Einsteinova teorie falzifikace“; na tom spojení si trval i přes protesty Jaroslava Zvoníčka a mé, ale jeho definici nám neposkytl. Třeba by byl ochoten vysvětlit alespoň čtenářům IK, o kterého Einsteina jde a co má jeho teorie společného s konceptem falzifikace ve filozofii vědy Karla Poppera. Nakonec se ke slovu dostal jakýsi vypasený vousatý sympatizant fašismu a jal se odhalovat lži, jimiž nás mezinárodní spiknutí, imperialisté z NATO nebo kdo vlastně krmili o počtech mrtvých před zásahem v Kosovu. Na to nikdo nereagoval (sám jsem pochopitelně také přišel připraven vyvrátit nanejvýš jeden oblíbený nesmysl hercovské školy o kyberpunku), ale když povzbuzen úspěchem pokračoval, že koneckonců za (dosaď časovou jednotku) zemře v rozvojových zemích na podvýživu víc lidí, než v celém World Trade Center, pár mladým už to nedalo a začali oběti a Ameriku obhajovat. Vyhlídka na tuto hádku na mě byla příliš. Vstal jsem a s temným mumláním „Sveti Sava Spasi Serbiju“ opustil místnost, přísahaje si, že už nikdy na conu nepůjdu na pořad, který by se jasně nezabýval sci-fi jako takovou.

Že bych ještě mohl počkat na vyhlášení soutěží, jsem si nevšiml, a stejně by mě nezajímaly. Vydal jsem se tedy domů, sebrav ještě z hromádky na stolku u vchodu několik xeroxovaných papírů používaných patrně dříve na přednášce o hrách na hrdiny a nyní daných v plen. Začínaly dlouhým úvodem ve stylu: „Tento sešit není vytvořen k soupeření s majiteli Obchodních značek uvedených v sešitu. (...) Překlad názvosloví není oficiální, slouží jen k přiblížení pravidel hráčům, kteří dostatečně neovládají anglický jazyk. Pokud vás tyto pravidla (sic!) Dungeons and Dragons, Third Edition, zaujmou, jistě je naleznete v prodeji v každém dobrém knihkupectví věnujícím se alespoň částečně sci-fi a fantasy literatuře (to bych vážně chtěl vidět). Tento sešit je k dispozici zdarma v rámci přednášky o Dungeons & Dragons^® (symbol se na prvních dvou stranách opakoval 7*) a d20 System. Autoři tohoto sešitu nejsou autory této hry ani se za ně nevydávají. Dobrodružství na konci sešitu je dílem autorů, jejichž jména jsou u něj uvedeny (sic!).“ Tedy, kdybych já musel před svými vystoupeními takto stvrzovat, že knihy, o kterých mluvím, jsem nenapsal já, objedná je každý dobrý dovozce literatury, nehodlám nahrazovat jejich samostatné přečtení a za vstup na přednášku se zvlášť neplatí, tak bych se snad radši začal věnovat jejich domácí konkurenci. Ale hráči jsou lidé zvláštního ražení...