Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Pokud čtete celý Interkom, možná jste si přečetli mou nedávnou filipiku proti účinkování chlapců z Fantasy Planet v Ramaxu, protože to bylo skutečným obsahem článku, třebaže jak znám Libora Marchlíka, vezme si to velmi osobně, nejlépe jako útok pragocentristů na jeho moravské či slezské snažení. Vybrané jedovatůstky z prvních cca dvaceti stran Ramaxu 11 se opravdu týkají jen čtyř autorů z cca jedenácti, i kdybych byl zaujatý (nejsem, ale v tomto případě to opravdu není těžké), opravdu nebylo třeba se dívat na podpis. Jejich články jako by z jinak ničím výrazně zajímavého textu přímo vyvstávaly. Tak nepřehlédnutelně příšerné byly.

       Když jsem poněkud vychladl, zavzpomínal jsem na svá mladá léta a počátky práce ve scifi a pro scifi. Psali jsme tehdy (před dvaceti roky) své první recenze jen o pár let starší než většina mnou napadených písálků a nosili jsme je či posílali ve fanzinech Jaroslavu Veisovi, Ivovi Železnému či Zdeňku Volnému, kteří tehdy byli vesměs mladší než dnešní dinos, včetně mě.

       Jak by na nás zapůsobilo takové ocenění našeho jistě dobře myšleného snažení, jakým častuji neumětele z té jiné planety? Asi bychom to nechápali zrovna jako povzbuzení.

       Odkud tedy beru tu odvahu a oprávnění ke svým ne právě lichotivým, natož povzbudivým soudům?

       Mám za to, že nemusíme stále začínat od nuly a opakovat všechny chyby znovu. A i kdyby nám bylo souzeno motat se v tom cyklu amatérského neumětelství donekonečna, nezbavuje nás to povinnosti pokušet z něho vystoupit. Pokud tak někdo nečiní, dělá to na vlastní nebezpečí.

       

       ***

       Pokusím se pro potřebu probíhající diskuse porovnat dobu vzniku fandomu se současnou situaci.

       Generace dnešních dinosaurů znala většinou vše podstatné, co česky a slovensky vyšlo od konce války, a někteří i víc (tehdy to nebylo nic nemožného), znala se navzájem a znala většinou i své čtenáře, ale neměli jsme jediný vzor, jak psát recenze a o literatuře vůbec, natož pak jak přemýšlet o SF a hodnotit ji.

       Na druhé straně vydání každé knihy bylo velkým svátkem a bylo chápáno jako vítězství tajného společenství duchovní opozice. Všichni podstatní lidé četli důležité knihy ve stejný čas a žádná nová myšlenka nezapadla jen proto, že by se jí nedostalo prostoru.

       Ti nejtalentovanější z nás se učili psát a kriticky myslet u klasiků mainstreamu, Šaldy, Černého, Fučíka, a my ostatní zase od nich. Recenze Pavla Kosatíka a teoretické knihy Ondřeje Neffa byly naší univerzitou.

       Odkud by tedy dnešní pologramotní nadšenci (na jejichž projevu se asi rovněž podepsala četba nejednoho classika) měli brát vzory či alespoň měřítka, aby sami poznali, co se jim povedlo a co ne?

       Musím uznat, že v něčem mají obtížnější situaci než my. Pokud se občas našlo něco použitelného v Sýsově Kmeni, dnešní Tvar jim asi nepomůže, jak napsal RIP v posledním IK roku 2001, do svých ghet upadl celý mainstream a jeho umělý a vyumělkovaný jazyk postmoderny snad může říci něco kruhu zasvěcených, ale těžko promluví k nadšenému čtenáři bez úvodního kurzu postmoderního ptydepe.

       V Ikarii toho bohužel rovněž mnoho nenajdou, schválně jsem přečetl několik posledních čísel, a i když jsem tam nenašel nic tak příkladně odpudivého a odbytého jako v Ramaxu 11, nebylo tam rozhodně nic inspirativního, ani laťku v našich recenzích posunujícího.

       Upřimně řečeno, v tak malém prostoru, jaký je jedné každé recenzi věnován, to snad ani není možné po každém chtít (i když to samozřejmě jde, jak dokládají nečetné příklady např. Ivana Adamoviče či Františky Vrbenské).

        Literární teorii suplují povrchní výpisky z četby velkého Sapka (ať už si o něm a jeho esejích v číslech 11 a 12 myslíme cokoli, snad se shodneme, že jen stěží mohou někoho naučit přemýšlet a psát o scifi) a k ambicióznějším vyjádřením původně určená rubrika Knihy pod lupou je bohužel jen málokdy využívána k původnímu účelu.

       Jako jakési kratičké zablýsknutí na lepší časy by snad bylo možné chápat překlad Chiangových Dvaasedmdesáti písmen doplněný esejí Grega Beattyho (dá se ovšem očekávat, že než se rok s rokem sejde, najdeme jej v ikarosí anketě jako nejhorší článek ročníku:-).

       

       ***

       Nedávno jsem si postěžoval, že nějak špatně nacházím společnou řeč s nejmladšími fanoušky. Asi to bude tím, že na ně automaticky aplikuji měřítka jako na zaběhané, ve věci se orientující dinosaury, v případě recenzentů pak jako na literární kritiky, jaké bychom chtěli ve svém středu mít.

       Když jsem se poprvé sešel s Pavlem Kosatíkem (a to už nějakou dobu vydával svůj literární fanzin Síra), byl tak ve druhém ročníku na právech a dnes je tomu několik měsíců, co získal cenu Ferdinanda Peroutky...

       Další mladí scifisté, které jsem mohl sledovat od středoškolského věku byli Ivan Adamovič a Honza Vaněk jr. Možná, že tito a jim podobní (Viktor Janiš, Martin a Vilma Klímovi, Richard Podaný, Jan Macháček...) zkreslili má měřítka a nerealisticky nadsadili očekávání.

       Za bolševického útlaku se v touze po něčem smysluplném do scifistického gheta rádi zařadili lidé, jejichž schopnosti by jim v jiné zemi či jiném čase předurčily zcela jinou životní dráhu. Rovněž zde došlo k jinde ve svobodném světě nemyslitelnému srůstu fandomu a obce tvůrců, překladatelů, teoretiků a recenzentů SF.

       Fandom ve svobodném světě je často především banda krojovaných násosků, lidí často neúspěšných, nějak většinovou společností nedoceněných, jejichž největším štěstím je, že se dostali na první con dřív, než je potkal jehovistický náhončí.

       Máme si říci, že naše poněkud jiná situace je jen dočasná abnormalita a i my se postupem času změníme do výše popsané podoby?

       To rozhodně není náš program.

       Nebudeme se snižovat na úroveň vděčných konzumentů s IQ tykve, ovšem ani se neuzavíráme před lidmi, kterým ke spokojenosti stačí zábavné čtivo a jsou rádi v naší společnosti.

       Každý by ve fandomu měl na své úrovni nalézt, co potřebuje, ale měl by se dovědět, že existují i jiné úrovně a záleží jen na něm, kterou si zvolí.