Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Nenapadlo mě, že to ještě kdy řeknu, ale potěšila mě Ikarie, konkrétně její březnové číslo.

       U obálky sice nevím, zda je neostrost kresby uměleckým záměrem či polygrafickým neumětelstvím (ale alespoň je na rozdíl od minulého čísla použitá prvně :-).

       Sice až psaní této poznámky mě přimělo zjistit, co je na druhé straně obálky, ale ani tak jsem nepochopil, čeho se ta reklama týká. (Nebojte se, nepojedu stránku po stránce, tahle nadšená pečlivost brzy jednoho unaví.)

       I fousatý rozlet (je to knír nebo křídla, ta divná věc v logu?) byl mimo mé chápání, chtěl snad říci, že jeho autorovi řekl Ivo Železný, že vysokoškolačky čtou Večery pod lampou?

       Přeskočím povídku od Vasiljeva, který se jak se zdá inspiroval stejným dílem u Sapkowského i Strugackých, a konečně jsem u zdroje svého nadšení.

       Mám na mysli svou originalitou vpravdě výjimečnou povídku Dvaasedmdesát písmen od Teda Chianga, jež ukazuje, že možnosti science fiction zdaleka nejsou vyčerpány, že je stále ještě možné psát o vědě a zažívat údiv nad oblastmi, kam lidská myšlenka dosud nevstoupila. Naštěstí redakce nezadala překlad pilnému a spolehlivému překladateli Mirkovi Valinovi, ale dobrému překladateli Richardu Podanému. A aby toho nebylo málo, povídka je doprovozena esejí Grega Beattyho, která doufejme poslouží jako argument v probíhající diskusi o kvalitě u nás psaných a bohužel i vydávaných recenzí. Velmi cenný je rovněž dodatek Ivana Adamoviče, odhalující další možné interpretace díla. (Škoda jen, a v Ikarii vždycky bude nějaké škoda jen, když ne přímo ale, že je článek redakčně krácen, asi aby se vešla reklama na časopis Maminka, že sazeče nikdo nepoučil, že při vícesloupcové sazbě mají být protilehlé řádky na jednom účaří a všechny sloupce mají mít stejný počet řádků, a že redaktor, pravděpodobně ve shodě s progresivním pravopisem, nahradil literárně-vědný termín tróp meteorologickým tropem :-)

       Je-li pravda, že si Ivan Adamovič bere od Ikarie několikaměsíční dovolenou, nasadil svému zástupci, a každému, kdo se u nás pokouší psát o přemýšlení o SF, laťku zatraceně vysoko.

       Z české SF jsem se zatím dostal jen k Jakubu Mackovi a upřímně řečeno od něho bych čekal více, ale třeba nepsal, jak nejlépe uměl, ale aby se dostal mezi 6. až 26. Ondřejovu homilii na sv. Druunu jsem již rovněž někde četl a některé recenze jsou tradičně ubohé (nepíši však dnes o nich a tak zůstanou v bezpečné anonymitě), ale kdyby v každém čísle Ikarie byl jeden Chiang nebo Beatty (všimněte si, jeden by mi stačil), každému bych takový časopis doporučil s vědomím, že klady bohatě vyváží nedostatky.

       O ostatním snad příště, jestli by to nebylo zbytečné (sloupec je naplněn :-)).