Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Před časem si náš ministr kultury posteskl, že již deset let čeká na „velký společenský román“, který by nejlépe na jediném osudu zmapoval univerzální, nebo aspoň českou zkušenost, a ono pořád nic. Možná je to tím, že doba ani Češi nejsou ničemu vskutku velkému nakloněni, možná by se pod takovou tíhou vypravěč (a koneckonců i čtenář) zalkl, tak jako třeba u Plaček nad Finneganem, a možná si budeme muset literární podobu naší minulosti poskládat z mnoha románů jako nějakou mozaiku. Nikoliv nevýrazným kamínkem v takové imaginární mozaice je román Jana Poláčka Spánek rozumu plodí nestvůry.

       A to přesto – nebo právě proto – že žádná politická témata neřeší. Velké dějiny jsou přítomny jen jako jakýsi omezující dusivý příkrov, který jejich protagonisté berou jako něco daného a nezměnitelného. O to zajímavější jsou jejich malé, osobní dějiny a problémy spojené s dospíváním, charakteru povýtce erotického. A pokud bychom měli Spánek nutně zařadit do nějaké literárněvědné škatulky, pak asi k románu psychologickému, do podkategorie „bildungsroman“.

       Hlavní hrdina Aleš je alespoň na první pohled tichošlápek, který si již v první třídě uvědomuje, že bit není ten, kdo „něco“ dělá, ale ten, kdo o tom mluví. Ono dětství není ani zdaleka tak idylické, jak si ho mnozí zpětně rekonstruují a vynalézají. Děti nejsou o nic méně kruté než dospělí (spíše více, neboť si ještě dostatečně neosvojily zákony psané a hlavně ty nepsané), a jestli něco nedokážou odpustit, pak odlišnost a slabost. Pro hlavního hrdinu jsou léta školního vzdělávání lety pod psa, a báječného na nich není snad vůbec nic. Ohrožován je ze všech stran – ustavičnou a diktátorskou péčí své babičky (a po její smrti svou matkou, která se až příliš snadno vpraví do typicky matriarchální role), školním tyránkem Karlem, svou vlastní plachostí, nesmělostí a ignorancí ve věcech sexuálních. Jeho tápání nemůže čtenář sledovat bez pobavení, ale ani účasti, stejně jako se nemůže neotřást při detailním popisu jednoho zatuchlého rodinného mikrokosmu.

       Děj románu nakonec přes různé peripetie dospěje až k sametové revoluci, kdy v jednom hrůzném činu vypluje na povrch potlačovaná stránka Alešovy osobnosti, kdy v jednom jediném okamžiku získá převahu jeho osobní Hyde a neodvolatelně ovlivní jeho další život. A nám se nezbývá než ptát: kdo vlastně ve skutečnosti jsme? Opravdu sami jednáme tak konzistentně, jak si utěšlivě namlouváme? Koneckonců, řecké slovo pro osobnost má i druhý význam: maska. A za autentické vyjádření vlastní osobnosti se draze platí.

       Podtrženo, sečteno: Spánek je výborný, znepokojující román, Poláček (který se dosud pohyboval spíše v žánru science fiction a fantasy, kde vydal dvě knihy, Ex machina a V těch temných dobách) má dar jemné psychologické drobnokresby, dětské dialogy jsou výjimečně dobře odposlouchané (anebo vymyšlené, na tom nesejde) a evokace školních let je velmi působivá (snad jen scéna ze školní jídelny tam chybí). Síla knihy se projeví hlavně ve zřetězení drobných epizodek (pamatujete ještě na „Krvavé koleno?“), v přesvědčivém podání traumat člověka neprůbojného, nedynamického a rozpolceného mezi svým Já veřejným a potlačeným (a společensky nepřijatelným) puzením vnitřním.

       Někdo by o tom ministru Dostálovi měl říct.