Interkom: Stín modrého býka – Historie více než fantasy

Františka Vrbenská i Leonard Medek dostali před pár lety stejný nápad, o čem psát nový román, a aby nepsali dvakrát totéž, rozhodli se, že budou psát jednu věc spolu. Vyšla z toho kniha, která víc než fantasy připomíná historický exkurs ve stylu Roberta Gravese a jeho skvělého Claudia. Každý spisovatel, který používá historii ve svých románech, musí nastudovat velké množství různých pramenů, aby neutrpěla věrohodnost. Podle seznamu použité literatury a podle doslovu autorů to bylo skutečně podrobné hledání a některé věci ani nemohly být použity, aniž by se román neúměrně nafukoval. Období a místo, ve kterém se příběh odehrává a které mají oba rádi, bylo zvoleno velmi vhodně. Nejenom proto, že je určeno českému a moravskému čtenáři (a slovenskému tiež), ale také kvůli faktu, že se v této době a na tomto území střetávalo více národů a různých kultur najednou – Keltové, Germáni a Římané – a nad tím vším celou dobu visí hrozba války, povstání poražených a pomalu asimilovaných keltských kmenů. Vývoj děje závisí na mnoha okolnostech, především však na jednom keltském torques – nákrčníku, který nosili králové. A právě tato královská insignie má pozdvihnout korkontského náčelníka na krále a sjednotit Kelty v boji proti uchvatitelským Germánům. Jenže pokladu se zmocnil římský špion a zabiják Arminius, zvaný Lupus – Vlk, když zabil mladého Kelta, který jej vykopal. Tím na sebe seslal pohromu v podobě bratra mrtvého, tuláka Kraka, zvaného Šílený tanečník, a rozpoutal tak cestu pomsty, na kterou se Krak vydal. Pomocí temných obřadů, které ještě vylepšila snoubenka mrtvého a kmenová čarodějka Ronwain Ny Kregyr, odhodil všechno kromě pomsty a smrti, i příslušnost ke kmeni. Germánské kmeny naopak chtějí od Keltů spolupráci proti severním germánským Langobardům, kteří se chystají táhnout do Boioheimu. Osudy všech jsou navzájem propojeny a záleží na malých rozhodnutích jednotlivců, kteří ovlivní dějiny.

Velmi zajímavé jsou osudy postav, kterým je určeno zemřít. Autoři je nechali rozvíjet, růst a dospět, aby umřeli náhle a jakoby mimochodem. Tak umírá římský obchodník, germánská dívka a svým způsobem i korkontská čarodějnice, ale nutno podotknout, že jejich osud byla napovězen už na začátku jejich vystoupení v ději. Zvláštní úlohu zaujímá v románu čarodějka Ronwain. Jako drusada keltské osady Daksanemet rozhoduje o důležitých kmenových věcech, ale své nejdůležitější rozhodnutí učiní bez vědomí ostatních a tím zabraňuje sjednocení Keltů a válce. V jednom úhlu pohledu tak keltská smířlivost vůči Germánům velmi připomíná podřízený postoj českých vůdců vůči německému sousedovi od dob svatého Václava až po nacistickou okupaci. Druhý úhel pohledu by mohl být ten, že smír mezi Kelty a Germány a jejich budoucí opatrná spolupráce je vítězstvím míru mezi různými národy a kulturami a tím symbolicky podporuje evropskou integraci. První úhel pohledu je nacionalistický a druhý je úplný blábol. Román je pokus o přiblížení neznámé historie z pohledu módního zaujetí Kelty, a to o přiblížení velmi hypotetické. Jenže jakýkoliv záznam historie je jenom subjektivní pohled kronikáře na tu kterou událost a svým způsobem náleží do říše fantazie, neřkuli přímo do fantasy. Z tohoto hlediska je Stín modrého býka pravdivý příběh jako každý jiný. Důležití jsou lidé uvnitř; jestli se chovají jako lidé, pak jsou uvěřitelní a lze věřit i jejich magii. Je to jako s náboženstvím – když jste vychování ve víře, můžete ho nenávidět, pomlouvat a porušovat pravidla, ale ono funguje, protože věříte, že funguje.

A tak funguje i magie v knize, která je vícero druhu. Většinou jde o bylinky a jedy, pak o sugesci a hypnózu a pouze v minimu případech o skutečnou přírodní magii. Všimněte si ale, že kdykoliv je popisováno kouzlo, je u toho dotyčná osoba sama. Děj by totiž běžel ve stejných kolejích dál i bez vlivu magie na konkrétní situaci. Například noční souboj mezi Kwann a Ronwain, který je rozhodnut pomocí magie na noži, tak mohl skončit i proto, že jedné dřív došly síly.

Skvělým vtipem je působení prvního Slovana na našem území – venedského otroka a pasáčka krav Gložamjera. Jeho putování v obchodní karavaně, jeho několik úvah o úrodnosti území, kterým projíždí, a konečně jeho výlet na Ripu by lépe nevymyslel ani Alois Jirásek. Poněkud přitažená za vlasy mi připadá zručnost Kraka v ovládání meče. Jeho cvičení, které mu vysloužilo přezdívku Šílený tanečník, patří na opačnou stranu severní polokoule, ale musím uznat, že tak autoři nemuseli v jeho soubojích proti přesile používat černou magii, pouze strach z ní a z jeho pověsti.