Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Pokud se snažíte živit psaním, tak to nejlepší, co vás může potkat, je, pokud si vaše knihy získají „marketing potential“ neboli pokud pomocí nich dokážete prodávat i jiné věci. Traduje se, že prvním takovým velkým marketingovým projektem byly Star Wars, kde se z prodeje figurek a knih a podobných věcí utržilo víc než z filmů.

       Asi se nespletu, když teď napíšu, že v současné fantasy se stěží vyskytují marketingovatější věci než Pratchettův Discworld a Harry Potter od Rowlingové. Trička, mapy, počítačové hry, prodá se cokoliv. Já jsem si nechal k Vánocům poslat po jedné knize od každého.

       Rowlingová se fláká a místo pátého dílu Harryho Pottera v roce 2001 nabídla dvě učebnice z Bradavic. Dějiny famfrpálu mě až tak nezaujaly, protože nejsem potteří maniak, jen se mi ta série prostě líbí. Objednal jsem si knihu druhou, „Fantastic beasts & where to find them“ neboli fantasticko-magickou zoologii. Sliboval jsem si od ní, že by mohla rovněž posloužit jako rozumný průvodce příšerami vyskytujícími se v jiných fantasy.

       Mou první reakcí byl šok, je to totiž knížečka velikosti školního sešitku formátu A6, s celými 64 stranami. Nicméně dvě libry z ceny 2.50 jdou údajně nadaci Comic Relief, takže to byl dobrý skutek. Co je v knize? Napočítal jsem 84 magických tvorů, kteří jsou tam popsáni, a to velice stručně: v průměru přesně půl té malé strany na tvora (vlastní zoologie zabírá 42 stran). Popisky jsou zajímavé, mnohé jsou vázány na děj Harryho Pottera, zatímco jiné jsou spíš obecnější, nicméně musím přiznat, že jsem čekal trochu víc, například více obrázků, když už je to učebnice. Také si myslím, že si s popisy mohla dát víc práce a mohlo to být celé delší (například na každou stranu jeden tvor a dát tomu formu – jméno, obrázek, výskyt atd.).

       Mnohem více mě zaujaly statě v úvodu (22 stran), které odhalují ledacos z historie soužití magických tvorů mezi sebou i s čaroději. Tyto informace dokreslují narážky objevující se v HP, spolu s popisy tvorů pak přispívají k vytvoření bohatšího pozadí pro svět série.

       V reklamě na tuto knížku se hodně nadělalo z ručně dopisovaných poznámek Harryho a Rona. Hned jsem si vzpomněl na poznámky v učebnicích našich a docela jsem se těšil, bylo to však asi největší zklamání z celé knihy. V průměru vychází jedna poznámka na dvě a půl strany a většina je jich silně nudná, například u popisu skotských a irských mořských pan jsou slova „méně pěkné“ škrtnuta a nahrazena slovem „ošklivé“. Ha ha. Přesto se tam vyskytnou dvě věci vysoce zajímavé pro českého čtenáře. Na první straně je pozůstatek po „hádací hře“, kdy jeden hráč hádá písmenka a druhý mu kreslí šibenici. Je to pro mě jen další důkaz toho, jak jsou naše všeliké kultury provázané (například jak jsem zjistil od kamarádů, taková hoňka a schovka se hraje se stejnými pravidly jako u nás i v Číně a Africe; mezinárodně se hraje i kámen-nůžky-papír). Na stejné straně je zbytek další hry, piškvorků ve čtverci tři na tři. To je naopak hra angloamerická, kterou jsem navíc nikdy nepochopil. Na rozdíl od našich piškvorků neomezených, ve hře tři na tři prohraje jen naprostý idiot a tudíž nechápu její přitažlivost. Ale to jsem trochu odběhl.

       V zásadě tedy nemohu říci, že bych svého nákupu litoval, ale přišlo mi to celé šité horkou jehlou, typický marketingový výrobek, jehož jediným cílem je něco trhnout na vlně popularity. Jsem na rozpacích, zda to doporučit čtenáři, který není potteromaniak.

       Musím přiznat, že nejsem ani pratchettovským fanatikem, takže mám sice Discworld a Nome trilogii a Stratu a Dark Side of the Sun, zato o Johnnym jsem si koupil jen knihu první a dodnes toho lituji, je to totální sračka (dle mého skromného názoru). Vynechal jsem taky mapy a průvodce a podobné marketingové tahy, protože jsem neměl pocit, že by něco nabízely samy o sobě. Výjimku jsem udělal až u Kuchařky tetky Oggové, což byla ta druhá kniha k Vánocům. Hned jsem se do ní zamiloval a čas od času si v ní čtu, i když musím přiznat, že jsem ještě žádný recept nevyzkoušel (zatím).

       Upřímně řečeno, neumím říct, co se mi na knize líbí nejvíc. Veselé recepty s narážkami na svět Discworldu? Kouzelné rady o etiketě? Doporučované silně přímočaré způsoby dvoření? Vzájemná korespondence nakladatele a manažera? Opravdu nevím, je to prostě dobrá kniha, která si zaslouží místo v mé knihovně. Jediná výtka, kterou vznesu, se týká trpasličích receptů, které byly upraveny pro lidi, což mě mrzí hlavně u chleba zcela bez štěrku a krysy na tyčce, která se v knize nedělá z krysy! Rozdíl v dojmu mezi oběma knížkami je jasný: Potterovská učebnice je narychlo spíchnutá pumpa na peníze, s kuchařkou si dal Pratchett a jeho spolupracovníci spoustu práce a je to plnohodnotná věc.

       Kniha je hustě doprovázena ilustracemi tužkou od Paula Kidbyho, z čehož mám osobně smíšené pocty. Důvod je, že zatímco u některých osob se docela trefil a moc se mi to líbí, jiné jsem si představoval úplně jinak, například tetka Oggová z obálky Witches Abroad (snad Čarodějky na cestách) je blíže mé představě než ta osoba z kuchařky. Nejhorší je, že se pokusil dát tvar věcem, které měly zůstat beztvaré. Pratchett je mistr náznaků, do značné míry lze říci, že jeho knihy jsou tak dobré, jak dobrá je čtenářova představivost (viz například zmínky o překvapující banánové polívce). Abych byl adresný, desátník Noby měl rozhodně zůstat jen v říši fantasie, protože ať už se Kirby snažil sebevíc, skutečnosti se nemohl přiblížit. Takových výtek mám víc, proto jsem si také nekoupil The Pratchett Portfolio. Mimochodem, co bych koupil z fleku a zaplatil i hodně: knihu reprodukcí Kirbyho obálek, barevně a celých, bez velkých částí zapláclých reklamními pokecy a titulky. Pod těmi obdélníky se totiž skrývají věci, jak se můžete přesvědčit i vy, když srovnáte vydání první a pozdější, které se liší velikostí reklamních keců (jako kdyby se Pratchett musel inzerovat).

       Pratchettovy náznaky mě přivádějí k další věci, a to je tetka Oggová. Většina toho, co řekne, je dvojsmyslné (i když jsem zjistil, že se to občas vytratí překladem, odhaduji proto, že překladatel neumí anglicky natolik, aby to chytal). I zde je vše ponecháno čtenářově fantasii, Pratchett jen jemně naznačí. To vše kulminuje v knize, která se táhne celou kuchařkou, a to je předchozí kulinářské dílko tetky Oggové jménem The Joye of Snacks. Tohle je bohužel vtip, se kterým si neporadí asi žádný překladatel, tak to zkusím vysvětlit. „Snacks“ se čte „sneks“. Proč je to taková sranda? Na počátku 70. let vyšla kniha The Joy of Sex, Potěšení sexu, která se stala kultovní. Byla to totiž první rozšířená kniha v puritánských USA, která otevřeně hovořila o různých polohách a dalších praktikách zpříjemňujících společné (i osamělé) chvíle. Název a zaměření knihy jsou dnes známy snad každému anglosaskému čtenáři (i když už asi ne kniha samotná), konec konců vychází v doplněných vydáních i nyní. V jistém smyslu se dá říct, že celé generace Američanů a Britů jí byly odkojeny. Jako taková se stala součástí kulturního podvědomí a autoři se toho nebojí využívat. Například první a velice populární manuál snad nejlepšího sázecího systému TeX se jmenuje The Joy of Tex (názvy jeho kapitol jsou dokonce parafrází názvů z The Joy of Sex). Teď už asi sami vidíte, že jde o vynikající (jak jinak u Pratchetta) ale nepřeložitelný ftipus. Mimochodem, kdybych někdy našel Aladinovu lampu, jedno z přání bude vlastnit The Joye of Snacks. Zatím se musím spokojit s Pratchettovými náznaky.

       A to je asi všechno o Kuchařce tetky Oggové, která se mi moc líbila. Už se těším, až budu moci napsat recenzi na čtvrtý díl Martinovy Ságy ledy a ohně, který by se snad měl letos v létě objevit. Nemůžu se dočkat, tahle série bude jednou klasika srovnatelná s Tolkienem.

       Knihám zdar!

The Joy of Snacks by jistě přeložit šlo, aspoň na té nejzákladnější úrovni, třeba Radost ze keksůch. Problém ovšem je, jak uvádí pH, v kulturním kontextu: i jestli u nás snad nějaká pozdější verze příručky v 90. letech vyšla, rozhodně nedosáhla ani zdaleka takové popularity jako ve svém původním jazyce a prostředí. Aby se narážka opravdu plně převedla a fungovala bez „pozn. př.“, muselo by jít o zkomoleninu jiného titulu s větší tradicí v české společnosti – jenže u nás nejspíš žádný takový, univerzálně známý každému čtenáři, není a nikdy nebyl, a co tedy vybrat? Babičky, na slovíčko? Dokonalé obžerství? Uvař mi to? Nebo dokonce, řekněme, Buchta jako peříčko? Ale dost planého mudrování; zabývat se místo toho, co v knize je, tím, co by v ní snad bývalo mohlo být a není, je vždycky hloupost, a chtít soutěžit ve slovních hříčkách s J. Kantůrkem čiré šílenství.

       Ač jsem českou Kuchařku stařenky Oggové nečetl (soustavně), dovolím si poznámku: u knihy, jež stojí půl třetího sta korun a není zvlášť dlouhá, snad není přehnané žádat, aby aspoň jeden z dvojice překladatel – „Jazyková úprava: Naďa Svobodová“ věděl, že vyskytnou-li se slova still life pohromadě (v názvu obrazu!), překládají se zátiší, ne „tichý život“ (s. 146). A nepochopil jsem, proč B. S. Johnsonovi byla ponechána křestní jména Bergholt Stuttley, když přezdívka Bloody Stupid je převedena doslova „Zatracený Hlupec“ bez ohledu na iniciály, ačkoli tady není pro obětování vazby žádný zvláštní důvod: nepochybuji o tom, že by něco jako třeba Blbec Stará Jan Kantůrek vymyslel levou zadní i uprostřed noci. V receptu na obří koláč jsou suroviny dávkovány v desetitisících liber, takže Angličanovi stačí škrtnout nuly a má normální rozpis, jenže překladatel je převedl na kilogramy bez zaokrouhlení a našince čeká cvičení na hledání společných dělitelů čísel jako 6810 a 454, komplikované tím, že množství jablek zůstalo v tunách (byť autor jistě nemyslel metrické). A pozor, ještě něco: originální recept začíná „30 000 liber mouky, 30 000 lžiček soli, 15 000 liber tuku“, zatímco v jednotkách SI je stejné množství vyjádřeno jako 13 620, respektive 6 810 kg; česká lžička je stejná jako anglická - a přece jich v překladu ubylo na 13 620... Nejsem tak dobrý kuchař jako J. Kantůrek a nemohu tedy vyloučit, že měl dobrý důvod množství soli 2,2* zmenšit (i když jinde úpravy receptů jen nezávazně doporučuje a jasně označuje v poznámkách), ale z dětské četby (Josefa Lady) si dobře pamatuji, jak nebezpečné je koláč nedosolit. Takže až to budete zkoušet doma v kuchyni, buďte varováni!