Interkom: O kritikách, kriticích, recenzích a nejenom o nich (zamyšlení)

S články o kritikách a recenzích jako by se roztrh' pytel (viz např. Ivan Adamovič v letošní Ikarii č. 4 nebo Interkom č. 3). Zvlášť prvně jmenovaný pro mě objevil mnoho nového, neboť jako naprostý literárně-kritický laik jsem s údivem žasla nad množstvím přístupů, z nichž lze dílo hodnotit. S nadšením zjišťuji, že mé děti již nikdo nebude týrat dotazy „Co tím chtěl básník říci“ (i když kdoví – při stavu dnešního školství).

Pro nás konzumenty je to jinak velmi složité. Spolu s Frederikem Pohlem by ze všech přístupů mohl být tím nejvíc doporučujícím ten, který radí, zda knihu koupit či nekoupit, ale je otázkou, komu, tedy jakému čtenáři touto radou kritik poslouží. Uvedu příklad záměrně z jiné oblasti, který však pro tento účel poslouží. Filmová kritička Mirka Spáčilová uveřejňuje v Mladé frontě Dnes kritiky na premiérové filmy. Mám ji moc ráda, čtu všechny články, pod kterými je podepsaná, a za ta léta, co ji (tímto způsobem) znám, vím, nakolik mohu na její doporučení (rozuměj „jít či nejít“ – do kina) dát. Zcela se shodujeme v hodnocení většiny filmů, nikoli ovšem akčních (které prakticky vždy ztrhá jakožto brakové, byť mnohdy po zásluze) a českých filmů mladých tvůrců (které naopak mnohdy k mému nepochopení vyzdvihuje). Jak jsem ovšem řekla, znám svého kritika, proto jsem schopna z jejích kritik poznat, zda se mi film bude líbit nebo nebude.

A o tom to právě je. K čemu je mi fundovaná objektivní kritika respektující třináctero přikázání, vyzdvihující dílo coby pilíř žánru, když se mi pak (subjektivně) kniha či film nebude líbit? Možná má pravdu Františka Vrbenská, že každá kniha si svého čtenáře najde. Možná by kritikové měli do kritiky zahrnout také doporučení, jakému typu konzumenta se dílo bude líbit. Ale to už bychom to možná měli příliš jednoduché, kouzlo je i v tom, že knihu přečtu a zjistím, že se mi nelíbila.

Sama za sebe jsem rozpolcena a nevím, co si o tom myslet. Vždycky jsem se považovala za intelektuálku, prošla jsem vstupním testem Mensy, a přece mně nadchly Mlhy Avalonu (viz letošní Interkom č. 2/2002), které kdekdo na cáry roztrhal. Na druhé straně obálka knihy je pro mě při volbě její koupě naprosto vedlejší, rozpor s reáliemi sice zajímavý, ale pro příběh nepodstatný (byť jsem kdysi při zkoušce z dějin čerpala ze Tří mušketýrů) a odlišnost od překladu nejsem schopna posoudit, protože obvykle nečtu souběžně obě verze. Co mi vadí, je nemožnost ztotožnit se s hrdiny a gramatické chyby.

Možná zakrňuji. Možná mě mateřství, vedení domácnosti a život sám semlely tak, že mi ke štěstí stačí mýdlové opery, Angeliky a šťastný konec. Neskutečně dávné se zdají kolejní debaty o nekonečném vesmíru, knihách, filmech, odkud jsme a kam jdeme. A s okouzlením potom hledím na někoho, kdo dokáže vytvořit něco duchaplného. Zkoušela jsem oslovit své přátele z Andromedy, Karla Jedličku, Dárečka, Radku Žákovou či Tomáše Jirkovského. Jejich pocity jsou podobné, jen času je málo a jsme plni výmluv. Možná by to chtělo zpomalit, přestat máchat pleny nebo vydělávat peníze, začít víc číst a možná začít zase jezdit na cony. Nebo založit diskusní chat. Ještě nevím.

Přesto (či právě proto) čtu všechny recenze a kritiky, trochu kvůli onomu rozhodování, zda „jít či nejít“ nebo „koupit či nekoupit“, ale především proto, že kritik pro mě objeví něco, na co bych sama nikdy nepřišla, a třeba mě opravdu přiláká, abych koupila, byť právě pro něco, co se kritikovi nelíbilo.