Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Už jsem to v několika reportážích obešel nebo nejvýš nakousl, bylo by dobré to jasně deklarovat jednou a provždy a tohle nakonec není o nic horší místo než každé jiné. Nuže, začnu preambulí:

       V rozlišování fanů, které je zvykem v USA, na fanzinové a conové patřím bezpochyby k těm prvým. Na cony nejezdím vysedávat v baru, nýbrž kvůli tomu, čím se fanzinům (oživlým a po čertech neuspořádaným) podobají ještě nejvíc, tedy poslechnout si přednášky; a abych pravdu řekl, ani ty mě zvlášť neuspokojují, ať už je na vině prostý mnohokrát popsaný fakt desensitizace k programu rostoucí expozicí, nebo něco jiného, do čeho se teď nebudu pouštět. Byly časy, kdy jsem se kvůli tomu od conů vyjma jednoho dvou vybraných odvracel (zvlášť poté, co mé pokusy šetřit na vstupném vlastním přednášením ztroskotaly na nedostatku času, potažmo lenosti), ale poslední dobou to na mě má účinek právě opačný: je-li šance, že najdu něco podle svého gusta, tak malá, je to tím větší důvod se conu zúčastnit, abych si byl jistý, že jsem nepropásl žádnou perlu (když nic jiného, vždycky můžu se zadostiučiněním konstatovat „já to říkal“). Koneckonců, ne že bych byl nějaký mladý fan, kterému ty peníze udělají díru do rozpočtu, rozhodně pokud se akce pořádá v Praze (pokusy šetřit na ubytování spaním po tělocvičnách ztroskotaly na bolestném poznání, že už v mém věku se najdou věci, na které jsem příliš starý). A v neposlední řadě, je to aspoň nějaká změna proti trávení víkendu doma.

       Takto jsem rozmýšlel i před NeoCONíčkem 2002, který se konal v pátek a sobotu 5.-6. dubna. Pravda, tady byl nezanedbatelný argument proti, že na rozdíl od velkých všeobecných conů, kde se vždycky dá z programu něco vybrat, jde o con malý, jednosálový, specifický, specializovaný až osobní, který pořádá (a je cílen na) segment fandomu o zájmech natolik odlehlých těm mým, že bych jej mohl s klidným svědomím vynechat a že by to snad i bylo oboustranně nejlepší. Nicméně když byl zveřejněn program, usoudil jsem, že aspoň dvě přednášky by měly být zajímavé i pro mě, ba že mám přímo morální povinnost – k sobě, k literatuře, již oblibuji, i k ostatním fanům, kteří nebudou moci být přítomni osobně – je vyslechnout. I bylo rozhodnuto.

       „Slavnostní zahájení + šerm“ ovšem do této kategorie nespadá; a jelikož v programu zabírala hodinu před ním „prezence“ a po něm „večeře“ a já jsem měl ještě nějakou práci, rozhodl jsem se dorazit až na osmou, kdy měl začínat „E. A. Poe – Havran (přednes + hudba + srovnání překladů)“. Vystoupil jsem na Můstku z metra, doufaje, že con najdu, protože mapka na organizátorském websitu ukazovala pouze, kde se nachází Františkánská zahrada; ale už zdálky jsem viděl papír třepetající se (byl v dolní části špatně připevněn a foukal vítr) na zdi u brány. Po dvaceti metrech cestu k velkému překvapení jedné kolemjdoucí (nevím, nemířila-li též na NeoCONíček) přehrazoval řetěz s nápisem, že zahrada se upravuje, i zatočil jsem do dveří budovy po levé straně, na nichž vskutku visel program, a byl jsem ve farním klubu.

       Otázav se několika přítomných po prezenci, byl jsem vyzván, ať se stavím za hodinu, neboť bratr je zrovna pryč; sestoupil jsem tedy do tunelovitého sálu, kde jsem nalezl značnou část pražského fandomu (jako prvního jsem už málem tradičně potkal hned na schodech v protisměru jdoucího Michala Bronce). Za vstupem vpravo byl bar s cenami, jež se zdály mému nezkušenému oku mírnější, než bývá zvykem, dokonce navzdory prostředí podávající alkohol, a Michalův knižní stánek. Po levé straně byly shromážděny stoly, dříve patrně rozptýlené po prostoru, u nichž nyní lidé porůznu postávali, jedli, pili nebo na nich dokonce, pohrdnuvše židlemi, seděli (jeden, jehož nebudu jmenovat, krátce nato při slézání vyvolal lavinu okolního nádobí). Přední část sálu obsahovala řady židlí (napočítal jsem jich cca 50, pro přítomné tak akorát postačily) a jevišťátko, nad nímž byl zavěšen krucifix (nikoli vyřezávaný, nýbrž malovaný, s pozadím natolik ornamentálním, že základní křížový tvar dosti nabobtnal – připomínalo mi ikony, ale já se v tom nevyznám. Byl zavěšen na vlasci poněkud našikmo, myslím vzhledem k rovině zdi, ne k vodorovnému směru; až se mi zprvu zdálky zdálo, není-li odklápěcí).

       Usadil jsem se – pohříchu, jak mi dodatečně došlo, za nejvyššího člověka v okolí – a vyčkal začátku, zpožděného o deset minut. Po úvodu následoval Havran v originále doplněný hrou na syntezátor (pamatuji-li se dobře, respektive aplikací vylučovací metody na seznam účinkujících, přednes Dája [bez příjmení], doprovod Jirka Koflák). Hudba se dala přečkat, pokud se zrovna nevzpínala do takové hlasitosti, že budila v mikrofonu zpětnou vazbu (byl k tomu ovšem náchylný i u mluveného slova), ale většinou utichla milosrdně rychle (okamžitě po skončení si hudebník sbalil klávesy a odkvačil). Recitace... zdála se mi poněkud tichá až monotónní, i když to je věc interpreta(ce); jenže se nezhostila metrického impulsu, zvlášť nápadně jej ztrácejíc v přesazích, a dokonce ho sama rozbíjela jednak vyslovováním slabik, které zjevně mají být staženy či spolknuty, ba špatnou výslovností jako takovou (ominous se prostě nevyslovuje čtyřslabičně, ať „omínyjos“ nebo jinak; že v tempest jsem jasně slyšel „tempTyst“, je vedle toho maličkost).

       Trvalo to čtvrt hodiny, načež Leonard Medek po poznámce ve smyslu „pro ty, kdo tomu nerozuměli stejně jako já“ (vděčný smích publika) přednesl Nezvalův překlad, nerušen hudbou (a vynechav „matné“ v 76. řádku) už za devět minut.

       Poté nastoupil Jakub D. Kočí a já jsem se brzo dovtípil, že zbytek večera bude spočívat v tom, že mu L. Medek sehnal v zapadlé knihovně odeonské vydání šestnácti českých překladů Havrana (jež jsem měl s sebou, zvědav, jakou přidanou hodnotou oproti němu se bude přednáška vyznačovat) a on je přečetl – jak dávno či jak pozorně, těžko soudit. Začal mechanickým citováním konceptu „před- a pobaudeleirovské fáze“ recepce Poea z Bejblíkovy studie, aniž vysvětlil (patrně) neinformovanému publiku, o co vlastně jde. Pokračoval předváděním, jak který český překladatel „nám přeložil“ refrén básně – totiž, zjevně se domníval, že právě to dělá; ve skutečnosti listoval knihou a citoval závěrečná slova z prvních několika strof každé verze, jenže ta se od vlastního havranova kráknutí liší i v originále a v překladech často ještě více. Důsledkem tedy bylo, že např. K. D. Lutinova přešel, aniž se zmínil o jistě ne zcela podružné skutečnosti, že ten ponechává jako refrén anglické „Nevermore“. Pravda, později si na tuto kuriozitu vzpomněl a uvedl ji aspoň anonymně s tím, že jde o „některý moderní překlad“ (Lutinov *1871, +1923, přel. 1917). Dále nechal knihu kolovat kvůli „kaligrafii“ (sic) ve Váchalově variaci na Havrana (někdy během večera zazněl i Havran Bieblův). Když ji měl zpět, jal se hledat, jak se s překladem vypořádal „jistý pan Emanuel Lešehrad“ (dívka sedící v mé řadě [udiveně]: „Lešehrad?“ mladík vedle ní [potěšen sám sebou]: „To je jako Leningrad.“), což nás jistě bude zajímat, a omlouvat se, že poslední dobou moc nespal, neboť je čerstvě zamilovaný.

       Přiblížila se devátá a já s úlevou odešel nahoru se zaregistrovat: příslušný organizátor byl již přítomen a dokonce bez říkání rozeznal, že jsem ještě neplatil (inu výhody intimních conů). Napravil jsem to (150 Kč jako na Pragoconu, ale ten holt má úspory z rozsahu a hřálo mě vědomí, že podporuji malý con, který to potřebuje) a dostal visačku, reklamní igelitku České spořitelny s materiály a ponaučení, že hromádka farních časopisů je k mání za dobrovolný příspěvek – jeden jsem prolistoval a neshledav v něm ani zbla zajímavého, zase jej vrátil na místo. U visačky se pozastavím, neboť si to zaslouží: nejen že k ní byl poctivý spínací špendlík (viz minulé číslo IK), ale dokonce byla zasunuta do celofánového pouzdérka-pytlíku přesně na míru (nebo spíš asi bylo prvotní ono a rozměr papírové visačky, prosté, ale s dostatkem místa na jméno, mu byl přizpůsoben). Praktické a s trvalou hodnotou – rozhodně si soupravičku vezmu na svůj příští con (pokud nezapomenu). Po návratu na místo jsem ještě vytáhl z aktovky igelitku, v níž jsem našel plánovací kalendář s reklamou ČS, OPAT'ssin 9 (a to se mi onehdy vydavatel zapřísahal, jak nenávidí „ta tři písmena“), sborník soutěže NeCONíčku a záhadnou (vysvětlení přijde) šňůrku.

       Jakub D. Kočí právě vyzval ke kladení dotazů a kdosi zatoužil dozvědět se, zda existuje nějaký doslovný český překlad; odpověď byla... taková, jaká otázka. Našed konečně Lešehradovu okultně-numerologickou interpretaci (Ediční poznámka, s. 202-3), jal se ji předčítat k velkému gaudiu posluchačů v různých stupních natankovanosti; když došel k pasáži „ve třinácté sloce ve verši 1 začáteční písmeno s prvním písmenem po cesuře je echem citoslovce Ach“, podal vysvětlení „cézura je taková věc, která narušuje, mezera mezi slovama, která narušuje metrický impuls“. Karpatského Malý labyrint literatury, který měl s sebou, ji tuším definuje i zřetelněji jako mezislovní mezeru, která spadá dovnitř stopy, ale především, jak uvádějí podrobnější prameny, „někdy se slovem c. označuje metrická pauza uprostřed verše“ a u osmistopého verše Havrana rozpadajícího se do půlveršů často s vnitřními rýmy jde bezpochyby právě o tu. Michal Bronec se pokusil vysmívanému Lešehradovi propůjčit nějakou vážnost poznámkou, že měl několik titulů v Superseznamu.

       Nakonec začal Jakub D. Kočí, respektive dobrovolnice z publika, jíž se nechal vystřídat, předčítat Filozofii básnické skladby. Došel jsem se tedy podívat po „vývěsce s aktuálními informacemi“ o promítání filmů, kterou sliboval program; nenašel jsem ji, ale bylo mi řečeno, že video je ve škole v Panské ulici, kde bylo ubytování; běhat po městě se mi nechtělo. Vrátil jsem se dolů, kde Jakub D. Kočí z nějakého důvodu vysvětloval „v češtině vznikl takový názor na posuzování básní, říká se tomu strukturalismus“ a pokračoval rozdíly mezi lyrikou a epikou, opraviv se, že takové dělení není čistě věcí strukturalismu. Pak pokračovalo čtení z Poeovy statě, nepostoupivší dosud za třetí odstavec. Usoudil jsem, že nic jiného už se večer dít nebude a stejně dobře můžu jít spát. Šel jsem na tramvaj přes Panskou, ale nějak se mi podařilo si žádné školy nevšimnout a natolik, abych se vracel, jsem po filmech netoužil.

       Jak velí rodící se tradice a přetlak příspěvků, následující den conu bude popsán následující měsíc. Ani číslo IK bez reportáže na pokračování!