Interkom: Douglas Adams by volil Balbínovu poetickou stranu

Kdyby kapela na Titaniku byla česká, její poslední vystoupení by se asi podobalo předvolebnímu mítinku Balbínovy poetické strany (dále jen BPS) v úterý 11. června na Palackého náměstí.

Zbytečnost každé snahy daná kvalitami našich politiků a našim volebním systémem je v letošních volbách, stejně jako koncertování na potápějící se lodi, zjevná a právě proto, nebo snad přesto, je nutné hrát dál.

Obvykle podobné akce nevyhledávám, ale když jsem zjistil, že jedním z pěti členů BPS (nebo snad jejím pražským kandidátem ve volbách do PS ČR, struktura strany je poněkud nepřehledná) je režisér Radek Uhlíř, kterého znám ještě z let osmdesátých, z autorského semináře Ivana Vyskočila, nedalo mi to a navštívil jsem svůj první volební mítink. (Pro ty mladší, osmdesátá léta, to byla doba, kdy komunistů bylo všude jako dnes, ale dinosaury ještě nebolely klouby, a Ivana Vyskočila snad představovat netřeba.)

Dorazil jsem s desetiminutovým zpožděním, ale to nevadilo, BPS si k němu přidala stejnou dobu. Tabule opřené o pomník probuditele národa s nápisy:

Na zkoušku zazpíval kdosi cosi z Franty Gelnera. Pak s poukazem na zdivočelou ozónovou díru nastoupil Pepíček Čečil se svou harmonikou. Když se vypotácel na pomník, vypadal, jako by umíral, a možná že ano, ale když smáčkl svůj nástroj a zahrál několik hospodských písní, bylo zjevné, že by i bez aparatury hlasově ovládl hospodu, jako jeho předchůdci, které já už znám jen z filmů o radovi Vacátkovi.

Mezitím se objevil další volební kandidát za Prahu Ivan Martin Jirous. Pravil, že svůj volební program odvozuje z jednoho dopisu Franze Kafky příteli, kde píše, že by se Praha měla zapálit, a to nejlépe ze dvou stran – od Hradčan a Vyšehradu. Zřejmě aby neodpudil méně radikální příznivce, pak dodal, že Václava Havla stále ještě považuje za slušného člověka a že by mu dal včas echo.

Poté (nebo to bylo až později?) přečetl ještě svůj volební program v bodech. Šlo o věci jako zavedení monarchie, zrovnoprávnění žen a cikánů, humanizaci jatek a tak… Že by mezi naše politiky dobře zapadl, dokazoval už jen tím, že lístky s přečtenými paragrafy prostě zahazoval.

Na scéně se objevila i Monika Pajerová, geniální guvernér BPS (to je doživotní a dokonce dědičná funkce, do které se samoinstaloval Jiří Hrdina) vysvětlil, že s její stranou Naděje si dovede představit povolební spolupráci, a protože BPS k vítězství hravě stačí tři volební kraje, v ostatních mohou příznivci volit Naději. (Jaroslav Hutka, který umí, jak napsal ve svém předvolebním mailu, myslet jak politicky, tak dopředu, si však povolební spolupráci představuje tak, že by Monika Pajerová z Naděje zaskočila za barmanku Balbínovy poetické hospůdky, shodou okolností rovněž Moniku, která je v naději.)

Tuším, že to byl kandidát BPS za Královehradecký kraj, kdo pronesl čtyřverší za obranu studentů nedávno odsouzených za své konání proti předsedovi KSČ na fakultě architektury v Brně v roce 1989.

Co jste studenti, co jste dělali / že jste komunistům pokoj nedali/ teď se dozví celý svět/ jak trpíte za několik vět. (Jen po paměti, ručím jen za první a poslední tři slova : -)

Monika (která mezi normálními lidmi zdaleka není tak křečovitá a ošklivá jako v TV) řekla, že po takových verších nemá cenu petici číst, ale kdosi z davu zakřičel hlasem velikým „Jen ji přečti.“ Monika pravila, že Magorovi raději nebude odporovat, aby se nezačal svlékat, a přečetla petici s adresou, kde ji lze na internetu podepsat. (I s Monikou se vlastně znám, z časů, kdy jsem občas doprovázel studentského vůdce Martina Klímu, takto šéfa SFK Villoidus, na shromáždění revoltujících studentů. Martin se nikdy nedal nachytat na vějičku politiky, jaký z ní dnes asi má pocit Monika?)

Uměleckým vyvrcholením sešlosti bylo vystoupení kandidáta BPS do PSP ČR za Prahu Jaroslava Hutky s příznivcem strany Radimem Hladíkem. Po několika tradičně vynikajících kouscích skončili hymnou BPS.

Ta je svým způsobem SF, pojednává o hromadě smetí za městem. Smetiště se vlivem vnitřních, nepříliš voňavých procesů dobere sebeuvědomění a vytáhne na město. Naštěstí na poslední chvíli příjde zima a odpad na pochodu zmrzne.

Když jsme se rozcházeli, pronikl ještě k mikrofonu Ivan M. Jirous a vzpomněl Egona Bondyho a jeho oblíbených citátů z Mao Ce Tunga na téma, že bouřit se je správné a lid se musí osvobodit sám. Zvláštní bylo, že tehdy mu začali říkat magore i jeho spolustraníci.

Na úplný konec, pravděpodobně jako předznamenání blížících se voleb a možností občanů v nich, jsme si vyslechli verše G. Orwella, jimiž končí slavný román 1984.