Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

        

Abych se vzpamatoval z volebního a rodinného víkendu, vydal jsem se na odpolední vinné soaré k fanovi, který je v Kastelánových pamětech Kalné vody fandomu zván jako Peter Panděrko a na Sardenu publikuje jako Pete.

       Na zastávce Sídliště Na Dědině jsem obdivoval na poslední chvíli vylepené plakáty a dumal nad světskou marností ve chvíli, kdy už je vše rozhodnuto a nezvratné. Pobavil mě pan (jak si vlastně v ODS říkají?) Zahradil s ukazováčkem před bradou. Zatímco ostatní napodobují pana profesora ve frazeologii a (ne)způsobem řeči, v jeho případě je to o tom, že prstem zakrývá bradu ve tvaru Klausova zadku.

       Ponořen do takových a podobných hlubokomyslných úvah jsem nastoupil do autobusu a oddal se četbě Slepého hodináře od Dawkinse. Po půlhodině jízdy jsem náhle zjistil, že jsem na tak trochu jiné konečné.

       Naštěstí to také byla stanice metra.

       Naneštěstí jsem nepřestal úplně číst a dal na instinkt.

       Když jsem vystoupil v Jinonicích, zase mi něco (konkrétně všechno) říkalo, že nejsem správně.

       Zpět do metra a s pomocí mapy jsem zjistil, že se vlastně chci dostat do Stodůlek.

       Opět jsem se začetl, a protože jindy jezdím k Panděrkovi vždy autobusem, vystoupil jsem na Lužinách (oboje to přece zní tak venkovsky, Lužiny – Stodůlky, taky vám to připadá skoro stejné?).

       Pak už jsem raději přestal číst a asi po sedmdesáti minutách od začátku putování zazvonil u správných dveří.

       Dva megabavoráky, které mi Pete namíchal, mě postavily na nohy (ten třetí mě po hodině zase málem dostal do kolen), abych si užil příjemné společnosti střídavě sledující film o natáčení Klubu rváčů, komentující volební výsledky, diskutující o identitě Radima Kastelána, konzumující nekončící množství jednohubek a vychutnávající značková vína.

       No ale Interkom se sám nenapíše a tak jsem se brzy vydal na zpáteční cestu a až doma mě napadlo, že už jsem klidně mohl zajet až na konečnou metra, abych konečně viděl všechny stanice.

        

Pavel Weigel a moje žena za to mohou, že jsem se v pondělí vydal do Maďarského kulturního střediska.

       První proto, že neúnavně propagoval promítaní filmu Zaklínač, pořádaného polským kulturním střediskem, toho času bez vlastních promítacích prostor a druhá proto, že jako čtenářka veškeré Sapkowského beletrie vydané česky zatoužila shlédnout i film.

       Zaslechl jsem cosi, že o akci referoval nějaký fanouškovský server a zmínka snad byla i v Pevnosti, a ač jsem to vesele ignoroval, nebyl jsem v půl šesté až tak překvapen, když nám paní na recepci řekla, že nahoře už bude plno, že zájemci o promítání čekali před vchodem už od tří hodin. Nedalo mi to a šel jsem se na to podívat. V našlapaném sálku byli k nahlédnutí všichni fanoušci Sapkowského a lesního šermování a mnozí z nich již byli trochu ovaření.

       Uprchl jsem zbaběle a vydal se do knihkupectví v Čáslavské, kde je chládek a občerstvení těla i duše.

       Pokud jste to ale vy nevzdali a přežili, napište nám o promítání.