Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Další Zeměplocha, další zábava. Klasická rovnice. Ale ouha. Prvních pár stránek a zjišťuji, že se musím hodně snažit, abych vůbec pochytil, co se v jednotlivých odstavcích děje. Nad Pratchettem jsem musel přemýšlet vždycky, ale tentokrát zasahuje roviny, které bych opravdu nečekal.

       Zabývá se filosofiemi východu. Opravdu důležitý je zde plurál. Těch myšlenek je zde doopravdy hodně a měl jsem co dělat, abych se orientoval. Vtípky, které všichni označují za typickou „pratchettovštinu“ se tak nějak stávají kulisou. Stále je jich dost, ale je jich méně než dřív a víc prostoru zabírají myšlenky, jež nutí k hlubším rozborům. Ve vesmíru existuje cosi, co by se dalo označit jako tep vesmíru. A jeden tep je ten okamžik, ta neuvěřitelně malá časová jednotka, která je potřeba k tomu, aby se mohla stát ta absolutně nejmenší, nejtitěrnější věc ve vesmíru. Doufám, že se mi podařilo postihnout předchozí větou hlavní téma knihy. To samo o sobě by stačilo, ale je to pouze jeden ze střípků románu, jeden ze střípku času. Protože čas neplyne kontinuálně. Jsou místa, kde je času nadbytek, a můžeme jej beztrestně odebírat, abychom jej použili na místě, kde je ho nedostatek.

       Proto stvořil T. P. mnichy historie, řád, který má moc nad časem a snaží se přizpůsobit jej potřebám člověka. Už sama představa, že člověk je schopen natáhnout svůj čas, je hodně zajímavá. Ale stát se pánem vlastního času by mělo zůstat výsadou bohů. A co teprve kdyby chtěl někdo čas naprosto přesně změřit? Co by se stalo, kdyby někdo změřil tep vesmíru? Tu nekonečně krátkou chvilku? Pak by se vesmír zastavil. Ne, to není to správné slovo. Vesmír by se roztříštil na jednotlivé tepy a ty by pak volně putovaly všehomírem.

       A stále to nejsou poslední střípky. Ze střípků se přeci skládá i člověk. Každý z nás je složen z tisíců rozdílných já, která se v nás hádají, která se snaží mít navrch. To je přesně to, co zjišťují další protagonisté zeměplošského světa: auditoři. Stvoření, jež mají na práci administrativu vesmíru. Protože každý bod, každý tep, musí být zaprotokolován.

       A právě auditoři se rozhodnou přijmout tělo, které má „pouhých všech“ pět smyslů. Započítejme jejich počáteční hrůzu z podivných vjemů, která se postupně mění v chtění dalšího, postup, který již některé antropomorfní personifikace prodělaly, a máme mnoho dalších střepů. A některé z nich jsou pořádně velké. Smrť není jen tak nějaký střípek a Válka a jemu podobní také ne. Z nich už střípky světa téměř udělaly lidi. Téměř. Takže kdo odhadne jejich chování?

       A přitom vše je odhadnutelné, pokud se řídíte pravidly. Pravidla mnichů historie jsou jasná. Jedno z hlavních je: Nikdy nezapomínej na pravidlo jedna. A pravidlo jedna říká, že nemáš nikdy podceňovat malého, neškodně vypadajícího staříka. A to ani v případě, že máte všechen čas světa, ani když jste synem personifikace času – lady Čas.

       Nakonec se ale stejně dozvíme, že aby bylo všechno uvedeno do naprostého pořádku, musí se všechno dokonale zničit. Abychom zachránili svět, musíme jej nejdříve absolutně zlikvidovat, úplně stejně, jako se to děje v každičkém tepu vesmíru, v každém vteřině tisíckrát…

       Doufám, že se mi „stručně“ podařilo vystihnout, oč ve Zloději času běží. Je ohromující, že i když se kniha tříští do malých kousků, stále zůstává kompaktní a čtivá. Zapomeňte samozřejmě na jednoduché čtení a „hltání“ stránek. Budete muset číst hodně pozorně, abyste střípky složili dohromady. T. P. opět doikazuje, že s perem to opravdu umí. Množství symbolů, s kterými pracuje je ohromující a rád bych znal člověka, který napoprvé pochopí všechny narážky a obrazy. Začínám mít pocit, že Země je obrazem Zeměplochy a ne naopak.

       Je samozřejmé, že vše má svá pro i proti. Setkal jsem se už i s názorem, že T. P. „zabil legraci.“ Já si to nemyslím. T. P. se totiž snaží psát literaturu, i když ústy jedné ze svých postav prohlásil, že ji nesnáší a mnohem radši si přečte nějakou knihu. Je otázka, jestli se mu to už tady povedlo. Možná mohu říci: Obávám se, že ano. Proto je zde méně úsměvů. Mám pocit, že autor i navzdory svému tvrzení podléhá panující konvenci a přibližuje se k tomu, jak si literturu představuje většina.

       Zloděj času odradí některé čtenáře. Tím jsem si skoro jistý. Už slyším, jak se budou ptát, co to na nás zkouší, o co mu vlastně jde… Ale to je podle mého názoru nevyhnutelné. Někteří lidé se Zeměplochou vyrostli a dospěli s ní. Zeměplocha musí dorůst a dospět také. Svět není jednoduchý a T. P. nám to říká zcela otevřeně.

       Jeho poslední kniha je ohledání. O hledání sama sebe, o skládání střípků, o průchodu labyrintem. Je o času, který tak snadno protéká mezi prsty. Je o životě a stejně jako on není snadná. Poperte se s ní.

       Nemohu však vynechat mé mínění o redakční práci. Vzhledem k tomu, kolik kniha stojí a vzhledem k její kvalitě bych předpokládal, že si čtenář zaslouží i pečlivou redakci. Možná se mýlím, ale mně se zdá, že dvě chyby v anotaci na obálce jsou přeci jenom trochu moc (město se nejmenuje Ankh – Morkpork a Znečištění vyjelo s jezdci apokalypsy v Dobrých znameních, což je úplně jiná kniha). Na stylistické neobratnosti v Zeměploše také nejsem zvyklý a rozhodně se s nimi jen tak nesmířím. Pár překlepů v knize je běžných, snad se jim ani nedá vyhnout, ale v takovémto množství? Chybějící uvozovky, zaměněná písmena…

       Možná by knize prospělo, kdyby byl Talpress ochoten počkat trošku déle s vydáváním a nechal odvést redaktory kvalitní práci. Myslím, že čtrnáct dnů na víc by všichni přežili.