Interkom: EKOLOGIE: Malá úvaha o ekologistech a jejich organizacích

Článek o jedné již polozapomenuté dvacet let staré SF jsme převzali z vědecké sekce Neviditelného psa ani ne tak pro jeho obsah, i když s ním jistě mnozí z našich čtenářů budou souhlasit, ale spíše jako připomenutí, jak i starší věci mohou nabýt nové aktuality.

V souvislosti s některými aktivitami ekologistického hnutí je zajímavé si připomenout knížku, která u nás vyšla už před dvaceti lety:

V roce 1982 napsal Jaroslav Veis společně s Vladimírem Petříkem vědecko-fantastický román Zemřeš podruhé (vydali jej pod společným pseudonymem Jaroslav Petr). O tři roky později vyšla útlá knížečka Ondřeje Neffa Tři eseje o české sci-fi, v níž se autor zmiňuje i o uvedeném díle dvojice Veis – Petřík. O románu píše Ondřej Neff toto:

„Román Zemřeš podruhé se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, v zemi, kde zvítězilo hnutí ekosofů, horlivých obránců životního prostředí. Na pozadí detektivní zápletky postupně nahlížíme do zákulisí ekosofické společnosti a postupně nám před očima vyrůstají obrysy myšlenky, kterou nám autoři chtějí sdělit: že militantní ekologismus či ekosofismus nic neřeší a nevyřeší, že i v údajně nové společnosti vznikne kasta takzvaně lepších a horších lidí a že zestárlým ekosofům, druhdy revolučně zapáleným bouřlivákům, nejde o nic jiného než o to, aby se měli co nejlépe, bez ohledu na to, co se kolem nich děje.“

Nejenom, že autoři napsali svou knihu v době, kdy u nás byla ekologie popelkou živořící na okraji společnosti, kdy se vesele spalovalo všechno, co jen šlo podpálit, uhlí se těžilo bez ohledu na následky a v řekách nedokázali přežít ani nejodolnější tvorové, ale již tehdy s předvídavostí scifistů rozpoznali nebezpečí druhého extrému, totiž ekologismu.

Setkáme-li se tedy nyní s jakýmkoli takzvaným ekologickým hnutím, měli bychom jeho představitelům nejprve položit zásadní otázku:

„Kdo vaši organizaci financuje a čí skutečné zájmy jsou skryty pod rouškou vámi tak proklamované ochrany životního prostředí?“

Kdyby byla ochotna paní Kuchtová či pánové Beránek, Patočka, Šuta a další jiní tuto otázku pravdivě a bez vytáček zodpovědět, možná bychom si mohli udělat větší jasno v tom, kterému hnutí jde doopravdy o zlepšení podmínek, v nichž žijeme, a které je naopak pouhou lobbyistickou skupinou financovanou tu šilinky rakouských odpůrců jaderné energie, tu penězi firmy vyrábějící linky na vymývání vratných lahví, tu zas dokonce penězi daňových poplatníků zprostředkovanými jim klikatými cestičkami nějakého ministerstva či jiného státního orgánu v zájmu další firmy, která prostě a jednoduše pár rozhodujících úředníků zkorumpovala.

Bohužel, představitelé ekologistických organizací budou i nadále zamlčovat pravé účely a finanční zdroje (v lepším případě mlžit, ale to je v podstatě totéž) a na korupci v naší státní správě je i policie krátká.