Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Na knižním veletrhu jsem dostal první číslo nového časopisu Pevnost. Podle něj soudím, že časopis je určen milovníkům fantasy, her na hrdiny, počítačů a historického i jiného šermu, z čehož se do mě nějakými 70 procenty strefili. S radostí jsem se proto začetl a našel jsem tam víc pro sebe zajímavých věcí, než tuhle v Ikarii. Co tam tedy na 66 stranách bylo?

       Největší část obsahu je přirozeně věnována fantasy: dvě povídky, recenze a upoutávky na fantasy knihy, povídání o fantasy filmech a rozhovor se Sapkowským, navrch focený fantasy comics. Hráči najdou příspěvky ke karetním, deskovým a počítačovým fantasy hrám. Docela dost místa tam mají i šermíři (zpráva o bitvě v Libušíně, povídání o mečích a heraldice), přiměřené místo se věnuje věcem na Internetu a obsah doplňují neurčité věci typu pozvánky do středověkého skanzenu Tuležim a okultin. Časopis je zjevně zaměřen na mladší generaci, což se mimo jiné projevuje grafickou úpravou. Časopis řve a na pultech určitě nezanikne. Myslím, že vyplnil mezeru na trhu, takže očekávám, že si nějaké příznivce najde.

       Jak se povedl? Měl jsem po přečtení takový rozpačitý pocit, první číslo se jakoby nemohlo rozhodnout, jestli to bude opravdický časopis nebo fanzin. Na opravdový časopis ukazují křídový papír a spousta barev spolu s kvalitou fantasy části. Obě povídky nejsou nějak výrazné (o týden později jsem si už nepamatoval, o čem byly), jinými slovy je to na úrovni lepší Ikarie, v té jsou také většinou spíš průměrky a občas i dokonce podprůměrky. První povídka v Pevnosti je variací na téma boje starých přírodních sil s dobyvateli, zde z prostředí Velké Moravy, prakticky totéž jsem už četl u Sapkowského a snad i lépe napsané. Druhá povídka je standardní Ivana Kuglerová (trochu růžová knihovna, trochu magično). Obě jsem četl s chutí, ale necítil jsem, že bych je musel číst znovu, čímž je jaksi vše řečeno. Prostě jde o kvalitu obvyklou v Ikarii i zahraničních SF&F časopisech, víc se snad nedalo čekat (není kde brát, opravdová kvalita je vzácná), spíš bychom měli doufat, že tím nevystříleli nejlepší prach a kvalita se dále nezhorší.

       Se zaklínačovskou povídkou dobře ladí dvoustránkový rozhovor se Sapkowským. Samozřejmě není nějak objevný, to po milionech rozhovorů se Sapkowským stejně nešlo. Přišlo mi, že byl dobře udělaný z pohledu čtenáře, který Sapkowského až nějak moc nezná, protože pokryl zázemí a historii Zaklínače i konec tohoto cyklu, přihodil aktuálně něco o Pánovi prstenů a dotkl se i šermu. Četl jsem jej se zájmem a s chutí, byl udělaný kompaktně a docela navazoval, takže bych jej přiřadil k té profesionálnější tváři Pevnosti. Do kvalitní části Pevnosti rozhodně patří i povídání o prvních dvou dílech Pána prstenů (filmu), které jsem si s chutí přečetl, už proto, že jsem ne vždy souhlasil. Recenzi na film Zaklínač nemohu hodnotit co do obsahu, neboť jsem film neviděl, formou mi ale přišla rozumně udělaná.

       U knižních recenzí a upoutávek asi spíš vítězí grafické zpracování nad obsahem, ale nemohu si stěžovat. Dvě knihy mě zaujaly a po jejich koupení musím konstatovat, že jsem v nich našel přesně to, co bych na základě recenzí čekal, takže se zdá, že alespoň pro mě fungují. Pochválím ještě recenzi na muzikál Krysař, po jejímž přečtení jsem se začal zajímat o to, kde a kdy se to hraje.

       Na přelomu mezi opravdovým časopisem a fanzinem – neboli mezi profesionalitou a amatérismem – je focený comics. Je z něj vidět, že si prostě parta lidí hrála s foťákem a grafickými efekty (a zbrojí, docela jim závidím), ale nápad se mi líbil a na hodnocení děje je ještě brzy. Myslím, že na objektivnější zhodnocení by se mělo počkat po několika epizodách. Pokud by si autoři u mě coby recenzenta chtěli šplhnout, měli by ubrat šatů na hlavní hrdince :-).

       A teď už jsme u toho amatérismu, který se projeví ve většině zbytku časopisu obsahem i formou a trochu řve i z grafického zpracování. Časopis na mě působí, jako když patnáctiletý kluk dostane do ruky mocný a udatný grafický program a rozhodne se všechno vyzkoušet. Mám trochu pocit, že méně efektů by pomohlo. Abych ale pravdu řekl, časopis mě upoutal a na pohled se mi líbil, takže grafika zabrala, jen jsem pak při čtení měl občas pocit, že je toho na malé ploše moc. Dnešní patnáctiletí už jsou ale zvyklí na ledacos a možná je právě tohle něco, co očekávají. Rozhodně si ale myslím, že cpát bílý text na tmavý podklad je totální kravina, protože se barva přelije do písmenek a nejde to číst. Devět stran (tj. cca 13% časopisu) je tak utrpením pro čtenáře, shodou okolností zrovna povídání o filmu Pán prstenů, což patří k tomu nejzajímavějšímu. Vážená redakce, tudy pšenka nevede. Fuj!

       Zatímco u grafiky si nejsem kritikou zcela jistý, jasný duch fanzinu cítím z příspěvků „populárně-naučných“. Většina z nich nemá nějaký smysl, jen se tak povídá bez nějakého jasnějšího záměru, například text o upírech je něco, co by se dobře vyjímalo na diskusní skupině o drákulech, kde upíří fanatici rozebírají všechno možné, ale mě to vúbec nezaujalo (ačkoliv mám již od dětství k upírům silnou náklonnost a vlastním celou Vampíří sérii z Kindrvajec). Podobně o ničem je příspěvek heraldický: telefonní seznam použitých zvířat, málo rozvedený k tomu, aby k něčemu byl, ale příliš neúplný na to, aby sloužil coby reference. Nějak jsem také nepochopil, komu byl určen článek o sbíracích kartičkách. Pro člověka jako já, který k Magicu nepřičichl, to nebylo – pokud nevím, jak se to hraje a co to vůbec je, tak mě povídání o konkurentech Magicu neupoutá. Pro čtenáře obeznámeného to zase asi bylo moc triviální. Nicméně to byla jen první část, třeba se v dalších dočtu, oč vlastně jde, a konečně do toho uvidím.

       Občas dostala dost na frak čeština, některým přispěvatelům by se mělo vyjevit tajemství hlavních a vedlejších vět a věci zvané čárka, chvílemi z toho bolely oči. Problémy obsahové a formální vyvrcholí v katastrofickém povídání o mečích, které nejenže se nepovedlo kompozičně, ale navíc z něj nějak odpadlo formátování, takže na čtenáře vybafne hutný text bez odstavců, do kterého jsou místy vnořeny výkřiky, které se snad měly stát nadpisy. Touhle sázecí chybou se ale zabilo již umírající dítě, protože seznam všelikých mečů bez podrobnějšího popisu či vyobrazení je naprosto k ničemu a opravdu bych jej čekal spíš na nějakém cyklostilovaném fanzinu pro pár zoufalců.

       Co tedy závěrem? Časopis Pevnost naznačuje silný potenciál ve své fantasijní části (povídky, recenze, filmy), kde se může hravě srovnávat s Ikarií a podobnými časopisy, přičemž myslím, že má reálnou šanci si najít svůj koutek na trhu. Vše záleží na tom, jestli se redakci podaří zbavit amatérismu, najdou zdroj rozumných populárně-naučných příspěvků a přitáhnou uzdu grafickému sazeči. Pokud se jim to povede, viděl bych to jako docela dobrý časopis.

       Trochu na rozpacích jsem nad cenou 59,-, což je na tak útlý časopis docela dost – zvlášť vezmeme-li v úvahu, že časopis Legenda pro příznivce her, kterému Pevnost tak trochu leze do zelí a který je (soudě podle zběžného prolistování v obchodě) velmi podobně graficky řešen, stojí o dvacku méně. Musím ovšem přiznat, že do těchhle věcí nevidím, jen se bojím, jestli se najde dostatek lidí ochotných se takhle plácnout přes kapsu. Docela to Pevnosti přeji, mám pocit, že do toho dali dost úsilí a byla by škoda, kdyby vyšlo nazmar. Musí k tomu ale sami přispět. Jsem zvědavý na druhé číslo. Pokud by i tam zůstal výše zmíněný amatérismus, začal bych se o Pevnost bát.

       

Mala som tu česť prečítať si prvé číslo Pevnosti od začiatku do konca. Myslím, že pôjde naozaj o krátkodobý úlet. Marketing síce majú vynikajúci a nepochybujem, že si toto prvé číslo zakúpi strašne veľa ľudí. S druhým to už také slávne nebude. Kvalitu Pevnosti by som vyjadrila asi takto – mam časopisy, ktoré si po prečítaní odkladám. Mam časopisy, ktoré si beriem na chatu v nádeji, že keď sa budem strašne nudiť, tak si ich otvorím a pripadne si z nich ešte niečo prečítam.

       A potom mam časopisy, ktoré po prečítaní okamžite dávam do zberového papiera. Pevnosť patri do tejto kategórie, bohužiaľ.

       Bola hlbokým sklamaním ako takmer všetko, k čomu sa vopred robila veľká propagačná kampaň (s výnimkou LOTR). Jedine pozitívum je plnofarebnosť. Polovica Pevnosti je prakticky venovaná gamesom, hoci je na vyber špecializovaných časopisov. Fotoserial bol vyslovene trápny, osobne by som sa hanbila takým čímsi zamazať par stránok papiera. Publicistika tiež krivá – recenziu na film Zaklínač nepovažujem za extra exkluzívnu vzhľadom na to, že ju v rovnakom čase/dokonca skôr prináša i Ramax a Fandom a tuším aj Fantázia. Všetko vyzeralo ako napochytro zbúchané, na čo poukazuje množstvo chyb. Jedine, čo za niečo stojí, sú dve poviedky – slušná fantasy od Kuglerovej a pekný krvák od Červenáka, aj keď ten nechtiac splnil aj komediálny účel – preložiť do češtiny „žalúdkové šťavy mu tiekli po brade“ (dotyčný zvracal) ako „žaludové šťávy mu stékaly po vousech“ navodzuje trochu iné asociácie – čo to, preboha, ti zvrátení mnísi v tých kláštoroch stvárajú?

Prodavač: Pevnost si nevezmete?

Zákazník: Chodím snad v rozvázaných teniskách?

* * *

Pevnost, časopis pro ty, pro něž byl Živel málo barevný a příliš náročný, takové Bravíčko pro hravé vyznavače a milovníky lesní elfské moudrosti.