Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Stydím se, že se opovažuji vystoupit s tímto příspěvkem o britského filmu režiséra W. Z. Menziese z roku 1936 podle scénáře velkého H. G. Wellse. Snímek jsem, pravda, viděl; získal jsem ho výměnou za české filmy od italského fanouška, který chystá o fantastických filmech knihu. Avšak způsob, jakým jsem k videokazetě přišel, se neblaze projevil na mém pochopení díla a na úrovni tohoto referátu. Kazetu „Things to Come“ (nevím, zda existuje ustálený překlad, snad „Věci příští“) mám totiž v dabované italské verzi pod názvem „Nel 2000 – Guerra o Pace? Vita Futura“. Neblahé důsledky jsou dva: jednak neumím italsky, a proto si nejsem vůbec jist, o čem herci hovoří a jaký je přesně děj. Za druhé: italský distributor patrně přivezl film do Itálie pozdě, když už se filmová budoucnost propadla v realitě do minulosti. Spekuluji, že to byl asi důvod, proč ve vysvětlujících titulcích byla data jednotlivých epoch posunuta poněkud do budoucnosti ve srovnání s originálem (jak se mi zdá z informací na webu). Informace v této zprávě mohou být tedy neúplné a zavádějící. Informace, které nejsou zavádějící, jsou pak zpravidla nepůvodní, neboť jsem byl nucen hledat poučení jinde.

       Proč vůbec zařadit „Things to Come“ do speciálu o utopiích? H. G. Wells ve snímku rozvíjí svoji vizi budoucího vývoje od roku 1936 až do utopické budoucnosti roku 2035. Umělecky se záměr nevydařil, je příliš školometský. V recenzích se poukazuje na několik momentů, kde se tvůrcům filmu podařilo přinejmenším odhadnout detaily, jak se v budoucnu opravdu staly.

       Vše začíná v roce 1936, kdy propuká světová válka. Kvetoucí život metropole je přerušen náletem a bombardováním, které v podstatě odpovídá pozdější skutečné bitvě o Anglii. V následujícím bezvládí lidstvo téměř vyhyne na záhadnou nemoc. Při zvládání smrtelné infekční horečky se postupně vytváří nová společenská organizace. Nejodhodlanější jedinci vedou odstřelování nakažených. Po několika letech epidemie přejde a lidstvo začíná v ruinách starých metropolí novou cestu pod vedením lokálních bossů s poněkud feudálním chápáním vlády. Tuto fázi patrně tvůrci zamýšleli jako svého druhu anti-utopii, retardovanou budoucnost. (Český divák si jistě vybaví v té souvislosti úvahy o spontánním vytváření řádu v postkatastrofické situaci, oblíbené to téma románů Ondřeje Neffa.) Kriticky je zobrazeno nehumánní zabíjení nemocných. V této části filmu jsem se naučil slovíčko „sparare“. Dle slovníku to znamená „střílet“, což jsem však zrovna pochopil i bez slovníku.

        

       V metropoli vládne „il capo“, který připomíná Mussoliniho (přinejmenším ho tedy připomíná v mé italské verzi). Drobné války mezi lokálními vládci jsou zobrazeny na příkladu dobytí sousedního území, kdy il capo získá přístup k ropě. Obyvatelé tedy již nemusí tahat několik zachovalých automobilů za koňskými povozy. Především však kápova armáda získává letectvo a situace pro něj vypadá nadějně.

       Až v této chvíli konečně přichází to pravé ořechové scifisticko-futuristické, na co postmoderní retrogardní zvrhlík čeká. Přilétá nadčlověk v malém létadle, oblečen v černé přiléhavé uniformě s podivným jakoby lavorem za hlavou. Prý se jmenuje Airman a je vůdcem sekty angažovaných vědců, která si říká „Křídla nad světem“. Jeho vzhled je úchvatný: zachmuřený, vysoký, vyzáblý a šedivý. Tento nadpilot jde vyjednávat s il capem a vysvětluje mu, že je potřeba překonat rozdrobenost a že by to chtělo nějaké to „imperium universale“. Il capo však zatvrzele odmítá odevzdat moc, a tak se nadpilot později vrátí i s celou eskadrou svých kamarádů v hypermoderních létadlech typu katamarán. V úchvatném leteckém souboji pobijí ubohé dvouplošníky, které proti nim pošle il capo. Když jsou letadla obránců vyřízena, shodí hoši v černých uniformách na město plynové bomby, které všechny uspí. Jenom kápovi nedělá plyn dobře a rovnou umře; nadpilot později nad jeho tělem pronese krátkou řeč na téma, že kápo zemřel, protože právě zemřel jeho starý svět.

       Příchozí osvoboditelé poté přijmou do své černokošilové party i pokrokové elementy ze stávajícího obyvatelstva. Zavedou pořádné plánování a výstavbu pod vedením šedivého nadpilota, nyní již prezidenta. Někdy tak nejpozději od roku 2000 už jde všechno jako po drátkách: stroje dobývají poklady země, město se rozrůstá ve futuristickou metropoli částečně skrytou pod povrchem. Tato fáze je zobrazena dlouhou sekvencí zvláštních efektů, které stojí z celého filmu nejvíce za zhlédnutí. Funkcionalistický sen o megatechnice přetvářející Zemi, dlouhé záběry na obrovitánské stroje činící jakési záhadné úkony na automatických linkách. Převážení ohromných stavebních dílů a jejich umísťování jeřáby do mrakodrapů. Budovatelský sen o koncentrované vůli a organizované síle.

       Za městem staví prezident mamutí dělo, z něhož chce vystřelit projektil s posádkou do vesmíru. Proti tomu se však formuje opozice. Její pikle vrcholí extatickým vystoupením opozičního vůdce, které přenáší holovize ve velikých trojrozměrných obrazech na ulice, kde je sledují davy. Na holovizce na svém stole sleduje projev i prezident. Odpůrce technologií přesvědčí davy a vede je za město, aby rozbořili „cannone astrale“, hvězdné dělo. Prezident-nadpilot ale tuší, co si rozvášněný dav ekologistů vybere za cíl symbolického útoku na technologii. S hrstkou nejbližších odletí nádhernou bílou helikoptérou: ta je prý pěkně předňatá tvůrci, neboť v době výroby filmu prý ještě takové neexistovaly.

       Opozičník a prezident na sebe chvilku pokřikují přes propast, aby se získal čas pro nastoupení posádky do projektilu, jeho zdvihnutí jeřábem a vhod shora do jícnu astrálního kanónu. Zaujalo mne, že astrální kanón je z hlediska nabíjení vlastně předovka. Dav ztrácí trpělivost a běží do kosmodromu a rozbíjí vše. Scéna je dlouhá, komparsu málo, takže řada záběrů se v nejlepší ed-woodovské tradici užívá opakovaně. Na poslední chvíli dělo vystřelí.

       Četl jsem u jiných, že prý vystřelovat lidi do vesmíru dělem je hloupost a že by se rozplácli. A že je to jasná falická metafora. A že to prý tvůrci všechno už tehdy dobře věděli a dali to tam schválně.To nemohu posoudit.

       Závěrečná scéna je representována vzrušeným projevem il presidenta k nějakému poradci. Prezident zuřivě gestikuluje před oknem s pohledem na noční oblohu. Podle mě mluví asi o tom, že imperium universale by mělo vyrazit i do vesmíru a získávat životní prostor dále i na jiných hvězdách.

       Dílo bych zhodnotil tak, že se mi sice moc nelíbilo, ale jako snobská zábava je velmi doporučeníhodné. Filmových utopií zprava zase tolik není. Jedinečný je „The Shape of Thigs to Come“ především šíří svého časového záběru, zarytou vážností inženýrského zamyšlení nad pokrokem. V paměti vám zůstanou industriální záběry z budování budoucnosti, zaměřené na důlní techniku a stavebnictví jakožto estetické objekty. I když je to estetika poněkud totalitní, která se opájí mocí. Vizuální hodnotu má jistě i letecká bitva.

       Pokud jde o myšlenku filmu, chápu motivy tvůrců: nejen je trápí, jak lidé plýtvají energií na zbytečnosti. Jejich odpověď v podobě vědecko-militantní sekty, která násilím sjednotí svět a napře všechny síly k expanzi do vesmíru, je dnes však méně atraktivní než byla v roce 1936. A živelné rozbíjení techniky není také tou alternativou, o níž by dnes bylo módní uvažovat.

       A hlavní poučení? Snažte se vždy mít filmy v jazyce, kterému rozumíte alespoň trochu. A když tuto podmínku nedokážete zajistit, nepište o nich, prosím, do časopisů.