Interkom: Malý velký con

Neděle, den 0 Zatímco se presidentská rodina (arciť, že redukovaná o prvorozeného, který tak učinil zatím asi nejhloupější rozhodnutí svého krátkého života) doplněná Janou Šturmovou dopravovala do SNV, Richard Klíčník, Heňa a Miro z Brloha spolu s organizátory Tatraconu (Mio a Iňa Butorovi, Igor Melicherčík, Tánička Adamcová) si jej již začali užívat plnými doušky. Alespoň, když jsme se v Čingove objevili v Po, den 1, byli z větší části na šrot. Samozřejmě, že tak nečinili (jen) pro vlastní potěšení, ale hlavně proto, aby mohli učinit kvalifikovaný odhad spotřeby alkoholu, až nás bude plný počet, to je někde mezi osmdesátkou a stovkou žíznivých scifistů.

Však se také brzy po našem příjezdu objevila bílá dodávka alkoholické donáškové služby s cca 10 basami asi čtyř druhů piva, (pohříchu 12°, což se později některým, zvláště začínajícím, alkoholikům ukázalo osudným), krabicí fernetu a okenově modrého scifistického šampaňského.

Než se nám uvolnila chatka, poseděli jsme na verandě velitelské a radovali se z příjezdu ostatních. Hned po nás se na velínu objevili Piter a Klikin z Brna, po deseti letech přijel Jaro Lupečka (vítěz soutěže o Nejlepší fantasy z roku 1990) a poprvé v historii Tatraconu se podařilo udělat si v jeho termínu čas Dárečkovi, ale ten měl přijet až vpodvečer s Jolanou. Té, jak jsme se později dověděli, i letos selhalo auto, naštěstí ještě v Čechách, a tak ji ozbíjali domácí. Dáreček nakonec přijel vlakem, ale to předbíhám.

My se zatím zabydleli, přivítali se a pohovořili s Milanem a Marikou Halienovými, poobhlédli se po houbách, přivítali naše spolubydlící na chatě – rodinu Mikuláštíkových a Radku Žákovou s Helenkou.

A už byl skoro čas na slavnostní zahájení modrým šampaňským. Mio nás seznámil s programem a plány na příští Tatracony (podle hodnocení Turistického průvodce patří naše chatičky k deseti nejzanedbanějším turistickým zařízením na Slovensku, opravdu, nevšiml jsem si, že by v nich za posledních deset let někdo zatloukl hřebík), možná že se příští rok přesuneme do hotelu Relax.

Večer jsme strávili na verandě chaty U Brňáků. Marvin dovezl nápoj velmi podobný kultovnímu tatraconskému pití „Canada Dry“ a tak jsme ho ředěný fernetem vyžahli. Po noci strávené ve společnosti ČD a pracovníků celní a vízové policie jsme brzy odpadli a spánkem podobným mdlobě se propracovali do

Út den 2 Ten byl věnován organizované turistice. Tým B (jako Mio Butora) vyrazil již v 9.00 ráno (sic) kamsi do dáli autobusem, aby se pěšky vrátil někdy v pozdní odpoledne.

Já se přidal k týmu A (jako Peter Pavelko :-) určeného pro fany po úrazu a pro rodiny s dětmi do čtyř let. Jak už se stává tradicí, vyšlápli jsme si na Tomašovský výhled, kde jsme ale letos poprvé zahlédli a vyfotili tatranské UFO a po krkolomné zpáteční cestě, kde si za pomoc s Petruškou Mikuláštíkovou záslouží obzvláštní dík Dáša „Včielka“ Mehešová a Pagiho Ondřej, se naše skupina rozpadla u stánku s občerstvením.

Náš (horský) vůdce Peter Pavelko odjel na nádraží do SNV pro Dárečka a já s Michaelou jsme se vydali prozkoumat houbové plantáže. Kdybychom nesbírali muchomůrky (z marketingových důvodů zvané masáci) asi bychom byli bez večeře. Ve zbytku odpoledne jsme čistili houby a vítali turisty z týmu B. Radka s Helenkou se opozdily za hlavní skupinou a protože se neukryly v Salaši, chytil je první tatraconský déšt.

Večer jsme si užívali tatraconského špecifíka. Každý, kdo zatoužil po společnosti, si mohl sednout na verandu, vytáhnout skleničky a láhev, jejíž značkou a kvalitou mohl částečně ovlivnit složení společnosti, která brzy obsadila lavice okolo stolu. Řekl bych, že zde se poprvé a autenticky naplňovaly původní myšlenky původního a autentického neofanského hnutí Duha. Jen stužek nebylo třeba, neb místo symbolů na stole stály přímo předměty, které měly zastupovat.

Už od časné desáté hodiny ráno se oddíly dobrovolníků vyzbrojené prkénky a noži houfovaly u velitelské chaty, aby se utkaly s 15 kg cibule a stejným množstvím brambor a masa a dalších ingrediencí. Po zkušenostech z loňska se pomocní kuchaři (Igor, Iňa a další) vynasnažili, aby šéfkuchař Miro Párička netrpěl žízní a jen minimálně zasahoval do procesu tvorby guláše. Díky tomu byl guláš hotov již krátce po čtvrté hodině odpolední, bohužel pro mě nečekaně brzy, neb jsem byl zčerstva nacpán houbovou specialitou.

Krátce před sedmou Šimon usoudil, že by bylo dobré zajet do SNV do kina na Stroj času. Chvíli jsme o tom diskutovali, a pak za deset minut sedm naskákali do dvou aut (naše řídil odběratel Interkomu Zdeněk Žák, v autě té značky seděl poprvé a v SNV ještě nikdy nebyl :-) a po silnicích, které by v Zimbabwe určitě patřily k těm lepším se hnali do města. O filmu snad jindy a jinde, mně připadl vizuálně zajímavý a v první (retro) části docela pietní, ale na trvalejší místo v našem SF památníku filmové slávy to určitě nestačí.

Když jsme se vrátili, na velitelském srubu probíhala divoká diskotéka. Krtko a eLKáTéčko (přezdívka vzniklá snad zkratkou příjmení Lakatoš, ale znamená i Lesní Kolový Traktor) řádili na motivy slovenských lidových (Ešče sme sa neopili…), ale i známějších pop popěvků, až se chata třásla (a to doslova). S Šimonovým příchodem nabyl taras nových dimenzí a tanec další figury. Populární bylo zejména „Jede, jede mašinka“, kdy lidský řetěz nasměrovaný do koupelny tuto zcela naplnil tak, že se nikdo nemohl otočit ani ke klice, když za nimi neznámý dobrodinec zavřel dveře.

Když posléze došlo ke zklidnění (z únavy), přišly na řadu ploužáky prokládané divokými erotickými variacemi. Důstojně si vedl Dáreček s Mamčou (Piškotina mama), každý jistě záviděl Richardovi Klíčníkovi s Lucií (Krtica – Krtkova sestra) a zajímavý byl i pohled na Peťu Pavelka s Krtkom. Ovšem jedničku v erotickém tanci u mě mají Čonki a Katarína (Skibovci).

Heňa s Iňou se pro větší umělecký dojem celkem úspěšně snažily zbavovat přítomné muže a mladíky (ale to jsme všichni, ne?) ošacení, které vyhazovaly z okna svým komplicům (má to slovo ženský rod?). Má bilance toho večera je rozporuplná, zachovat si po polovičním striptýzu prezidentské důstojenství se mi nepodařilo, na druhé straně, když jsem šel ve dvě spát s výmluvou, že na podobné řádění jsem již stár, u Michaely, která jako by chtěla dohnat dvacet let zanedbávané aktivity :-), jsem si rovněž moc neposloužil.

Mám dojem, že někdy ráno jsme se dověděli o smrti Michaely Neffové, byla to naše kamarádka a všechny nás to přivedlo k lítostivému přemýšlení o tom, zda jsme nepromarnili čas, kdy jsme mohli užívat její přítomnosti.

Pokračování loni jen přerušené branně sportovní hry na motivy Dne trifidů bylo z desáté hodiny přesunuto na druhou a pak ještě odloženo pro příjezd televizního štábu ze SNV. Šimon musel zase vysvětlovat, že nečekáme na UFO, Kája Soukup pod bedlivým okem kamery kreslil do kroniky a tak.

Můj (náš) tým „Hustý drsňáci“ utrpěl od loňského roku nějaké ztráty a tak jsme přibrali Klikina z Brna a Piškotu (její Robo byl členem konkurenčního družstva a tak jsem byl zvědav, jaké emoce se projeví?).

V první soutěži, kde vidoucí kapitán navigoval jednoho člena s páskou přes oči za účelem sebrání maximálního počtu artefaktů (modifikovaný Stalker), jsem sice mohl Klikina použít jako dokonalý stroj na zabíjení, jímž jistě byl, ale já jej raději navigovat tak, aby neublížil jiným ani sobě. Měli jsme sice nejméně bodů, ale alespoň jsem nemusel pomáhat kopat hrob pro naše křehké protivníky, a to nemluvím o tom, že Silverově matce, rovněž na conu přítomné, by to jistě pokazilo celý zbytek Tatraconu. Když byla hra v nejlepším, nízko nad námi přeletěl vrtulník. To jsme ještě nevěděli, že do popradské nemocnice odváží Joža Girovského, který byl na vlastivědné vycházce s brněnským spolkem Pochmurná neděle. (Na druhé straně bych řekl, že si může gratulovat, že to odnesl jen zlomenou nohou :-).

Večer jsem nad lahví fernetu poseděl s Heňo Feriancem, s Lenkou Adamcovou a Alenou Mamčákovou (Mamčou, Piškotinou mamkou). Bylo zajímavé porovnávat zkušenosti z Lenčiných zahraničních cest (Mexiko City a tak) s realitou třeba Luniku IX (košického Chánova), kde řadu let pracovala Mamča.

Pá, den 5 se zase dalo do deště a včerejší konzumace bavoráku v množství větším než malém mi neudělala dobře (ale možná za to mohla náročnost včerejšího tělocviku, pak by ale měla bolet záda a ne hlava?). Uvítal jsem tedy šlechetnou Silverovu nabídku odvézt mou rodinku na bowling a sám jsem se pokusil kombinovat odpočinek s četbou Valhaly Franty Novotného a promýšlením recenze na ní. Už mám název „Velký román přelomu tisíciletí“.

Jak déšť neustával, část Šumperáků, ač vyzbrojena kajaky, vyměkla a odjela, ale Víťa Vepřek to nevzdal a zůstal s námi. Potřeba vnitřně vyhřívat organizmus v deštivém dni vedla k tomu, že to trochu přepískli Bomboš s jeho nejdražší a předvedli nám opravdu autentický zápas v bahně. Autentický tím, že byl naštěstí určen hlavně pro diváky, jak už je dnes osudem vrcholového sportu.

Poslední (???) večer mi ozvláštnil Elven, který nedocenil sílu slovenského piva v poměru k jeho relativní láci. Když jsem se na něho pokoušel apelovat lékařskými argumenty o tom, že dvanáctiletý organismus ještě neumí odbourávat alkohol, odbyl mě, že mu brzy bude čtrnáct. (Kdo si to má pamatovat, každý rok je to jinak). No nakonec se vytrestal tak, že věřím zápisu v Kronice Castora: „S chlastem jsem skončil. Elven“

pro nás byla ve znamení loučení. Pavel Mikuláštík se nabídl, že nás odveze na nádraží, a alespoň v tom jsme měli štěstí, že tou dobu nepršelo. Smutek mi v podobě chladu pronikal do kostí, ale asi to byl jen můj problém, protože všechna děvčata, se kterými jsem se líbal a objímal na rozloučenou, tak krásně hřála…