Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Tentokrát šlo o zašantročení mimořádně nepříjemné. To přišel před dlouhatánským časem Jaroslav Olša jr., strůjce mnoha úžasných scifistických projektů. Začnou prý vycházet všechny* povídky ze soutěže o Cenu Karla Čapka a že vyjde první svazek s povídkami 1982-1984. Projekt se bude jmenovat Super Maxi Mlok (vítěz dostává Mloka, je to v české sci-fi něco jako Oskar). A že abych napsal předmluvu. Za čas přinesl rukopis.

       Čas plynul. Takových úkolů jsem vykonal desítky, možná stovky, vždycky na poslední chvíli, kdy nebylo jiného zbytí. Pak se Olša stal ambasadorem v Zimbabwe (to je historická pravda) a začal na mě doléhat Zdeněk Rampas, doživotní prezident československých scifistů (scifisti neuznávají rozebrání jedné republiky na dva zbytkové podstáty). Čímž se dostávám k jádru věci – nemohl jsem rukopis najít.

       Začalo to být napínavé.

       Procházeje vnitřní Prahou bedlivě jsem se rozhlížel kolem sebe a jakmile jsem spatřil muže s černými vlasy a nápadnými brýlemi a poněkud houpavou chůzí, vylekal jsem se v domnění, že je to Rampas. Občas to dokonce byl Rampas.

       „Už jsi našel ten rukopis?“ ptal se pokaždé.

       „Usilovně ho hledám,“ odpovídal jsem a byla to pravda.

       Přítel Přemek Houžvička, velký to znalec staré české sci-fi, otáčel nůž v mé ráně, protože Rampasovi a také mně říkal:

       „Já ho viděl loni v obýváku vedle rádia.“

       Což bylo pravděpodobné, protože v obýváku vedle rádia obvykle přechovávám rukopisy, které mi lidé z nerozumu svěřují.

       Samozřejmě, že to bylo první místo, kde jsem pátral! Na polici vedle rádia. Nakonec jsem dospěl až do sklepa a do prádelny a do garáže, byl jsem všude, ovšem na polici vedle rádia jsem začal a asi pětkrát jsem se tam vrátil. Žádný rukopis Maxi Mloka tam nebyl.

       Dnes byl u mě Přemek Houžvička.

       „Našel jsi Mloka?! ptal se.

       „Je dosti bolesti v tomto domě,“ odpověděl jsem mu. „Nelij octa do ran mých.“

       „Loni byl na polici vedle rádia,“ řekl Houžvička. Je to nelítostný chlapík. Nezná soucitu.

       „To bylo loni,“ já na to.

       Houžvička odešel do obýváku a v zápětí bylo slyšet jeho povyk: „A je tu pořád!“

       Von to nebyl rugopys, ona to byla tadlecta goregtůra a jak známo, korektury mají formát gnihy, kdežto rukopisy jsou A4, takže já dal svému zraku zadání:

       „Hledej štos papírů formátu A4 v deskách.“

       Zrak pátral po štosu A4 a korekturu prostě neviděl.

       Takže korektura (nikoli rukopis) se našla.

       To je dobrá zpráva, mohu vyrazit do centra města a těšit se, že potkám muže s černými vlasy a nápadnými brýlemi a poněkud houpavou chůzí – a třeba to bude Rampas.

       Blbá zpráva je, že musím napsat tu předmluvu.

       

* Pozn. red.: Okamžitě po otištění v Neviditelném psu volal do redakce IK nejmenovaný čtenář, že by si rozhodně nepřál, aby bylo otištěno něco z toho, co před dvaceti roky poslal do CKČ. Ujistil jsem jej, že jde pouze o oceněné povídky, a pokud nedostal diplom, tak mu nic nehrozí.