Interkom: Svět podle Prota

V newyorské psychiatrické klinice mají nového pacienta. Trpí podivnými představami, léky nezabírají a co víc, po čase se sblíží se svými spolupacienty a začíná je svérázně léčit. Jeho ošetřující lékař, Dr. Powell, byl už i tak dost pohlcen svou rutinní prací a zanedbával rodinu a navíc jeho pokusy rozbít pacientovy bludy vedou jen k posílení jeho vlastních pochybností.

Proč o něčem takovém psát? Protože je to film. A protože pacient, pan Prot, tvrdí, že nepochází z této planety, ale z planety K-Pax v souhvězdí Lyry. To je pro scifistu dobrá záminka k návštěvě filmu pojednávajícího o mezilidských vztazích, umění naslouchat a dívat se na svět jinýma očima. Snímku neoplývajícího vizuálními efekty, založeného na herectví dvou hlavních představitelů (i když i vedlejší postavy jsou zajímavě zahrané). Pokud ještě zůstaneme u vnějšího popisu: zazní zde velmi příjemná hudba (závěrečnou píseň zpívá Sheryl Crow) a motiv cestování na světelném paprsku je požit k vizuálnímu ozvláštnění většiny scén – světlo v nich čaruje na stěnách, láme se o skleněné těžítko, zrcadlí se v oknech budov. A i jedna z nejefektnějších scén z planetária, i když využívá digitálních technik, je vlastně založena na světle.

Prota ztvárnil Kevin Spacey a hlavně jeho výkon je jedním z důvodů, proč stojí za to film vidět, nečekané grimasy střídané s nadhledem pouhého návštěvníka, který si návštěvu vychutnává, doktorovi sarkasticky oponuje a s pacienty soucítí více než placení profesionálové. Jeho protihráče hraje Jeff Bridges a i on odvádí svůj solidní standard, jen na vyrovnání se standardem Kevina Spaceyho by musel ze sebe vydat víc. Třeba jako zahrál v fenomenálním Králi Rybářovi, který měl kromě jeho osoby s tímto filmem společnou i obdobnou zápletku. Vlastně zápletka s moudrým bláznem měnícím svého psychiatra a vůbec celé okolí nepatří k nejoriginálnějším, což platí i o poselství vyzývajícím k návratu k rodinným svazkům. Na druhou stranu, pokud se příliš netlačí na pilu, je tento typ filmu zpravidla příjemným a je v něm co hrát. Proti pokračováním velkých SF filmů, kde se scénáristické a herecké výkony mohou spokojit s nejzákladnější rutinou díky berličkám efektů, zde jsou příběh a jeho vypravěči v popředí a nesou celou tíži divákovy pozornosti na svých bedrech.

Ve vyprávění je snad až příliš vyrovnaně rozehráno několik strun, od tajemství přes soucítění až po rodinné vztahy a trochu by prospělo zúžit záběr a posílit některé tóny. I přes dílčí výhrady je celek dostatečně osvěžující změnou pro většinu diváků, kterých letošní produkce přinesla zatím minimálně. A otázka, jestli je pan Prot mimozemšťan nebo jen blázen? S tou se musíte naučit žít – počkejte si na závěrečnou sekvenci po skončení titulků, sice vám s odpovědí moc nepomůže, ale usnadní vám život s tímto problémem.