Interkom: Progresor

Román se odehrává ve stejné době jako román „Obydlený ostrov“, kde mladý a naivní Maxim Kammerer ztroskotává na planetě Sarakš, kde na jednom území vládne fašistická vláda s podporou utajených pozemských pozorovatelů – progresorů. Jejich plánem je pomáhat přirozenému vývoji společnosti na planetě tak, aby u toho trpělo co nejmenší množství obyvatel, ale mladý Maxim, naprosto netušící, že Pozemšťané jsou tady, pomalu skládá dohromady obrázek o situaci a nakonec provede úspěšný teroristický útok proti nenáviděnému prostředku na pacifikaci většiny obyvatel. Hrdina románu „Je těžké být bohem“ je mladý progresor Anton, zde nazývaný don Rumata, přímý pozorovatel ve šlechtických kruzích feudální společnosti království Arkanar. Je to další planeta s obyvateli lidského typu, kde Pozemšťan působí jako dokonalý domorodec. Na rozdíl od Maxima je se vším obeznámen a jeho dilema je mnohem horší.

Historie progresorství ve vývoji světa navzájem propojených děl bratrů Strugackých (od povídkové sbírky „Poledne XXII. století“ a románu „Planeta nachových mračen“ až po román „Vlny ztišují vítr“) je historií pomoci vyspělé mocnosti rozvojovým zemím. USA očkovaly kapitalismus a Sověti zase komunismus do afrických kmenových společenství nebo do téměř feudálních struktur Latinské Ameriky. Vesmír Strugackých je antropomorfní podobně jako vesmír StarTreku, ovšem kde Rodenberry má Základní direktivu nevměšování, aby ji stále porušoval, tam Strugačtí mají Komkon1 (Komisi pro kontrolu) a její agenty – progresory a vůbec se před čtenáři netají přímým pozorováním a občasnou manipulací po správné cestě vývoje. Zatímco Hvězdná flotila a Spojené federace planet svou existenci jen dávají najevo a čekají až na oficiální žádosti o pomoc od zaostalých planet, Komkon1 a progresoři operují tajně. Má to však jediný důvod – ve StarTreku existují další civilizace na stejném stupni vývoje jako pozemská a udržují rovnováhu sil, zde je lidstvo nejvyspělejší aktivní civilizací vesmíru a jejím hlavním důvodem pro progresorství je to, aby si zajistilo či vychovalo rovnocenné partnery a vesmírné přátele. V pozdějších románech této linie lidé konečně pochopí, že jim za jejich činnost nikdy nikdo nebude vděčný a způsob, kterým to pochopí, jim nebude milý. Tajemná civilizace Poutníků, která byla považována za vyhynulou, se totiž snaží o své progresorství přímo na Zemi.

To však není tématem tohoto románu. Zde se stále pozemští agenti v Arkanaru a sousedních zemích potýkají se svými omezeným statuty pozorovatelů a svým namáhaným svědomím, které jim velí bojovat aktivně proti útlaku a nespravedlnosti. Don Rumata se snaží – což je zřejmě dovoleno – zachraňovat před feudální zvůlí dona Reby, ministra ochrany trůnu, různé osvícence, vědce a umělce, kterým hrozí smrt. Bohužel je mladý a ještě málo zkušený a otrlý a jeho téměř marný boj proti rozběhnutému kolosu událostí ho zasahuje na nejcitlivějších místech. Oproti Maximu Kammererovi je Anton-Rumata postava tragická. Ukazuje omezené možnosti progresorství, lidské chyby plánovačů z Komkonu1 a přináší velkou oběť na oltář poznání, že na přísloví „Nestrkej nos do cizích věcí“ něco bude. Jediný člověk, ba ani skupina lidí s téměř božskými schopnostmi a možnostmi nemůže podstatně ovlivnit dějiny. A hlavně nemůžete být bohem, když máte lidské vlastnosti.

Když si odmyslíme fakt, že don Rumata je Pozemšťan na cizí planetě, podobá se jeho příběh mnoha jiným příběhům. dArtagnanovy začátky, příchod Old Shatterhanda na Divoký západ a tak podobně – všechny mají stejného hrdinu – mladíka, kterého se život chystá pořádně skřípnout. Buď z toho vyjde zocelený nebo semletý na lidskou trosku. Jak dopadl Anton? O tom si už musíte udělat vlastní názor.