Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       V této kapitole se mě poprvé zmocnily pochybnosti ohledně autorovy schopnosti kriticky myslet. Poprvé se také výrazněji projevil nešvar, který se pak táhne zbytkem knihy, kdy autor několik stránek popisuje běžný každodenní život, jak jej známe už tisíce let, ale tváří se přitom, jako by dělal vědu, a ještě předstírá, že tato pozorování jsou výdobytkem evoluční sociologie. Typickým příkladem je strana 234, kde se píše, že darwinismus naznačuje, že v lidech vyrůstajících v chudých vrstvách je svědomí okolím již od dětství oklešťováno. To je asi stejné, jako kdyby tvrdil, že darwinismus objevil, že slunce vyjde ráno a zapadne večer, špatný stav morálky ve slumech byl totiž všeobecně znám dávno před tím, než se narodil první darwinovský sociolog.

       Téma kapitoly je rodina a společnost, přesněji řečeno vzájemné vztahy lidí jako částí skupiny, ať už malé (rodina) nebo velké (komunita). Hlavní důraz je kladen na vzájemnou lásku a altruismus neboli ochotu pomáhat bližním, protože tyto vlastnosti jdou na první pohled proti zájmům genu (když si odříkám ve prospěch jiného, snižuji své šance na přežití a tím i šance na šíření svého genu). Darwina tohle trápilo, hlavně extrémní příklad u mravenců, kdy přežil gen, který dělá většinu populace sterilní. Vyrovnal se s tím pomocí pojmu příbuzenského výběru. Řekněme, že mám čtyři sourozence, z toho v průměru polovina z nich má stejné geny jako já (jde o to, co kdo dostal od kterého rodiče). Pokud mám gen, který mě ponouká k tomu, abych sourozencům pomáhal, pak si sice občas uškodím, ale to poškodí jednu kopii dotyčného genu. Jindy ale pomůžu sourozencům přežít, což rozšíří dvě kopie „pomáhacího“ genu. Tímto mechanismem se budou tyto geny šířit. A protože člověk nepozná, kdo má jeho geny a kdo ne, příroda nás prostě vybavila genem, který nás ponouká k milování své rodiny, lidí, kteří jsou v době dospívání kolem nás.

       Tohle zní rozumně, a ačkoliv by se to těžko dokazovalo, vypadá to jako velice jednoduchý mechanismus, který by hodně vysvětlil. Bohužel se ale kapitola brzy zvrhne. Autor popisuje vztahy dětí k rodičům i sourozenců navzájem a není to nic objevného. Děti jsou sobecké, ale někdy také ne, poslouchají rodiče, ale ne dokonale. Autor se během popisu hašteřících a žárlících dětí tváři jako Einstein při odhalování teorie relativity, pak se ještě vrhne do genetických analýz, které mi přišly přitažené za vlasy.

       Například tvrdí, že geny dítěte porovnávají, jaký užitek má mládě z kojení, ale zase když kojit přestane, matka si může pořídit nové mládě a geny se šíří, a tím se vybere okamžik, kdy se dítě nechá odstavit. Matčiny geny tohle dělají „nezaujatě“, zatímco dítě je sobecké, takže matčiny geny chtějí odstavit dříve a dojde k problémům s odstavením známým u primátů i u lidí. Tahle představa počítajících genů mi přijde jednak přehnaná, jednak zbytečná. Nestačilo by říct, že mládě je – jako každý tvor – sobecké a tak chce sát, dokud to jde (jídlo bez práce), a pokud by ho matka neodstavila, sálo by vesele dál, ať už si geny říkají cokoliv? Ostatně jsou případy neodstavených dětí, které vydržely dost dlouho.

       Autor vůbec zcela ignoruje sobectví, přesněji řečeno to, že člověk rád opakuje situace, které mu byly příjemné. Kupříkladu sklon dětí nechávat si větší část nebo se raději vůbec nedělit, ale nakonec se dělí, vysvětluje tím, že sourozenci mají v průměru půlku našich genů, takže sebe máme dvakrát raději než máme sourozence. U tvorů s jinými rozmnožovacími zvyky mají sourozenci třeba čtvrtinu společných genů, tam se má jedinec čtyřikrát raději než má rád své sourozence. To už jsem se smál, změřil snad někdy někdo, kolikrát se máme raději než máme rádi své sourozence? Není jednodušším vysvětlením to, že jsme všichni v jádru sobečtí (viz žárlivost úplně malých dětí na sourozence), ale výchovou je nám vštěpováno, že nemáme být sobci, takže člověka vlastní svědomí žene k tomu, aby se dělil (a pak nejen se sourozenci, ale i s přáteli)? Myslím si, že pokud někdo napíše téměř pětisetstránkovou knihu údajně rozebírající lidskou přirozenost, aniž by ho napadlo, že nás občas motivuje obyčejná sobeckost, a místo toho vymýšlí speciální geny pro každou maličkost, pak je něco v nepořádku.

       S podpásovkami se pak roztrhne pytel. Mluví se o počtech zabíjených dcer na čínském venkově v 19. století, přičemž výzkum se dělal cca v roce 1970. Vzhledem k tomu, že zabíjené dcery se nezapisovaly, jak se ten výzkum dělal? Jestliže se čísla odhadovala, jak se na ně dá spoléhat? Vůbec se kniha hemží „výzkumy na zakázku“, kdy se nejdřív vymyslí výsledek, pak se snaží najít argumenty k jeho potvrzení. Vzhledem k neměřitelnosti a snadné manipulovatelnosti věcí společenských a psychologických jsou pak výsledky poněkud nespolehlivé.

       Až směšně působí snaha mluvit o darwinismu v souvislosti s tím, že se dřív odkazovalo synům a ne dcerám. Za prvé, opice nic neodkazují, dědictví jsou tak raného data, že se to v genech nemohlo výrazněji projevit. Za druhé, tady jde o čistou rozumovou úvahu: peníze nechané synovi zůstanou v rodě, peníze dané dceři jdou do jiného rodu. Mluvit v téhle souvislosti o „darwinistickém hledisku“ a přežívání genů je známkou zoufalství autora toho genům přišít co nejvíc. Méně nápadný je podvod ohledně zajímavého tvrzení, že geny způsobují, že je nám líto zemřelých lidí v závislosti na tom, jaký mají reprodukční potenciál. První, co mě napadlo, byla jednoduchá otázka: Jak se měří, nakolik je člověk smutný? Coby matematik pak ještě vím, že shodnost naměřených (jak?) křivek „smutku“ a „reprodukčního potenciálu“ nemusí znamenat, že ty věci souvisí. Autor (stejně jako překvapující množství badatelů v oblasti společenských věd) bohužel o statistice nic neví, ale vesele se jí ohání. Jen tak mimochodem, hravě ukuchtím rozumné křivky, které se také budou shodovat s křivkou „míry lítosti nad úmrtím“, ale nemají nic společného s rozmnožováním.

       Tato podivná vědecká morálka nevymizí ani při přechodu k hlavnímu tématu této sekce, mechanismu altruismu. Darwin se problém spolupráce pokusil vysvětlit „společenským výběrem“ (společnost, jejíž členové si pomáhají, má větší šanci na přežití, takže geny, které k tomu vedou, přežijí). Autor toto označil za chybné, protože prý selekce nepůsobí na skupiny a vše se musí dělat na úrovni jednotlivce. Což pak dělá a v průběhu zavádí geny, které nás jednak nutí pomáhat lidem, ale na druhou stranu pečlivě vyhodnocují, jestli ti, kterým bylo pomoženo, oplácejí; pokud ne, gen se na ně vykašle, celé je to samozřejmě řízeno pocity křivdy a nespravedlnosti, které nám geny vnucují. Že přitom čas od času tvrdí, že z jedné věci vyplývá jiná, ačkoliv to není pravda, po přečtení předchozích částí nepřekvapí (např. aplikace problému vězňů je logicky zcela mimo, schválně se zkuste zamyslet).

       Asi nejzajímavější částí kapitoly (alespoň pro ty, kteří o tom dřív neslyšeli) je stručný úvod do teorie her, hlavně výklad her s nenulovým součtem. Autor pak stráví ohromnou spoustu času povídáním o programech, které v počítačovém prostředí bojovaly o přežití, přičemž za určitých okolností vyhrály programy, které si uměly pomáhat. Zase se tváří, jako by šlo o bůhvíjaký objev, ovšem jako obvykle přehlíží podstatné věci, které zcela mění situaci. Předně a hlavně, pomáhající si prográmky zvítězily, jen když jich bylo na začátku dost, osamělí altruisté hynuli v džungli sobců (což samozřejmě odpovídá tomu, co známe ze života i historie). Myslícího čtenáře okamžitě napadne otázka, jak tedy altruistické geny vznikly, když mutace jsou ojedinělé a i v jeho milovaném počítači osamělí vymizeli. Autor tohle ignoruje, o to více času stráví opěvováním hrátek s prográmky. Toto opominutí je nicméně poněkud tragické, protože Darwinovu teorii autor na začátku rozstřílel mimo jiné poukazem na to, že někde to začít muselo a Darwin neříká, jak. Cituji ze strany 198, kde autor cupuje Darwina: „Zdá se, že neexistuje způsob, kterým by se mohly ve skupině šířit biologicky podmíněné nesobecké pohnutky.“ Kde se tedy berou ty autorovy nesobecké geny? Vůbec všechny argumenty, které v textu používá proti Darwinově společenskému výběru, mohou být použity proti teorii altruistického genu na úrovni jednotlivce, jak ji vykládá, ale autora o tom nenapadne přemýšlet.

       Toto je ukázkový příklad kvality argumentace celé knihy (mimochodem, můj seznam logických chyb v knize zabral šest stran, ale to byste určitě nečetli). Samozřejmě autora už vůbec nenapadne přemýšlet nad tím, že vzájemná spolupráce může být do značné míry dána třeba výchovou. To je ostatně docela přirozené, sociologové „staré školy“, kteří viděli člověka jako tvora formovaného výchovou společností, jsou totiž hlavními konkurenty „nových sociologů“ darwinovských v boji o granty a prestiž, takže samozřejmě nemůžeme čekat, že by autor v knize připustil byť jen náznakem, že by také jeho konkurence mohla něco vědět.

       Se společenským výběrem souvisí také další závažná chyba v autorových úvahách, on totiž předpokládá, že když je něco společné všem známým kulturám, musí to být geneticky podmíněno. Ve skutečnosti to není vůbec pravda. Pokud totiž dotyčný jev podporuje dlouhodobou stabilitu dané společnosti, pak se prostě kdysi mohl v některých společnostech objevit a v jiných ne, ovšem do dnešního dne přirozeně přežily jen společnosti s tímto jevem, který se dál přenášel společenskou výchovou, bez pomoci genů. Tím, že dal do klatby Darwinův společenský výběr, musel pak ignorovat i tuto úvahu, bohužel tímto ignorantstvím na několika místech knihy silně zpochybňuje své závěry.

       V případě kritiky genetického základu sourozenecké lásky recenzent možná podléhá doslovnému chápání popularizační terminologie. Stále je třeba mít na paměti, že když řekneme, že gen způsobuje, že sebe máme 2x raději než svého sourozence (a 4x raději než bratrance), znamená to jen tolik, že jistá rovnice propočítávající pravděpodobnost, že kopie genu pomáhá (svými vnějšími, nejčastěji tělesnými projevy) vlastně sama sobě v jiném těle (našeho příbuzného), má výše zmíněné kořeny. Gen z těla nikam nevidí, syntetizuje si svou bílkovinu a jediná jeho interakce s okolím je, že pokud to dělá ve správném čase a místě, těla, ve kterých se nachází, prospívají a množí se více než těla vytvářená podle předpisu jiných genů. Pokud si myslíme, že se tak chováme z vlastní svobodné vůle, tím lépe pro „záměry“ genu.

       Proto tedy gen, který by vedl k efektivnímu využití matky jen pro aktuální tělo, bude brzy z populace vytlačen genem, který dá šanci i dalším sourozencům (v extrémním případě si můžeme představit gen jedináčkovství, nějakou látkou ve slinách bránící kojící matce dítě odstavit, jeho neživotaschopnost je přes všechny okamžité sobecké výhody zjevná).

       Kdo si od matky bere více než 2x tolik, kolik potřebuje, (statisticky) určitě škodí genu, který ho k tomu nutí, v těle svého nenarozeného sourozence. Altruista, který se naopak spokojí s optimem nebo dokonce minimem, je snadnou obětí sobečtějších strategií. Jde o nikdy nekončící souboj.