Logo rubriky
11-12/2002
  Živly Ivana Adamoviče (další) (198)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Mé zážitky s... ehm, chemikáliemi

Po čase se vracíme ke zkušenostem a zážitkům našich čtenářů se záměrnou intoxikací organizmu pomocí drog. Již dříve jsme uveřejnili články Moje nové hobby a Diagnóza: Extáze aneb fenethylaminová psychedelika verze 1.2, které byly pojaty z mužsky vědeckého pohledu na věc. Dnešní článek převzatý z Živlu (číslo zatím nezjištěno, ale stejně by vás asi nebavilo číst jej šedivými písmeny na pozadí černobílé fotografie) považuji za (snad mě proto autorka nepřestane mít ráda) za ženský, už v tom, že příprava opojných esencí jako by vypadla z kuchařské knihy veliké Magdaleny Dobromily: Tak jsme si tedy muchomůrky udusili a snědli jich každý po plném talíři s bramborami....
red

1. Změněné stavy vědomí

K drogám jsem vždycky cítila směs lhostejnosti a zvědavosti. Lhostejnosti proto, že jsem si říkala, že to přece nemůže být tak podstatný rozdíl proti alkoholu - člověk se trochu rozveselí a uvolní, když to přežene, bolí ho hlava, ale těžko chápu, jak si někdo na alkoholu může vypěstovat závislost - a tu zvědavost jsem pochopitelně cítila, i když ne tak silnou, abych se po drogách intenzívně pídila, ale říkala jsem si, že kdyby se mi naskytla možnost, určitě bych to zkusila, abych náhodou o něco nepřišla. Člověk žije jen jednou a na smrtelné posteli bych si pak třeba vyčítala, že jsem si tu příležitost nechala ujít.
       Nejdřív ze všeho jsem absolvovala víkend holotropního dýchání, při kterém by člověk měl zakusit změněný stav vědomí. Nebylo to nic moc - mám podezření, že jsem asi nedýchala dost intenzívně. Cítila jsem charakteristické trnutí v končetinách, které je příznakem přebytku kyslíku, ale neměla jsem žádné vize nebo halucinace. Lidé kolem mě křičeli, zmítali se a plakali, jenom já nic. Jen se mi vybavovaly do překvapivých plastických podrobností interiéry bytu, kde jsem žila v dětství, včetně zaprášeného pachu koberce - ale byt byl prázdný. Snad jsem se opravdu vrátila do předškolních let, kdy jsem si na tom koberci v babiččině obýváku osaměle hrála. Nevím.
       Asi o rok později jsem pobývala v Anglii v alternativním vzdělávacím centru Schumacher College a absolvovala jsem tam týden přednášek známého kalifornského šamana Ralpha Metznera. Mimo jiné mluvil o změněných stavech vědomí a zcela samozřejmě hovořil na téma „jak postupovat, když si vezmeme psychedelickou látku“, skoro jako bychom si ji mohli vybrat na regálu v každé samošce. Celkově jsem si však z jeho přednášek odnesla dojem, že psychedelické látky nijak zvlášť nepotřebujeme, pokud se dovedeme ponořit (třeba za zvuků šamanského bubínku nebo kazety s meditační hudbou, pravidelně dýchajíce) do jakéhosi polovědomí, stavu podobného spánku nebo tranzu, a navodíme si zčásti řízené vize. Naše zážitky tak budou dokonce autentičtější než s „berličkami“ psychedelických látek. Ty působí v podstatě jen jako katalyzátory, spouštěče. Ralph mluvil o tom, že když pokusným osobám řeknete, aby dělaly, co chtějí, ale stále se přitom soustřeďovaly na své vjemy a prožitky, často si vsugerují, že jsou ovlivněny nějakou drogou, a začnou si tak skutečně připadat.
       Z hlediska svých pozdějších zážitků s psychedeliky mám skoro chuť se podobným řečem vysmát - psychedelické látky totiž působí tak silně, že člověk opravdu nemá pochybnosti o tom, jestli je pod jejich vlivem nebo ne - ale na druhé straně musím připustit možnost, že člověk, který je užíval často a opakovaně a vůbec je zvyklý na změněné stavy vědomí, už třeba opravdu vůbec žádné chemikálie nepotřebuje a do světa změněných stavů vědomí se možná dostává v podstatě podle libosti.
       No dobrá. Jaké postupy nám tedy Ralph radil, když si vezmeme psychedelika nebo se jiným způsobem uvedeme do stavu změněného vědomí? - Máme si představovat, že si nabíráme pohárem vodu ze studně rozpomínání, pak klesáme dolů do studně, snášíme se do podzemního světa... tady potkáváme své totemové zvíře, které se stává naším průvodcem a rádcem. Nebo si můžeme představovat, že se touto studní propadáme o mnoho stovek let do minulosti, vracíme se do svých minulých životů... Nebo se naopak můžeme vznést nad střechu domu, v němž právě jsme, můžeme letět nad krajinou, třeba na nějaké historické pohanské místo, a tam být účastni dávných obřadů... S Ralphem jsme prováděli řízené meditace za zvuků šamanského bubínku, kdy jsem ve stavu jakéhosi polosnu poměrně snadno podobných vizí docilovala; bylo to pěkné, ale pořád mi připadalo, že jde spíše o toulky po závitech vlastního mozku a rozpomínání na to, co jsem si kde přečetla nebo viděla, než o nějaké skutečné vize minulosti nebo velmi hlubokého a zasutého podvědomí.

2. Houbičky

Uplynul další rok a moje kamarádka I. nasbírala bohatou úrodu muchomůrek červených a nasušila je. Jednoho večera jsem tedy přišla k ní a jejímu příteli a rozhodli jsme se to vyzkoušet. Nejprve jsme si uvařili z muchomůrek jakýsi čajíček (podobný houbové polévce), ale nic se nedělo. Tak jsme si tedy muchomůrky udusili a snědli jich každý po plném talíři s bramborami. Pěkně jsem se najedla, ale nestalo se vůbec nic.
       Zklamaná I. nasbírala další várku muchomůrek, tentokrát zaručeně z té správné nadmořské výšky, a pro jistotu je neopláchla ani neusušila, jen zmrazila. Lehce jsme je podusili a každý jich rovnou snědl vrchovatý hluboký talíř. (Vím, že takhle to vypadá šíleně, ale v té chvíli jsem si byla jistá, že to se mnou vůbec nic neudělá.)
       Asi po půl hodině se došla vyzvracet na záchod I., pak její přítel a nakonec já. Snažila jsem se poměrně dlouho tu nevolnost prodýchávat, a kromě toho byl záchod obsazený. Pak mi bylo jen mírně špatně, trochu se mi motala hlava, a když jsem zavřela oči, pod víčky jsem viděla zvláštní mihotavé žlutočerné obrázky, připomínající ozdoby na indiánských chrámech Střední Ameriky. Byly to halucinace, sice jen malinké, ale přece. Asi po dvou hodinách se obrázky přestaly objevovat a bylo mi jen mírně špatně, tak, že jsem měla pocit, že musím na vzduch. Nebyla ještě půlnoc, a tak jsem se rozhodla jet přes Prahu domů. Šlo mi to dobře, jen jsem měla pocit, že do všech pohybů vkládám neobyčejnou sílu - rukama i nohama jsem tak nějak rozmáchle mávala. V metru se mě ptali na cestu nějací cizinci a já jsem k vlastnímu údivu zjistila, že nemluvím normálně, ale hlasitě křičím. Doma jsem padla vyčerpaně na postel a velmi dlouho a velmi tvrdě jsem spala; ještě dva dny mi bylo tak nějak divně (játra?). Naproti tomu I. se zdály krásné barevné sny a ráno byla čilá jako rybička.
       Po několika týdnech mi I. volala, že měla nádherný zážitek s lysohlávkami: místo doporučovaných čtyřiceti kloboučků jich snědla asi dvě stě (takže na mě žádné nezbyly, za což se mi omlouvala), načež měla skvělé vize a halucinace, svého přítele například viděla v podobě roztomilého hodného ještěra. Musím říct, že v té chvíli mi vůbec nevadilo, že se na mě lysohlávky nedostaly.

3. 2C-B a MDMA

Tyto dvě látky se nám dostaly do rukou krátce nato a mohly jsme s nimi po libosti experimentovat.
       První experiment - pro jistotu pěkně v klídku u I. v bytě - byl naplánován tak, že si nejprve vezmeme MDMA, abychom se dostaly do příjemné nálady, a asi po hodině 2C-B, čímž se předejde eventuelním nepříjemným vizím a psychózám a všechno bude v pohodičce. Nějak se ale stalo, že naše dávka MDMA byla přímo koňská. Asi po půlhodině se nám oběma začala děsně motat hlava, oči se mi rozostřily asi o dvě dioptrie a měla jsem takové to útržkovité vidění - jako jednotlivá políčka filmu - v každém případě jsem měla pocit, že se vůbec neudržím na nohou. Tak jsme si lehly na postel, držely jsme se za ruce, poslouchaly hudbu a plácaly, co nám přišlo na jazyk. I. nevypnula správně telefon a volala jí jedna známá, která se chtěla poradit o nějaké profesionální otázce. I. zpanikařila a začala do telefonu rozjařeně volat: „Jé, já teď nemůžu mluvit, my jsme zrovna s kamarádkou vzaly nějaký drogy...“ Pak si neustále dělala starosti s tím, co si o ní dotyčná dáma pomyslí.
       Jinak jsme se bavily o svých pocitech, jaké právě máme, a o svých zážitcích s chlapy a tak.
       Na horní půlce těla jsem se potila, nohy jsem měla úplně ledové a měla jsem pocit, že se nedokážu ani podívat na hodinky - I. naopak co chvíli někam běhala, třeba podívat se na sebe do zrcadla, nebo kontrolovala čas - skutečně se zpomalil. Měla jsem intenzívnější pocit prožívání vlastního těla - pohybovala jsem vleže trupem, trochu jako bych tančila, ale vstát se mi nechtělo. Taky jsem hrozně příjemně vnímala dotek tlustých hrubých ponožek i to, že mě I. drží za ruku. Shodly jsme se, že vůbec nemáme myšlenky na sex (ani s mužským). Před očima se mi dělaly víry, které jako by mě někam strhávaly. I. hlídala čas a říkala, že bychom už měly vzít 2C-B. Pocity z MDMA se trochu srovnaly, začalo mi být jen příjemně omámeně, a tak jsem souhlasila. Po požití 2C-B už ale moje vjemy příliš nezintenzívněly, jenom se změnily směrem k větší barevnosti, plastičnosti, k obrazcům vynořujícím se pod zavřenými víčky. Pořád jsem si připadala celá taková zesláblá, rozklepaná a neschopná na cokoli zaostřit zrak. Bylo fajn poslouchat hudbu, ale na nic víc (tanec, sledování televize nebo dokonce procházku venku) bych se rozhodně nezmohla. Iva střídavě rozsvěcela (to jsme pak pozorovaly trámy na stropě nebo barevnou pokrývku přehozenou přes dveře, všechno jako by mělo barevné duchy, rozplývalo se a dýchalo) a zase zhasínala (to zase úžasně plasticky vystoupila ze tmy hudba).
       Zajímavé bylo, že když jedna z nás něco řekla (třeba že trámy se vlní a strop dýchá, nebo že vidí klikaté čáry nebo že na vzorované dece je obličej), druhá to uviděla taky. Vyložené halucinace jsem však neměla, jen jakoby vybuzenou představivost, která mi nabízela nové a nové obrazy.
       Tohle všechno trvalo takové tři nebo čtyři hodiny, pak jsem už začala vystřízlivovat, zatímco I. prožívala skutečný trip, upírala zrak do stropu a pozorovala nějaké své vize; zůstala jsem s ní ještě asi dvě hodiny, aby se její trip nezvrhl ve špatný, ale když se vrátil domů její přítel, zcela vystřízlivělá jsem odešla domů. V noci jsem se pak budila návaly energie a hektičnosti, zato ráno jsem se cítila totálně převálcovaná, jako po velkém flámu. Navíc jsem toužila po společnosti I. - víc než předtím, nad rámec našeho běžného kamarádství; jasně to byl vliv MDMA.
       Byl to šokující a intenzívní zážitek, ale zdaleka ne tak příjemný, abych si ho toužila zopakovat. Vzbudil však můj zájem, chtěla jsem zkusit nižší dávky MDMA a samostatně 2C-B a zjistit, jaké budou mít účinky.

4. Sólo pro 2C-B

Zase jsem přišla k I. a vzaly jsme si jen samotný halucinogen. Měla jsem rychlejší nástup tripu než I., ale i tentokrát jsem dřív vystřízlivěla.
       Ležely jsme na posteli pod střešním oknem, na kterém byla námraza a padaly na něj sněhové vločky. Zpočátku jsem kolem nich viděla duhové záblesky, za chvíli všechno, na co jsem upírala zrak déle, jakoby ožilo: dýchalo to, přibližovalo se a vzdalovalo, měnila se perspektiva, zvyšovala plasticita vjemů. Když jsem přenesla pohled někam jinam, chvíli bylo všechno skoro normální, ale pak se to začalo proměňovat. I. pouští hudbu: Black Sabbath, Yes, Jimiho Hendrixe, Cohena, Doors. Lampa na stropě se kýve, zvětšuje se, zmenšuje. Nejnádhernější ze všeho je okno s námrazou: bílá barva se mění v růžovou, modrou a fialovou, vzorce splývají a zase se rozplývají jako fraktály, rostoucí bakteriální kolonie, mimozemský život, v jednu chvíli se z nich tvoří kamenné hlavy s dutými očními důlky. Ty už jsou děsivé, začínám chápat, co to je nepříjemný trip. Ani nemůžu věřit tomu, že tohle všechno vidím s otevřenýma očima! Nevydržím to a radši oči zavírám. Vidím duhové víry, květiny, spirály, uvědomuju si, že už nechci vidět žádné postavy, protože by mi zase naháněly strach, a skoro silou vůle je zapuzuju ze své mysli. Světlo z okna ve mně přes zavřená víčka vyvolává pocit hřejícího slunce - vidím záplavu žhavě žluté barvy.
       Určitě jsem ráda, že tu nejsem sama: jak se všechno kolem mě mění a vlní, mohla bych začít vidět nepříjemné příšery. Na druhé straně necítím k I. žádnou přátelskou vřelost jako pod vlivem MDMA. I. taky většinou mlčí, každá z nás se soustřeďuje na své vlastní zážitky. Po citové stránce to není příjemné ani nepříjemné - prostě neutrální. Nejsem do toho úplně vtažená, v mozku se mi střídavě objevuje několik vracejících se dotěrných myšlenek: přinesla jsem si pardubické perníčky a mám trochu hlad, neměla bych je sníst? Když tolik sněží, pojede mi vůbec tramvaj domů?
       Taky je mi spousta věcí k smíchu - ale ne že bych byla rozjařená nebo euforicky bezstarostná, takzvaně vysmátá; je to smích ironický, smích nad absurditami tohoto světa. Opakovaně si vzpomínám, jak mě dětičky (moje pubertální fízlovské maniakálně kontrolující dětičky) v deset dopoledne klidně pustily z domu, protože je vůbec nenapadlo, že bych se tak brzy po ránu mohla zfetovat! No není to k popukání? Nebo si navlékám bundu, protože je mi tak divně horko a zima zároveň, a I. si mě fotí, jak ležím na posteli v jejím přetopeném podkrovním bytě v bundě; to mi přijde taky hrozně legrační. Nebo si vzpomenu, jak nám ten kámoš, co od něj 2C-B máme, vykládal, že v tomhle stavu vodil děti do školky, a představím si takovou tu strašnou semetriku - úču, jaké ve školkách už tak bývají, jak ode mě přebírá dítě a stěžuje si, že zase nemá kapesník! To mi připadá úplně příšerně groteskní!
       Jednu chvíli, když vstanu a chodím, měřím najednou asi dva a půl metru a mám strašně dlouhé čapí nohy a malinkatou hlavičku, což ve mně vyvolává nepříjemný pocit nejistoty, co se to děje.
       Část doby taky cítím intenzívní sexuální tenzi, mám pocit, že kdybych tomu dala průchod, měla bych úplně raketový orgasmus, ale pak to zase odezní - a ani jsem neměla nějaké nutkání se chopit vibrátoru nebo něčeho takového.
       Taky se snažím rozpomenout na rady Ralpha Metznera a vybavit si studnu, totemové zvíře, let prostorem a podobné věci, ale tyto obrazy nabízím svému mozku marně - snad to souvisí s tím, že mi do uší hřmí Black Sabbath. Můj mozek se mi krutě vychechtá a rázně se ohradí: „Prokristapána, to jsou ale děsný pičoviny, di s tim někam!!!“
       Po čtyřech hodinách halucinace zeslábnou, jíme popcorn a perníčky a zapínáme televizi. Na obrazovce právě probíhá seriál, nad nímž se svíjíme smíchy; lépe řečeno nad výroky jednotlivých postav. „Kristina dostala tuto brož od své milované matky!“ - „To znamená, že Leonardo je její otec!“ Ještě chvíli se všemu řehtáme, je mi docela pěkně a uvolněně, a pak jdu domů.
       Po tomhle zážitku je mi jasné, že mi ještě něco stále uniká: strhující vize vesmírných rozměrů, kdy se člověk úplně odpoutá od svého normálního světa. I. si zkouší vzít 2C-B večer před spaním, po několika panácích borovičky, a zažívá nevídané věci. Rozhoduji se zkusit podobný postup.
       x
       Přímo vědecky jsem si naplánovala, jak to udělám: večer jdeme s mým přítelem do hospody, dávám si dvě piva a dvě broskvové vodky. Pak si před spaním beru pro jistotu rovnou dvojnásobnou dávku 2C- B, ale stejně neočekávám nějaké příliš pronikavé výsledky: snad hodně divoké sny. Svému příteli to radši neprozrazuju, aby z toho nebyl nervózní.
       Jsem upřímně šokovaná, jak šílené věci se začnou dít. Tenhle trip trvá do čtyř do rána a nesnese srovnání s ničím, co jsem zažila předtím nebo potom. V hlavě se mi strhne úplná smršť vesmírných a planetárních vizí, smíchu, pláče, rezonujících prostorů a tónů, krajin, barev... většinou létám velkou rychlostí nad povrchem planety v podobě nějaké egyptské sfingy s rovnými hladkými křídly, nebo před sebou vidím kroužící planetární systémy, podobné fantastickým svítícím kolotočům... a těmi vizemi se prolínají neobyčejně intenzívní pocity z vlastního těla, prožívání jeho každé buňky, takže například letím nad povrchem Země a náhle s jejím povrchem splynu, mé tělo se stane jejími horstvy, já sama jsem krajina... jsem Matka Země. Mám erotické pocity, ale úplně zvláštní: jsou rozptýlené do každého kousíčku pokožky, připadá mi, že tak nějak se musí cítit miminko, intenzívně vnímající celým tělem...
       Vracím se do dětství (aniž bych to předem očekávala a nějak se k tomu směrovala), jsem bezmocný uzlíček a v hlavě mi zní cosi jako dětské říkanky, snad ze školky, ale s nesmyslnými a pomíchanými slovy... a pak mi v jedné chvíli proběhne myslí nesmírně děsivá představa, že jsem se narodila s nějakým hrozným znetvořením a všichni mi to zatajili; možná jsem neměla spodní čelist... (dodatečně druhý den si uvědomím, že ve skutečnosti jsem se údajně narodila napůl udušená a s vykloubenou nebo zlomenou ručičkou - mohla to být vzpomínka na nějaké porodní trauma). Pak mě zaplaví nová vlna vizí a najednou vidím sama sebe, své tělo, svou postavu úplně jinak: byla jsem předurčena, abych se stala urostlou, silnou, impozantní ženou, mateřskou, důstojnou a přitom něžnou a půvabnou... pak si sáhnu na vlasy, ostříhané na ježka, a strašně se vyděsím: proboha, co to sama se sebou dělám? K čemu je celá ta rádoby intelektuální velkoměstská stylizace, vždyť to neodpovídá pravdě, tomu, jaká jsem! Proč se tak pitvořím, proč nosím džíny a zmenšující podprsenky, není to snad nádherné mít vyvinuté ženské tělo, včetně velikých ňader a širokých boků, a odívat je do důstojných hábitů? Co to skrývám, před čím utíkám? Najednou vím, že jsem byla zrozena pro něco docela jiného! Ale vize se zase mění, je mi, jako by mi někdo nacpal mozek do mlýnku na maso, umlel a vrátil na místo, tečou mi slzy a zároveň potlačuji nutkání hlasitě se smát...
       Ale během toho všeho se chvílemi probírám a děsím se nepříjemných, neznámých fyzických pocitů, které mě zachvacují - bolesti svalů, přecházející až v křeče, dusivé tlaky na hrudi, střídavé horko a zimomřivý třes... když otevřu oči, všechno se mi před nimi míhá, vidím deformovaně a když se postavím, stěží udržuji rovnováhu, a tak radši jen ležím se zavřenýma očima. Můj přítel spí, jeho pravidelný dech vytváří jakési lanko s realitou, je mi strašně příjemné, že ho mám vedle sebe. Někdy ale trpí nespavostí, stejně tak i tuhle noc, a tak se asi ve tři ráno zvedá a jde si číst do své pracovny. Zpanikařím, strašně mi vadí, že jsem v ložnici sama. Celá zděšená ho jdu hledat, tečou mi slzy a zároveň se hihňám, vidím ho celého červeného a stařecky zvrásněného a sebe samozřejmě taky, konečně se mu ke svému experimentu přiznávám a připadám si hrozně komicky. Ze solidarity si jde se mnou lehnout, milujeme se - sexuální zážitek není tak intenzívní, jak bych čekala, pocity jsou naopak rozptýlené do všech buněk těla, pokožky, navíc si připadám mohutná, ohromná jako Matka Země... je to strašně zvláštní.
       Ráno jsem celá umlácená - jako po probdělé noci. Tenhle zážitek už bych si nepřála opakovat, ale snad něco takového stačí prodělat jednou za život: jako bych toho spoustu pochopila sama o sobě, o svém dětství, o svém vztahu k této planetě, vesmíru. Nebyla to čistě mystická vize, bylo v ní něco narcistního a sebepitvacího, ale tím lépe: nějakým způsobem jsem se v ní vztáhla ke světu; jsem si jistá, že to byla taková transformace, o jaké se v souvislosti s halucinogeny obvykle hovoří. Najednou jsem vůbec nepotřebovala žádná totemová zvířata a studny rozpomínání: to, co jsem skutečně potřebovala, v tom zážitku bylo přesně obsaženo, v koncentrované podobě.

5. MDMA: milý ochočený domácí mazlíček

Řada lidí se o Extázi vyjadřuje, že to není nic moc; já jsem s ní podnikla řadu experimentů a musím říci, že jsem si ji oblíbila ve zcela specifických situacích - když chci překonat bariéry mezi sebou a ostatními lidmi, nebo když chci zintenzívnit své vnímání, třeba hudby nebo jiného umění.
       Modelová situace č.1: jdu se svým přítelem na koncert etnické hudby a vezmu si plnou dávku Extáze. Půl hodiny po užití: jedeme autobusem. Jdou mi příšerně na nervy ti vřeštící puberťáci na zadním sedadle. Jsem nějaká utahaná a podrážděná. Najednou pocítím první vlnu uvolnění: a co, ať si ty děti křičí, co je na tom špatnýho? našeptává mi Extáze. Je mi, jako by mě uchopila a vytáhla jaksi nahoru nad všechny ty starosti, rozčilující nesmysly a potíže, které život přináší. Vykašli se na to, říká, buď ráda, že jsi na tomhle příjemným, pohodovým světě! Hodina po užití: vcházíme do klubu. Teď je působení Extáze nejsilnější, zalévá mě zvláštní horko, ale ne nepříjemné; vidím trochu rozmazaně a rozostřeně, ale všechny barvy jsou nádherně zářivé a jasné. A co je hlavní - jsem naladěná na vnímání: ani se mi moc nechce mluvit, ale když už něco říkám, pak bezprostředně sděluju svoje nejniternější pocity. Mám takový dojem, že na všechno kolem sebe vyvaluju dětsky naivní oči. Prostě čumím. Postavte mě někam a já tam klidně zůstanu dvě nebo tři nebo i čtyři (ale to je maximum) hodiny a vůbec se nebudu nudit, protože mi bude prostě příjemně. Když bude znít hudba, hned se chytnu jejího rytmu a budu spokojená. Když to bude film, vžiju se do postav. (Může ovšem nastat opačná reakce, pokud se mi to nebude líbit, pak se mi to znelíbí hodně, budu to úplně nesnášet a nenávidět. Ale to se většinou nestává.) Samozřejmě bych z toho koncertu měla požitek i s kelímkem piva nebo vína, nebo vůbec bez ničeho, ale víc bych si uvědomovala, že mě bolí nohy, že mě to třeba chvílemi nudí, že už ke konci začínám být ospalá a tak podobně. Takhle je mi většinou líto, že příslušná kulturní akce už končí. Když jdeme domů, uvolněně a naprosto niterně - to je to pravé slovo, niterně - si s přítelem povídám. Celý zážitek je umocněn. Druhý den mám trochu kocovinu a ještě několik dní reflexívně zatínám zuby (nevím, jestli je to náhoda, ale nedávno mi praskly dvě plomby).
       A teď modelová situace číslo 2: chystám se třeba strávit večer v čajovně s kámoškou, která patří k té mladší „čajové“ generaci, nebo jdu na nějakou jinou večerní akci, kde budou lidi a nebude tam alkohol (může to být třeba přednáška nebo nějaká aktivita ve stylu New Age - samozřejmě bych bez alkoholu vydržela, jenže bych byla nesnesitelně kritická a spousta věcí by mi vadila). Pročež si vezmu pouze poloviční dávku Extáze. (Ověřila jsem si v praxi, že Extáze nemá skoro žádnou prahovou hodnotu, vždycky na mě aspoň trochu působí.) Tentokrát bude účinek slabší, nebudu tak unešená, univerzálně fascinovaná a vůbec mimo, ale opět budu naladěná na vnímání: získám trpělivost, abych naslouchala výlevy kámošek, které by mi jinak popřípadě mohly jít na nervy, budu se vciťovat do všeho, co říkají, a upřímně a niterně jim sdělovat, že jsem na tom strašně podobně - a pokud ne, tak jim stejně vyklopím, co mě momentálně trápí nebo zajímá. Říká se, že Extáze působí „otlapkávacím“ či „ohmatávacím“ způsobem; u mě je to o stupínek míň, zbavuje mě jen mé vrozené studenočumákovitosti, introverze a odstupu. Tohle mi většinou vydrží ještě několik dalších dní. Takže můžu říct, že mi Extáze opravdu pomáhá bourat přehrady mezi mnou a lidmi kolem.
       Účinek Extáze může být samozřejmě i opačný: když mi například nějaká skupina lidí vadí a nevyhovuje mi, pak si to teprve jasně uvědomím; vadí mi totiž tak příšerně - příčí se mi, připadají mi absurdní, úplně se vůči nim vnitřně ježím - že si potom můžu být naprosto jistá, že tohle nejsou ty pravé spřízněné duše.
       V tom je taky největší rozdíl mezi Extází a alkoholem: ten mi taky pomůže se přes ledacos přenést a vychutnat si příjemné chvíle s přáteli, jenže účinkuje v nevyzpytatelných vlnách - nemá stabilní „plateau“ jako Extáze: s alkoholem můžu být v daný okamžik rozjařená a v příští chvíli už mít naprostou depku, a nemusí to vůbec souviset s tím, v jaké jsem společnosti; naproti tomu Extáze mi vytvoří víceméně setrvalý čtyřhodinový stav, kdy jsem schopná se do svého okolí vciťovat a neomylně & hlubinně poznávat, zda mi vyhovuje či ne. A pokud mi vyhovuje, pak se bratřit, družit, padat si do náručí a vůbec navazovat vztahy.
       x
       Mimochodem, nemáte nějakou... ehm... chemikálii (nebudeme používat to ošklivé slůvko na D, že?)... že bych ji vyzkoušela?
Alžběta Slimáková
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK