Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Iain M. Banks čtenáři opět připravil velice poutavé čtení, které ocení každý fanoušek inteligentní literatury, jehož baví spletité příběhy s překvapením a který v sobě má kousek detektiva, aby se mu podařilo rozluštit autorův umělecký kód. Ten je klíčem k tomu, abyste se u románu Líc a rub velice kvalitně bavili.

       Pavučina Banksova románu je opravdu velmi složitá a pro pochopení všeho jedno čtení rozhodně nestačí (za jedny peníze tudíž máte dvojitou zábavu). Abychom vůbec mohli proniknout do časoprostoru díla, musíme alespoň matně tušit, o čem jsou Banksovy další romány. Stejně jako další jeho díla, i toto patří do globálního obrazu vesmíru, v němž vládne utopická postmoderní společnost Kultura. Návodem ke čtení této knihy by mohla být kniha Pomněte na Fléba, která již u nás sice vyšla, leč pod jiným názvem, a jež získala literární cenu Koniáš. Už to nás může navést k tomu, že návod bude velice, ale velice nedokonalý, a proto si troufnu říct, že je lepší sednout si k počítači a z internetu si vytáhnout, co je to Kultura. Potom se vám pootevřou dveře k jednomu z nejlepších románů, který u nás letos vyšel.

       Celá kniha se skládá ze dvou příběhů, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Příběh pokrokové lékařky na straně jedné tvoří vyvážený kontrapunkt ke skladbě druhé – k příběhu osobního strážce, jemuž je práce vším. Sám vypravěč na začátku knihy přiznává, že mají možná společného víc, než by se mohlo zdát. Je jen na nás, jak moc se nám podaří vše poodhalit.

       Iain M. Banks zvolil také pozoruhodný vypravěčský styl. Zvolil formu hlášení a formu kroniky. To by zas až tak pozoruhodné nebylo, kdyby oba vypravěči byli zasvěceni do děje. Ale to by bylo příliš snadné. Ani jeden z nich nemá tušení, o čem vlastně doopravdy píše, a je pouze a jen na čtenáři, aby odhrnul další závěs a z nepatrných střípků skládal další a další kousky celého obrazu. To je známka mistrovství, neboť Banks přidává do děje informace po kapkách, jemně je dávkuje, aby udržel celou naši pozornost, nenechává nás vydechnout ani v klidnějších pasážích, kdy každé slovo může být indicie k dalšímu odhalení.

       Vypravěč první – doktorčin učedník a zároveň na ni nasazený špeh se musí potýkat s city k postavě objektu svého sledování a zbožňování. Snad právě proto jsou jeho názory jakoby zamlžené a neostré.

       Druhý vypravěč to čtenáři činí o něco snazší. Jak sám podotýká v samém úvodu, má až sám čtenář pochopit, kdo mu příběh vypráví, na základě indicií, které v textu najde. To dává prostor pro jistou objektivitu, ale pozorný a zvídavý člověk je pro změnu rozptylován snahou o odhalení vypravěčovy totožnosti. Ta je naštěstí, jako jedna z mála záhad, objasněna samotným autorem velice zjevně.

       A právě proto však musí čtenář dávat pozor o to víc, oč se vypravěči nedaří přijít na to, o čem vlastně píše. Někdy dokonce vzniká pocit, že vypravěč nás nevědomky zavádí na falešnou stopu svými úvahami, které se nám nezdají správné. Někdy můžeme mít i pravdu.

       Knihy o dilematu předání kulturních a technických vymožeností kulturám na nižším vývojovém stupni již četla většina ze čtenářů SF. Iain M. Banks však přišel opět s něčím novým, s něčím, co není v užití tohoto syžetu moc běžné. Charakter jeho postav je na první pohled značně nečitelný, nesetkáváme se, jako u jiných autorů, s klasickým druhem emzáckého agenta, který se snaží zůstat v utajení, ale nakonec je stejně odhalen. Ne, to by bylo příliš snadné.

       V této knize se vypráví o dvou postavách s rozlišnými názory. Jedna z nich je pro intervenci za každou cenu, zatímco druhá pro samostatný vývoj a nezasahování do cizích životů.

       Přes to, nebo právě proto se kniha jmenuje Líc a rub. Vystupující postavy mají naprosto rozdílnou filosofii, kterou se snaží řídit, ale sám čtenář může posoudit, do jaké míry se jim to daří. Pro každou z nich je každodenní život plný paradoxů, jež jsou nuceny řešit a jež se docela neztotožňují s jejich morálním kodexem. Právě zde se bude čtenář nejvíce bavit při odhalování pravé povahy jejich činů, které by, podle vlastních zásad, neměly vůbec dělat. A ještě větší zábavu bude snaha o pochopení jejich psyché.

       Doktorka Vosilla je postava, která není vykreslena přesným způsobem. I. M. Banks nechává čtenáře, aby si sám činil názor na její vystupování, na její zjevné i skryté činy a na její vztah k prostředí, ve kterém se pohybuje. Působit bude zajisté na každého trochu jinak. Abychom se k ní přiblížili na co nejmenší vzdálenost, měli bychom opět znát předchozí autorovo dílo. Ale i pokud ho neznáme, vyplyne i zcela intuitivně, že její postava se nám ke konci vyloupne ze tmy jako daleko temnější, než se na první pohled mohlo zdát. Ale i její temnota září velice pestrými barvami a nechá nás o ní na dlouho přemýšlet.

       Co však působí poněkud rušivým dojmem, je její citový život. Zatímco při vykonávání svého řemesla nezaváhá a bez rozpaků plní i bolestivé zákroky s tváří hráče pokeru, její citová labilita je zcela zřejmá. Dávno prožité citové záležitosti, které nedokázala sama vyřešit, se jí prolínají s citovými excesy, jež musí řešit v přítomnosti a které nezvládá ke své spokojenosti.

       Postava strážce DeWara není o nic jednodušší. Jeho absolutní věrnost pánovi je v přímém rozporu s jeho vlastním morálním kodexem, což se projevuje v příběhu během jeho vyprávění. A věrnost je i v rozporu k DeWarovým citům, které chová ke kralovrahově konkubíně Perrund.

       Také on má problémy vyrovnat se s minulostí a snaží se zapomenout, ale v jeho příbězích můžeme tušit lítost nad vývojem a pochyby nad sebou samým.

       To, co Banks předložil k nahlédnutí (nemůžu s klidným svědomím říci k přečtení, neboť toto sloveso nevystihuje tak docela přesně zacházení s tímto románem), je doopravdy fascinující pavučina, kterou není vůbec snadné rozplést. Krok první, aby se nám to vůbec podařilo, je číst opravdu pozorně a toužit po rozkrytí vrstev a nalezení pokladu. Krok druhý – vrývejte si do paměti každou podrobnost, každou maličkost, všechny se vám budou v závěru hodit. Krok třetí – seznamte se s Banksovým dílem trochu komplexněji. Krok čtvrtý – doufejte, že Janiš přeloží další knihy a my si je budeme jednou přečíst pěkně za sebou. Krok pátý – nestyďte se a přečtěte to ještě jednou, uvidíte víc než poprvé. Krok šestý – kupujte Líc a rub na Vánoce známým a příbuzným, doporučujte jej všem v okolí, aby mohl být uskutečněn krok třetí a čtvrtý.

       Po uskutečnění těchto bodů vám můžu zaručit, že z mírných rozpaků, s nimiž knihu přijmete zpočátku, se dostanete do stavu opojení a literární extáze, k radosti z dokonale vycizelovaného příběhu, kde není ani gram písmene navíc, kde vše má své přesné místo, a to včetně vás – čtenáře.

       Ještě schází hodnocení stránek překladových. Začnu výčtem jmen z tiráže: Přeložil Viktor Janiš, redigovali Jan Vaněk jr. a Richard Podaný, korektury: Ludmila Böhmová a Helena Šebestová. Tato jména, i kdyby stála osamoceně, poskytují záruku kvality, ale tím, že jsou zde dohromady, nám předkládají oslavu českého jazyka začátku nového tisíciletí. Dostává se vám do rukou kánon umělecké překladové stylistiky, a to nejen v literatuře SF.

       Samotný překlad je vzletně jasný a lehký, jako třešničky na dortu působí jemná jazyková komika, do které se Janiš s odvahou pouští a která je zvládnutá s bravurou, interní čtenář ocení i několik drobných vtípků určených pro českého čtenáře znalého překladatelského prostředí. Nemá cenu se zalamovat s nějakými stupnicemi, hvězdičkami a tak podobně, jedná se o naprostou špičku.

       Proboha, kupte to! Takhle dobrou věc tu zas nebudeme mít hodně dlouho!