Interkom: Cryptonomicon: Řemeslo bez odstupu?

Předávání cen Akademie se pro mne stalo každoročním rituálem. Knižní veletrh vždy potěší, hlavně cizojazyčné knihy, a ceny zase představují inspiraci pro četbu, i když občas trochu nepřímo. Tak tomu bylo i letos, když se během předávání ceny za Diamantový věk mluvilo o Cryptonomiconu Neala Stephensona. Protože jsem scifista, matematik, amatérský historik a mám odvozený zájem o kryptoanalýzu, nebylo co řešit a hned jsem to objednal. Přišla mi bichle s více než devíti sty stranami, já se do ní pustil a už se neuměl odlepit.

Kniha sleduje v zásadě tři vývojové linie, které se asi po dvou třetinách knihy protnou. Jedna se odehrává během druhé světové války prakticky na všech západních frontách a jde v ní o kryptografický souboj mezi Spojenci a Německem/Japonskem. Dnes je všeobecně známo, že Britové za války četli německou Enigmu, jejich nejdůležitější šifru, a celý systém dekódování, bezpečného šíření informace a utajení se jmenoval Ultra. Američané podobně četli japonskou hlavní šifru jimi zvanou Purple (odvozenou z německé Enigmy), odpovídající informačně-bezpečnostní systém se jmenoval Magic. Důležitou částí obou projektů byla snaha nedat nepříteli najevo, že jsou tyto šifry čteny. K tomu autor zavádí ještě tajnější organizaci Ultra Mega, která se stará o šíření klamných stop. Její práce je sledována z pozice dvou lidí, matematického génia Lawrence Pritchard Warehouse a mariňáka Bobby Shaftoe (jeden mozek, druhý svaly). Tato linie se protne na konci války s druhou linií, viděnou očima Goto Dengy, odborníka na důlní práce, který staví na Filipínách tajný sarkofág pro uskladnění japonského zlata, z něhož spousta samozřejmě pocházela z dobytých území.

Třetí linie se odehrává na přelomu 20. a 21. století. Malá, ale výkonná hi-tech společnost se snaží využít prudkého rozvojového potenciálu Asie a zavádí spojení pro Filipínce pracující na pevnině. Spojení vybudované pro tyto účely pak poslouží jako odrazový můstek k vybudování dalších, větších a větších projektů, což vyvrcholí budováním „datového útočiště“, jehož obsah nebude pod kontrolou vlád. Projekt má díky tomu podporu všech, kterým vadí stále rozsáhlejší zásahy vlád do Internetu a vůbec do svobod lidí. Toto bezpečí se nakonec stane vhodným místem pro založení virtuální banky s elektronicku měnou. Vše je sledováno očima Randy Waterhouse, programátora a docela zjevně i autorova alter ega (však taky na konci sbalí tu nejlepší ženskou).

Tato linie zabírá asi tolik místa, jako ostatní dvě dohromady, a jako červená nit se jí táhne problém krypta. Vzhledem ke zdrojům, které vláda USA věnuje na špehování (k tomu ještě špionáž průmyslová), hi-tech lidé se snaží o maximální bezpečnost komunikací pomocí šifrování, chvílemi to až přechází do paranoie, ovšem v zásadě se zdá, že docela odůvodněné. Mimo jiné autor přijde v pravý čas se zajímavým technickým nápadem, tzv. van Eck phreaking, kdy se zachycováním a dekódováním vln vysílaným počítačem dá třeba i z vedlejší místnosti přesně sledovat, co se zrovna objevuje na jeho zobrazovací jednotce.

Na konci se samozřejmě vše protne, válečné zlato, kryptoanalýza a datové útočiště, přidá se k tomu obava velkých vlád z nekontrolovaného oběhu informací a nezdanitelné viruální měny, takže je situace pěkně explozivní. Děje tam je tedy rozhodně dost, a to jsem ještě několik kritických věcí neprozradil, aby si čtenáři užili překvapení. Jak je tento děj zabalen?

Kniha sleduje čtyři hlavní hrdiny paralelně; jak je již tradiční, každý má vždy svou kapitolku, takže nic revolučního. Hlavní kvalita se skrývá na úrovni odstavců. Kniha nabízí neskutečně bohatý svět. Ačkoliv se dobrá polovina děje odehrává na Filipínách, ve zbytku je navštívena snad každá část světa (západního, samozřejmě). Místní scény jsou bez vyjímky hluboce prokreslené, s neuvěřitelným bohatstvím detailů a spoustou chytrých pozorování. Nevím, nakolik jsou ty detaily autentické (v pár místech, kde jsem mohl posoudit, z větší části byly, občas nějaký úlet), ale je to vlastně jedno, kdyby takový svět ve skutečnosti nebyl, tak je to jeho chyba, knižní verze je totiž fascinující. Rozsah detailů je nepředstavitelný, od bankovních zvyklostí předválečné Šanghaje po právnické kličky obchodu konce 20. století. Pozorování jsou často vysoce přesná, chrochtal jsem například blahem, jak dokonale dokázal vystihnout zvláštní liberální subkulturu, která do značné míry ovlivňuje média i akademii v dnešních USA, sám bych nedokázal tak dobře vystihnout její vnitřní prázdnotu a samospornost.

Bohužel, na globální úrovni už to tak dobře nevypadalo. Jedním z problematických bodů je konec, který se nebojím nazvat antiklimaxem. Poté, co se dlouho buduje větší a větší průšvih, se najednou na pár stranách ukápne trochu zlata a kniha končí, jako by se tím všechno vyřešilo. Člověk nemusí být génius, aby mu došlo, že se tím „koncem“ vlastně nevyřešil žádný z problémů, tím spíš, že hlavní hrdinové už vlastně totéž měli v rukou zhruba ve třetině knihy, a všechny důvody, proč jim to nepomohlo tehdy, platí i na konci. Otočil jsem poslední stranu, koukal na prázdno a hlavou mi běželo: to už je jako všechno? Je to o to horší, že kniha vlastně nemá jednu hlavní myšlenku. Místo toho se vyvíjí, nejprve jeden nápad, ten skončí, je nahrazen jiným (často s tím předchozím nesouvisejícím), a tak se jde od jednoho obchodního záměru k dalšímu, postupně přituhuje, o to víc překvapí vyšumělý konec.

A když už začne jednou červík hlodat, nachází spoustu příležitostí. Celý děj je vlastně děravý jak ponožky starého mládence. Proč by mělo být datové útočiště v sultanátě bezpečnější než třeba v ČR? Stačí, aby se sultán špatně vyspal, a CIA si přečte všechno, co tam je, ještě jim k tomu nechá nosit kávu. Tím vlastně padá jedna z hlavních linií knihy. Druhou linií je boj proti budoucím holocaustům, který je jakousi posedlostí jednoho z hlavních hrdinů, velkou část jehož rodiny zplynovali Germáni. Představa, že by pomohlo bezpečné místo pro informace, odkud by si utlačovaní lidé mohli číst návody na Molotovovy koktejly a podomácku vyrobené pušky, je naivní jak deníček dvanáctileté holčičky. Autor si to představuje jako Hurvínek válku, a to téměř doslovně. Abych nebyl nespravedlivý, Západ má obecně problémy s chápáním mechaniky diktátorských režimů, už proto, že je často vyváželi, ale téměř nikdy „neimportovali“; Cryptonomicon není první kniha, kde jsem narazil na naivní představy o fungování společnosti.

Míst, kde autorovi něco utíká, je sousta. Například hlavní hrdina Randy má podezření, že mu někdo pomocí van Eckova phreakingu špehuje počítač, což řeší tak, že práci dělá nárazově, po kouskách a v různých oknech, doufaje, že si to ti, kdo to sledují, nestihnou poskládat. Vzhledem k tomu, že takto dává věci po kousíčkách dohromady několik týdnů, je to samozřejmě totální nesmysl. Jeho nepříteli totiž stačí posadit před vlastní monitor kameru, ze záznamu pak mohou jeho experti v pohodě vše rozluštit, zatímco Randy spí. Z knihy je prostě vidět, že autor sice technologie v knize hodně používá (je to konec konců kyberpunkový autor), ale nemá je vlastně sám zažité, je to pro něj jen věc zvoleného žánru; nenapadají ho pak jednoduché triky. Na druhou stranu je pravda, že podobné díry se najdou ve většině knih, tady navíc nějak neřvou, člověk musí myslet, aby na ně přišel. Myslím, že kromě podivně nijakého konce toho běžnému čtenáři nebude na ději moc vadit.

Dá se říci, že je to trochu jako Chandler, který je geniální místně (zvlášť jeho dialogy jsou jako bombónky) a také skvěle vystihl atmosféru 30. let, ale jeho zápletky často nedávají smysl, v jednom románu má dokonce nedořešenou vraždu, aniž by to jeho románům ubíralo na nesporných uměleckých kvalitách.

Bohužel tím neskončím, protože mi toho vadilo víc. Kniha mi připadá, jako by neprošla kritickým hodnocením, ať už autorovým nebo redakčním; mám pocit, jako by to autor nabušil do počítače a rovnou hnal ven. Kromě nevyváženého konce je tam totiž často spousta míst, které jsou jakousi rakovinou, rozumný redaktor by autorovi nemilosrdně doporučil krátit. Jedním z oblíbených autorových triků jsou technické popisy, pokud možno bez pojmenování popisované věci. Když se jede metrem, neřekne se to, místo toho se píše o ocelové konstrukci obložené plechem, s vodorovnými trubkami ve výši hlavy, za které se drží lidi. Je to zábavné, zvlášť když párkrát čtenáři dojde až v druhém odstavci, oč vlastně jde, ale přišlo mi, že toho je prostě moc.

Stejně přehnané je rochnění se v detailech. Psal jsem, jak jimi obohacuje scénu, ale občas se neudržel. Je opravdu třeba pětistránkový (opravdu!) popis toho, jak si Randy lije mléko na vločky? Je opravdu třeba pětistránkový rozbor toho, že Lawrence pracuje lépe, když si zapíchá, včetně grafů nadrženosti a matematických formulek, o kterých navíc jako matematik mohu zodpovědně prohlásit, že jsou k ničemu a je tam dokonce chyba? Uvedené úlety přitom nijak nepomáhají ani ději, ani atmosféře. Stejně přehnaná je matika. Jde z toho pocit, jako by si autor řekl, dobrá, uděláme knihu se spoustou matiky a počítačů, to teď letí a hodně toho prodám, jenže to přehnal, tím spíš, že něco z toho, co píše, není pravda, evidentně to není jeho obor.

Na několika místech se v knize používá slovo „wanking“, což znamená vyhonit si ho. Autor jej používá v přeneseném slova smyslu, aby popsal činnost, kdy někdo dělá něco, co k ničemu není, má prostě jen radost z toho, že to dělá („dělá si dobře“). Jeho kniha mi tak částečně připadá. Nejde jen o popisy vloček; proč například místo Linuxu píše Finux, místo IBM píše ETC, místo Purple píše Indigo, ale Enigmu nechává Enigmou? V ději to roli nehraje. Vzhledem k přetučnělým úletům myslím, že by kniha šla o přinejmenším padesát stran zkrátit, aniž by se jí jakkoliv ublížilo, naopak by se stala snesitelnější. Musím přesto přiznat, že jsem knihu přečetl s radostí, a to už dokonce třikrát, při opakovaném čtení to bylo o to lepší, že už jsem věděl, co přeskočit. Místně je kniha prostě geniální, o tom není sporu. Škoda, že ji autor nenechal odpočinout a pak se na ni znovu nevrhnul (škrtat, škrtat, škrtat), Chandler to tedy kvalitou nakonec není.

Tak už jsme probrali děj i styl a je na čase konstatovat, že to není sci-fi. Používané technologie jsou v zásadě již všude kolem nás, a to dokonce i v témže rozsahu. Život, jak je popsán, nepřekvapí nikoho, kdo žil v 90. letech v technologičtějších kruzích, např. v Silicon Valley. Autor se na něj zaměřuje víc než je obvyklé, což zase není vzhledem k jeho kyberpunkové minulosti překvapující, ale je to kyberpunk? Nevím, spíš se kloním k závěru, že ne. Je to thriller, klasický technologický thriller, v mnoha knihách o utíkajících ponorkách či explodujících jaderných elektrárnách se také hodně píše o počítačích a technice. Nutno přiznat, že tyto knihy většinou nemají matematické grafy, ale myslím, že grafy nejsou dost na to, aby z Cryptonomiconu udělaly něco jiného (tím spíš, že jak už jsem napsal, je jich trochu moc a bezdůvodně). Do kategorie thrilleru kniha zapadá i svými lehkými historickými alternativami, kdy mění jen detaily, viz například skupina Ultra Mega nebo to, že v jeho knize je McArthur ohromný velitel a velký borec, zatímco ve skutečnosti to byl pravděpodobně druhý nejhorší americký generál druhé světové.

Čímž se pomalu blížím k závěru, ale zdání klame. Teď bych měl udělat celkové hodnocení, a na základě výše napsaného a svých zážitků by to asi mělo být něco ve smyslu „ohromně napsané kapitoly, skvěle postižený svět, takže pokud ustojíte občasný úlet a nepřemýšlíte moc nad dějem, čeká vás skvělý zážitek.“ Bohužel, toto platí, jen pokud jste jako já. Znamená to: Máte zájem o kryptoanalýzu, víte toho hodně o historii druhé světové války, nevadí vám matematika, víte něco o počítačích. Pokud ne, pak jsem na rozpacích, jestli vám knihu doporučit, a to z několika důvodů. Pokud vás netankuje matika, krypto a počítače, mnohé popisy vám přijdou ještě nudnější a delší, než přišly mně, celé velké partie knihy vám nic nebudou říkat. Pokud nevíte dost o historii, bude vám utíkat spousta děje. Je to mimo jiné díky autorově zálibě věci nepojmenovávat, například na dvou stranách píše o ohromném tavícím se hliníkovém košíku v ohnivé kouli, ani jednou při tom nepoužije slova Hindenburg nebo třeba jen vzducholoď. Nejsem si jist, co z toho bude mít čtenář, který neví, jak skončil Hindenburg. Takových míst je tam spousta. Samozřejmě luštění těchto odkazů o to více potěší člověka znalého.

K mým rozpakům přispívá i provedení knihy. Tisk má nízkou kvalitu, což se pak projeví jako totální zabiják v okamžiku, kdy dojde na nákresy podzemních výkopů, protože z nějakého záhadného důvodu jsou provedeny stylem „skála je souvislá čerň, chodby jsou půl milimetru široké bílé čárky“. Dvě třetiny obrázků se tak slily v černé fleky. Jsem prostě na rozpacích. Autor evidentně umí psát, základní nápad je také fascinující, reálie ještě lepší, ale kniha zoufale potřebuje dozrát, nejsem si také jist, nakolik může potěšit čtenáře-neodborníka. Pro koho to vlastně psal?

Ještě pár slov k případné české budoucnosti. Překladateli rozhodně nezávidím. Jazykově to není nějak velký náhul, ale znalost reálií je nezbytně nutná, nehledě k tomu, že pohodové překládání bude čas od času přerušeno pořádným oříškem. Co udělat z dvoustránkového vtipu založeného na tom, že shit a ship zní skoro stejně? Co udělat z jednostránkového dialogu založeného na tom, že organ může být penis i varhany? Ani v jednom případě nejde změnit reálie. A na závěr domácí úkol pro všechny překladatele, kteří tuto recenzi čtou. Když Goto Dengo (který umí i anglicky) leží v katolické nemocnici, přemýšlí, co znamená INRI nad hlavou ukřižovaného Ježíše. Že by Initiate Nail Removal Immediately? Smál jsem se dva dny. A teď se ukažte.