Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Po pravdě řečeno nevím, zda není titulek poněkud zavádějící. Inspirovala mne k němu kniha, díky níž drží původní slovenská tvorba světový primát.

       Společný projekt Alexandry Pavelkové a Štefana Konkola – trilogie „Míšenci“ – byl původně hodnocen jako slovenská „tolkieniáda“, z níž zatím vyšly pouze první dva díly. Když si ale uvědomíme, že si v původní české tvorbě (po sametové revoluci) na něco podobného troufli pouze tři autoři (dva muži a jedna žena, pro úplně nezasvěcené Milenium O. Neffa, fantasy trilogie J. Mosteckého (Lars Šťavnatá lebka atd.) a Labyrint Půlnočního draka Františky Vrbenské), musíme před slovenskou dvojicí smeknout, že k něčemu takovému sebrala odvahu. Pravidelní čtenáři IK vědí, jak obtížně se za současného stavu na českém knižním trhu vydává původní domácí tvorba u nás, natož pak na Slovensku, které má o polovinu méně obyvatel a tím nutně i méně příznivců našeho žánru. Nakladatelství Epos pak, které ústy své zástupkyně při křtu závěrečného dílu trilogie přislíbilo, že bude ve vydávání původní domácí slovenské tvorby, byť není ziskové, pokračovat, pak nutně patří náš obdiv. Mluvil jsem ale o světovém prvenství. Ihned vysvětlím. Autoři Míšenců se rozhodli, že společnou práci ukončí atypicky, každý napíše své vlastní zakončení! Jde tedy o trilogii ve čtyřech knihách, kterýžto jev není způsoben oblíbeným „půlením“ dílu.

       Saša Pavelková ve svém zakončení trilogie nechává hlavní hrdinku Verbasku projít peklem nejen duševních i fyzických útrap, ale k vytouženému štěstí ji nepřiblíží (podle věštby nečeká ani její děti příliš růžový osud). Navíc, když zjistíte, kdo je její otec a jak se k ní chová… Domnívám se, že žádný muž nedokáže plně pochopit pocity matky, jejíž děti jsou v ohrožení již od narození, navíc Verbaska si je vědoma toho, že nikdo z mužů v jejím životě (ať už míšenec Orys nebo elf Elerrig) nemůže proti Temnému pánovi obstát. Jestliže se ženám – autorkám vyčítají příliš „nasládlé“ konce jejich knih, Bremeno mezi takové rozhodně nepatří. Autorka ve Verbasce vytvořila úplně jinou hrdinku, než jakou je léčitelka v Prokleté přísaze, ale na výsost věrohodnou.

       Štefan Konkol se věnuje hlavnímu hrdinovi, Orysovi. Ani jeho další osudy nejsou lehké. Rozchody, ztráty a zklamání ho nakonec přivedou na cestu nelítostné pomsty, díky čemuž lidsky chátrá. Zajímavá je návštěva Snérie, jakési předindustriální civilizace, kde se již začínají drát na povrch rozpory v tamní společnosti (ty ostatně nejsou odstraněny dodnes – viz domácí politická scéna a její „žabomyší“ války). Orys jde tvrdošíjně (a bezohledně) za svým cílem, až se nakonec ocitne tváří v tvář svému osudu. Závěr třetího b) dílu nenechá čtenáře na pochybách, odkud autor čerpal inspiraci. I když jsem jeho přednášky o starých indiánských kulturách střední Ameriky absolvoval, konec Krvavé pyramidy mě nejdřív zaskočil a pak nesmírně nadchl.

       Těmito netradičními třetími díly „tradiční“ fantasy trilogie Míšenci dostala zcela jiný rozměr a troufnu si tvrdit, že si ji nyní již nikdo nedovolí nazvat „tolkieniádou“. Obávám se ale, že se u nás najde málo čtenářů, kteří si ji vychutnají. Zda je to dáno „zásahem“ ministerstva školství, které prakticky jediný příbuzný jazyk škrtlo ze školních osnov, lidskou pohodlností či vyřazením slovenských knih z prodeje v Čechách, suď Bůh… (a to jsem ateista).

       Na závěr bych ještě chtěl upozornit na klasický jev – proslulou slovanskou nesvornost. Nejmenovaná osoba, které oba autoři fandí (konec konců je spojuje obliba nejmenovaného hrdiny), v recenzi, jejíž podoba se kupodivu nelišila, i když byla rozeslána různým médiím (elektronickým), svým negativním hodnocením poněkud nařízla zatím teprve sílící větev sebevědomí domácí tvorby. Zřejmě nečetla báji o třech prutech a třech synech… ale to už je jiný příběh.

        

       Hodnocení: 3. a díl 10/10, 3. b díl 10/10

        

       Psáno pro Interkom 16. 10. 2002, 23,00.