Interkom: Evoluční biologie a psychologie s několika paralelami z oboru vydávání SF

Předem se omlouvám za poněkud zkratkovitou argumentaci, jednak vás nechci nudit, druhak mi tuším až v pátek připomněl náš dobrý organizační duch Viktor můj slib proslovit zde někdy přednášku.

Jednou z myšlenek evoluční biologie je, že organismy se vyvíjejí tak, aby lépe odpovídaly danému prostředí a prospívaly v něm. Neexistuje a ani není zapotřebí nějaký plán zlepšování či směřování k dokonalosti, vpravdě organismy nevědí nic o prostředí, do kterého byly vrženy, a netuší, zda a jak jim jejich vlastnosti, zděděné či získané nějakou mutací, pomohou přežít. Ony prostě ty špatně přizpůsobené zemřou a ty jen hůře přizpůsobené se reprodukují s menší úspěšností. Ono prostředí již dávno není dané jen klimatickými podmínkami a kvalitou hypotetické prapolévky, v níž se vyvíjely a selektovaly první molekuly. Na základní parametry, jako jsou teplota, gravitace, magnetické pole, kyslíková atmosféra a podobně, jsou již adaptováni všichni, a tak soutěž probíhá v prostředí, které je tvořeno převážně konkurencí ostatních druhů a hlavně konkurencí uvnitř druhu samotného.

Zde se pro zjednodušení dopouštím dalšího zjednodušení. I mezidruhová soutěž, například mezi kořistí a predátorem, je rovněž specifickým případem vnitrodruhového výběru na úrovni genů.

Cílem lišek zajisté není vyhlazení zajíců. Tím, že je loví, a snad se shodneme že, nejčastěji odlapí ty pomalejší, si lišky stále zhoršují své životní prostředí, tvořené stále rychlejšími a mazanějšími zajíci.

Přes všeobecné zlepšování obou stran, nebo naopak pro jeho katalytickou funkci na stranu druhou, si vlastně ani lovci, ani oběti nijak nepomohou, nikomu se nevede lépe než na začátku tohoto procesu, této svého druhu spirály zbrojení.

Toto nazýváme efektem červené královny; ti, kdo běží ze všech sil vpřed, zůstávají na místě, ti, kdo nedokážou vyvinout takové úsilí, ocitají se vzadu. I tento proces má ale svá ekonomická omezení, nedá se očekávat, že časem kolem nás budou kličkovat lišky a zajíci rychlostí zvuku. Liška vždy (tedy přírodní výběr liščích mutací) musí dojít k rovnováze – kolik své energie např. věnovat rychlosti běhu při lovu a kolik tvorbě mléka pro mláďata.

Touto odbočkou jsem chtěl jen demonstrovat, že i v případě lišek a zajíců jde o vnitrodruhový boj, zajíc se nesnaží, ani to nepotřebuje, být rychlejší než liška, jemu stačí být rychlejší než jiný zajíc, kterého liška povečeří místo něho.

Zjevnějším případem vnitrodruhové konkurence jsou stromy ve zhruba monokulturním lese. To, že máme užitek z rovných a dlouhých (z hlediska stromů vysokých kmenů), je dáno neschopností stromů se i jen v rámci jednoho druhu férově dohodnout na rozumně dostačující výšce. Jistěže strom, když už investoval do vývoje a růstu kmene, má nárok zastínit keře a podobnou zelenou chátru, ale proč se namáhá růstem do 40 metrů, když potřeby fotosyntézy a zastínění keřů a trav by postačily metry čtyři?

Toto vysvětluje asi již dost popularizovaná teorie sobeckého genu. Představme si ukázněnou populaci čtyřmetrových dubů. Stačí, aby se v ní objevil jeden 4,5 m mutant, ten bude tak zvýhodněn, že se gen, který mu zajišťuje onen půl metru navíc, brzy stane součástí všech v okolí žijících dubů. Ovšem nic nebrání tomu, aby se neobjevil mutant pětimetrový...

Po tomto úvodu se pokusím o první paralelu s vydáváním knih. Náš trh zatím neprošel úplným evolučním cyklem, dvanáct let od doby totální regulace a první roky, v nichž se vyplňovala čtyřicetiletá mezera, nejsou standardním ekonomickým prostředím. Za takové můžeme považovat takřka stoletý trh USA. Tam tuším již svým způsobem zbytné náklady na reklamu, marketing a distribuci přesáhly 60%. Považuji těchto 60% za onen kmen stromu, který vlastně k ničemu nepotřebuje. Stejně jako u stromů i souboj lišek a zajíců vede jen k tomu, že vítězové se mají zhruba stále stejně.

Povšimněte si, že jsem ve své úvaze zatím nikde nepotřeboval zákazníka, potažmo čtenáře. Jednak mi teď ještě není jasné, kam jej zasadit do své paralely, a na druhé straně mi nezapadá ani do tradičně interpretované ekonomické teorie konkurence. Ta má nutit výrobce k vyšší kvalitě, k vyšší užitné hodnotě jejich výrobků. Je zjevné, že lepší reklama a v podstatě ani barevnější obálky vyšší kvalitu nepřinášejí. (Zde ale může jít o mé hluboké nepochopení.)

I toto plýtvání má svůj předobraz v evoluční biologii, a to například v podobě pavího ocasu. Obecně si ptačí samičky vybírají partnery podle lesklého peří, jasného zraku a dalších znaků svědčících o tom, že si dotyčný dokáže poradit s parazity. Samci to někdy ještě násobí nákladnou ozdobou v podobě různých okrasných handycapů. Inzerují v podstatě toto: přestože nosím takovou nepohodlnou zátěž a dobrovolně se v ní znevýhodňuji v boji o život, stále jsem ještě naživu a mé geny tedy musí být kvalitní.

U pávů to došlo tak daleko, že jim jejich ocas znesnadňuje život už docela dost a každý bezocasý zmetek má šanci na delší a pohodlnější život a přirozeně i na spoustu stejně jako on bezocasých dítek, kdyby mu ovšem nějaká samička dala. Ale ona nedá, proč? (Správná otázka ovšem zní, proč se v populaci nerozšíří rozumné samičky preferující kratší a bezpečnější ocasy?) Z předchozí věty se zdá, že by byly docela úspěšné. Není tomu tak, jak každý v ZOO či indické džungli snadno zjistí. Její synové pohoří v konkurenci většinového samiččího názoru a dcery snáze najdou dlouhoocasého ženicha, a tak je genu pro dlouhá ocasní pera spolupracujícímu s genem pro zálibu v nich dáno prosperovat, ačkoli pavímu samci jako jedinci přinášejí jen nepohodlí a kratší život.

Zde bychom mohli vydavatele považovat za samečky a jejich reklamu za paví ozdobu. Zákazníci jsou pak vždy nedostatkové samičky. Všimněte si, že stejně jako ve vydavatelském byznysu je i v přírodě vždy nadbytek samečků a stálá sháňka po ochotných samičkách (potažmo čtenářích).

Vydávaných knih a nakladatelství je ale příliš mnoho a knižní distribuce je nepřehlednější než nejzákeřnější močál. Však se jí zhusta zabývají lidé, které byste rozhodně na oběd nepozvali. Lepším příkladem bude stav ve vydávaných SF časopisech. Zatím jsme vždy měli časopis s výbornou distribucí a průměrnou kvalitou a nároky na čtenáře (Ikarii) a časopisy takřka bez distribuce (Fantázia, Interkom). Teď se objevila Pevnost, prakticky se nezdržující obsahem a sázející hlavně na reklamu a barvotisk. Pokud je platná paralela se stromy, tedy že názor čtenáře není důležitý a prakticky do našich rovnic nevstupuje, a Ikarie celé roky sázela na to, že tomu tak je, je její osud zpečetěn.

Nicméně počkejme pár měsíců, až o tom budeme vědět více. V tuto chvíli mi vztah dobré SF, Ikarie, která má přece jen alespoň nějaká kriteria, a Pevnosti připadá jako trojúhelník tráva, bizon a plevel. Tráva jistě není ráda, když ji bizon sežere a větší část z ní mění na trus, ale kdyby jej nebylo, dávno by již veškerou prérii pokrýval zpupný a rozpínavý plevel.

Na závěr bych se chtěl dostat k evoluční psychologii. Ta ukazuje, že naše psychika vznikla stejně jako naše fyzické ustrojení selekcí a následnou adaptací na prostředí, které teď (tím myslím tak od poslední doby ledové) už ale představují prakticky jen ostatní „lidé“. Jak nás znám, nejzajímavější bude pro naši stolní společnost asi asymetrický boj pohlaví.

U lidí, stejně jako u primátů a u většiny savců vůbec, je samička nedostatkovým zbožím, spousta samců skončí, aniž by předala svou genetickou výbavu do další generace (proto nebývá například neplodnost dědičná), ale to už musí být, aby se na nějakou samičku nedostalo. Tato základní asymetrie, která třeba jelení zvěři nedělá žádný problém, je u lidí komplikována vysokými rodičovskými investicemi. Už jsem to dlouho nečetl, ale třeba budete vědět, od kolika let se byl Mamutík nebo Kopčem schopen uživit bez pomoci rodičů? A kolik let to činí dnes? Odhaduji tak na 30.

Nepřestává ovšem fungovat asymetrie daná tím, že čilý sameček se může úspěšně reprodukovat 100x, ale samička, třeba údernice, sotva dvacetkrát. Genetický software vzniklý na tomto základu je nutné modifikovat nově vzniklým parametrem vysokých rodičovských investicí.

Samička si vybírá a testuje samce podle šance, že ji neopustí, např. různé dárky jsou vítané a zajišťují, že by se mu to tím spíše nevyplatilo, samci jde zase o to, aby měl jistotu, že mláďata budou jeho, aby se celé roky nestaral o cizí geny.

V pračlověčí tlupě lovců a sběračů zkrátka přežily jen ty děti, jejichž rodiče dokázali vyvinout taktiku mnohaleté spolupráce při výživě a výchově dětí. Gen pro včasné opuštění nabourané samičky se asi moc nepomnožil v drsných podmínkách, kdy tato nedokázala sama dítě uživit, a gen, který samičku ponoukal rozdat si to s kýmkoli, pak se uvidí, nebyl asi úspěšný z podobných důvodů.

Naopak, než geneticky podmíněný sklon k monogamii byl už úspěšnější jen sklon k monogamii doplněný dispozicí zahnout, kdykoli to projde (u samců) a opatřit si monogamního živitele v jednom samci a nejlepší geny od druhého, když už to nejde spojit (třeba svazkem s náčelníkem).

Statistika prý pak skutečně dokazuje, že i dnešní ženy lépe snáší občasnou nezávaznou nevěru než nějaký důvěrný mužův vztah, který by mohl vést k rozbití rodiny, mužům ale naopak spíše než voňavá psaníčka vadí ženina nevěra.

Praxe skutečně dokládá, že každý čtenář si svého vydavatele najde, ale zdaleka to neplatí naopak. Rovněž se asi shodneme v tom, že vydavatel touží po všech, i zadaných (cizích), čtenářích.

Jednorázové vydání knihy mnoho podobností nenabízí, ale spolupráce vydavatele a čtenáře při produkci dnes tak populární mnoha a mnoha dílné fantasy se v lecčems podobá rodičovství. Rovněž trvá řadu let a je založeno na jisté formě důvěry či naděje. Nepřestane jeden vydávat nebo druhý kupovat?