Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       Tato kapitola se snaží ukázat, že to, že se spolčujeme do smeček, ve kterých si vytváříme hierarchie silnějších a slabších, je dáno geneticky, což mi ještě přišlo jako rozumná možnost. Podle autora je ale geneticky dáno i to, jak se v této hierarchii chováme, a to do nejmenších podrobností. Máme geny pro podřízenost i geny pro nadřízenost, geny pro podlézavost i přezíravost, ty všechny se porůznu zapínají a vypínají. Kapitola pokračuje v předchozím duchu, kdy se za výdobytek darwinovské sociologie považuje i to, že se někde přijede na ostrov a pozorují se tam domorodci. Na straně 250 je otevřené přiznání, jak to funguje, když tvrdí, že ve světle darwinovské antropologie se předchozí výzkumy o nehierarchických společnostech ukazují jako výzkumy potvrzující hierarchii. Přeloženo do prostého jazyka, je jedno, co domorodci dělají, my už si to vysvětlíme podle svého, každý si najde, co pro své teorie potřebuje.

       Celé je to strašně ukecané, stráví spoustu času povídáním o opicích a divoších, je to (jako ostatně celá kniha) dobře napsané a zajímavé a pěkně se to čte, takže čtenář se baví a vyžaduje to od něj velké vypětí se urvat z autorova výkladu a uvědomit si, že ty veselé historky nemají s darwinismem ani sociologií nic společného, jsou to prostě exkurze do říše zvířat. Poté, co popíše spousty stran o džungli, najednou začne mluvit o hierarchické společnosti jako geneticky určené, jako by ty tisíce slov byly nějakým důkazem, přestože s genetikou neměly nic společného – už proto, že vtipně ignoroval zvířata, která do jeho teorií nezapadají.

       Zatímco on vymýšlí desítky specializovaných genů nutících nás ke složitým společenským tanečkům, mě napadl gen jediný, který bezpečně máme – gen strachu. Pokud mi někdo rozbije držku, budu se snažit se tomu příště vyhnout. Tímto jednoduchým vysvětlením jsem pak dokázal vysvětlit všechno, o čem on tak složitě povídal, takže díky Occamově břitvě, o které v úvodu mluvil, jasně prohrává na body. Strach a bolest, pomstychtivost, jednoduché (a připusťme i geneticky podmíněné) emoce, které vysvětlí bohatě nejen autorovy hierarchické konstrukce, ale jsou mnohem univerzálnějšími nástroji k přežití, nemluvě už o tom, že vysvětlí i věci, které on „přehlédl“, protože na ně jeho teorie nefungovaly.

       Podobně mi přišlo přehnané, když vymýšlel dosti složité genetické teorie pro naši schopnost sebeklamu, ale tady jsem si alespoň vychutnal docela zajímavé věci o lidské psychice, takže ačkoliv mě příliš nepřesvědčil (uměl bych ty jevy vysvětlit jednodušeji), rozhodně to stálo za to. Zde se také najde pikantní důkaz toho, jak autor nakládá s fakty, logikou a selským rozumem. Na straně 290 píše o tom, že lidé zapomínají na dluhy vlastní, ale pamatují si dluhy cizí, a aby to „dokázal“, cituje Darwina, který jednou v dopise napsal, že „lorda Byrona nemoc tak poznamenala, že už ho nepoznávali jeho nejstarší věřitelé.“ Člověk nemusí být mistr logiky, aby si uvědomil, že dotyčný citát nemá vůbec nic společného s dluhy vlastními či cizími – je to prostě docela dobrý vtip narážející na to, že lord Byron zřejmě nevracel půjčené peníze zrovna promptně. Autor knihy se už asi definitivně vzdal snah o myšlení.

       Zároveň se i touto příhodou ukazuje, jak špatný nápad bylo ilustrovat tyto teorie na Darwinovi – Darwin byl totiž dost výjimečný člověk, takže člověk by spíš čekal, že na něm nějaké věci fungovat nebudou. Autorova snaha narvat všude geny a Darwina zároveň vede ke groteskním závěrům, které vyvrcholí v okamžiku, kdy začne tvrdit, že pocity jako sebezpytování, nedostatek sebedůvěry, pochybnosti o sobě jsou zbraně, které geny používají, aby nám pomohly přežít, dokonce geny nutí rodiče, aby tyto pocity v dětech pěstovaly! Proč? Protože Darwinův otec malého Darwina pořád shazoval, vypěstoval v něm nízkou sebedůvěru a Darwin byl nakonec ohromně úspěšný, takže autor z toho usoudil, že tyto pocity jsou pro geny programem ke společenskému vzestupu a že Darwinova otce k jeho z dnešního pohledu krkavčí výchově nutily geny. Tím se usvědčil, že mu je dobré opravdu všechno a fantasii se hranice nekladou, už proto, že zkušenost učí, že nízká sebedůvěra je právě spíše překážkou v úspěchu, hlavně v primitivnějších společnostech. Darwin nakonec zvítězil, protože bojoval na poli vědeckém, geny se ale vyvíjely dlouhodobě a silně pochybuji, že se před stovkami tisíců let geny rozhodly propagovat nízkou sebedůvěru jen proto, aby jednou někdo mohl objevit evoluční teorii.

       Že by se podlézavost a snaha nalézt spojence daly také získat vlivem společnosti, je samozřejmě tabu, na všechno jsou speciální geny. To už jsem začínal být docela unavený a už mě ani nevzrušilo, že autor v celé knize používá slova „přítel“ pro dvě značně rozdílné kategorie, jmenovitě „známý“ a „opravdový přítel“. Kdyby byl pečlivý, všiml by si, že právě některé z jeho společenských úvah nefungují, protože směšuje přátelství – cit založený na lásce – a známost, která je často založena na chladném kalkulu.

       Podobně už mě ani nepřekvapilo, že když se mluví na straně 289 o hemisférách, nedává to smysl; došlo totiž k překlepu, věta „nedostane do pravé hemisféry“ má znít „nedostane do levé hemisféry,“ pak to funguje. Zda se tady provinil autor nebo překladatelé, nevím, ale o tom, jak si sociologie váží logiky a rozumu, výmluvně hovoří fakt, že nesmyslný argument nevadil odborným recenzentům českého vydání.

       Tak se jmenuje poslední část knihy. Obsahuje zase poplácávání se na rameno („evoluční psychologie umí odpovědět na otázky 1 – 3“ na straně 338, to já umím taky a nejsem rozhodně první, proč se tím tedy chlubí?) a drobné podvůdky, např. poznámka o tom, jak se lidé před smrtí zpovídají, přičemž zapomíná na to, že to dělají křesťané a ne lidi všeobecně, tudíž to asi nebudou geny, jak tvrdí, on je prostě vidí všude. Ačkoliv se celou dobu bránil, že nebude dělat politiku a do morálky, poslední kapitoly jsou už většinou politika a morálka. Musím přiznat, že některé podkapitoly byly dost dobré, ale většinou neměly nic společného s darwinovskou sociologií. Dost pěkná byla třeba rozprava o utilitární morálce, ovšem právě ta zrovna nemá s Darwinem nic společného, ostatně já jsem pro sebe na takovou morálku přišel dávno sám a evoluční vědátor rozhodně nejsem.

       Naopak ulítlá byla představa o tom, že nemáme svobodnou vůli, takže je třeba nesmysl trestat zločince, oni za to nemůžou, to ty geny. Ano, připouštím, že geny na nás mají určitý vliv, v tom mě kniha docela ovlivnila. Ano, připouštím, že naše konání je hodně ovlivněno emoceni a emoce, to jsou nitky, kterými se nás snaží vodit geny. Jenže život mě každodenně přesvědčuje o tom, že kromě genů je ještě něco jiného, například ten vliv společnosti a výchovy, který autor tak tvrdošíjně opomíjí. A ještě něco navíc. Co to je, nedokážu odpovědět, ale je něco, co rozhodne, jestli mám v bridge vynést krále srdcového nebo pikového, když jsou oba listy rovnocenné. A je něco, co způsobí, že ačkoliv mám rád endorfiny přesně jako ten lupič z jeho příkladu a ačkoliv mi geny říkají, že být s ženou je fajn, přesto neloupím banky a neznásilňuji po parcích dívky. Co to ke mně mluví, nevím, ale autor přes všechno své bádání evidentně toho neví o nic víc. Kdyby věděl, nemusel by v knize tak podvádět.

       No a to je všechno. Kniha rozhodně stojí za přečtení, už proto, že vás přinutí se zamyslet, možná změní o něco váš pohled na některé věci. Asi třetinu knihy navíc tvoří zajímavé popisy lidí i zvířat, které je zábavné číst, i když si pozornější čtenář všimne, že vlastně nemají nic společného s darwinismem nebo geny. Kniha je svižně napsaná a přišla mi i redakčně dobře vypravená, čeština netahala za uši, prostě radost číst, i když nad tím člověk občas musel drobet přemýšlet (pokud tedy z toho něco chtěl mít).

       Docela rád bych si přečetl poctivě napsané pojednání o darwinistické sociologii, podle recenzované knihy mám totiž pocit, že by na tom něco mohlo být, ale vzhledem k myšlenkovým veletočům, které se v knize často prováděly, nemohu zahnat podezření, že třeba lepší argumenty nejsou – jinak by je autor použil.

Richard Dawkins: Sobecký gen (MF 1998), základní popularizující kniha oboru.

Richard Dawkins: Slepý hodinář (Paseka 2002), vysvětlení vzniku složitosti z malých změn.

Matt Ridley: Genom (Portál 2001), příběh našeho genomu.

Robert Wright: Morální zvíře (NLN), shrnutí otázek sociobiologie.

Mat Ridley: Červená královna (MF 1999), kde se vzal a k čemu by mohl být dobrý sex.

Mat Ridley: Původ ctnosti (Portál), vysvětlení vzniku morálky a složitého chování.

Evoluční psychologie (Portál 2002), jako komiksový katechismus.

Susan Blackmoreová: Teorie memů (Portál 2001), první pokus o další krok v teorii vývoje sebereplikujících se entit

Robert Wright: Víc než nic – Logika lidského osudu (NLN 2002), dějiny lidstva jako hra s nenulovým součtem