Interkom: NATO od podlahy

Za čtyři sta let zámořských objevů a na ně navazujících koloniálních výbojů si Evropa vydobyla určité civilizační výsady, o něž se později podělila s USA. Udržela si je i poté, co opustila ovládaná území a ponechala je vlastnímu osudu. To jsou suchá fakta a prosil bych čtenáře, aby jim nepodkládali žádný emocionální či morální význam, což platí i pro to, co bude dále uvedeno, neboť pro civilizační zákonitosti, s nimiž tato úvaha pracuje, jsou takové postoje irelevantní, jak bude doloženo.

Abych blíže specifikoval, co myslím těmi civilizačními výsadami, uvedu např. schopnost oddalovat individuální smrt (obyvatelé Západu se těší nejdelší průměrné délce života), dostatek potravy, vody a volného času, kvalitní oděvy, bezpečný domov, dokonalé prostředky komunikace a výchovy, štědré sociální zajištění.

Je v základu života, že hledá výhody a hájí si výsady, jak doložil Dawkins v „Sobeckém genu“, a západní civilizace si podle téhož zákona svoje výsady také hájila a hájí, a to čím dál tím rafinovanějšími prostředky. Z technologického charakteru této civilizace vyplývá, že pro udržení jejích výsad jsou především nutné zdroje surovin, respektive energie – a o tyto zdroje pak svedla boj jak se zbytkem světa, tak i s částmi sebe samé.

Všechny tyto procesy kulminovaly ve 20. století, přičemž urychlovacím katalyzátorem byla změna energetického zdroje (přechod z uhlí na ropu). V rámci tohoto boje odrazila západní civilizace i nápor dvou mutantů, které vznikly v jejím lůně – nacismu a komunismu – a objevila jemnější metody, jak si zachovat svoje výsady. Vycházejí z principů, o nichž zase vtipně píše Robert Wright v „Morálním zvířeti“, a geopoliticky našly svůj odraz v zásadě volného obchodu a svobody moří, jež byly v krystalicky čisté podobě deklarovány v Atlantické chartě (1942).

Jedná se o velice sofistikovaný nástroj nadvlády, který ale nabízí kooperaci. Je postaven na faktu, že zbytek světa neměl a nemá tak propracovanou „kapitalistickou“ infrastrukturu jako Západ, že mu chyběly a chybí instrumenty k tvorbě kapitálu, jenž je ke globálnímu obchodu nutný, anebo, když přece jen tento kapitál vytvoří (arabské pertrodolary), musí hrát podle západních not. To ale ještě nejsou všechny přednosti „atlantického receptu“. Zásada rovnosti všech na světovém trhu odstranila pnutí uvnitř západní civilizace – konflikty toho typu, které vedly k oběma světovým válkám – čímž přispěla k homogenizaci/integraci této civilizace – a navíc nabízí již zmíněnou kooperaci. Těm, kteří stojí mimo, říká – nikdo ti nebrání se podílet na výsadách západní civilizace, když přijmeš její pravidla hry, když si vytvoříš kapitalistickou strukturu, na což ti dokonce půjčíme kapitál (případ Japonska a asijských „tygrů“).

Až do 60. letech minulého století se zdálo, že tato chytrá metoda, založená na sobecké spolupráci, bude úspěšná, avšak pak narazila na setrvačnost kulturních/civilizačních odlišností, především islámu, jehož politické křídlo odmítlo převzetí západní civilizační infrastruktury jako kulturní imperialismus. Islamismus vyhlásil Západu válku pod rouškou víry jako zástupného symbolu kulturní svébytnosti. Říká – nepřistupujme na bezbožná herní pravidla Západu (nahlas) a zmocněme se jeho civilizačních výsad násilím (potichu), a protože jsme vojensky slabší, musíme použít teror a vydírání.

Otázka, zda Západ jednal a jedná morálně, nemá smysl. Je to stejné jako ptát se, zda gravitace je morální. V obou případech jde o objektivní zákonitost – v prvém o civilizační, v druhém o přírodovědnou. Pokud to tak nevnímáme, je to proto, že jsme obětí propagandy těch druhých, jimž nahrává naše pokrytectví – děsíme se představy, že jsme jenom „morální zvířata“. Ačkoli fašismus, hlavně ale komunismus hlásaly, a dnes islamismus, že jim jde také o zrušení západních výsad a jejich rozdělení mezi celý svět, průběh skutečných událostí usvědčuje ideology všech těchto hnutí z jednotné lži – vždy a za všech okolností jim šlo a jde o zmocnění se těchto výsad pro sebe – a to za mnohem horších podmínek pro ostatní, než které dnes nabízí Západ prostřednictvím tržního hospodářství a volného obchodu.

V případě komunismu vím přesně, o čem mluvím, žil jsem v něm 40 let, a mohl jsem sledovat, jak civilizační výsady, kterých se komunisté v Československu zmocnili, si jednak usurpovali pro sebe, jednak je zničili (zkrácení průměrné délky života, nemocnice a obchody pro vyvolené, nivelizace, zrůdná justice, úpadek distribuce – namátkou uvádím dnes zcela absurdní a o to více vypovídající příklad – fronty na toaletní papír a nákup dámských vložek v Tuzexu).

Tvrdí-li tedy jakýkoli odpůrce principů, na nichž funguje západní civilizace, ať už je to antiglobalista, levicový intelektuál, anarchistický aktivista či islamista, že jedná z ušlechtilých důvodů, jejichž cílem je přimět Západ, aby se o své civilizační výhody podělil se zbytkem světa, používá jenom propagandistický trik, aby se k těmto výsadám dostal sám.

Při kritice Západu a čím dál tím častěji i při násilných protestech uvnitř západní civilizace lze pozorovat zvláštní druh pokrytectví, jímž trpí především levicoví intelektuálové, kteří v (západní) Evropě vytvářejí soudržný kulturně mediální proud (viz udělení letošní Nobelovy ceny míru pacifistovi Carterovi jako úmyslný políček do tváře prezidenta Bushe). Připomeňme si reakce zástupců tohoto proudu na 11. září 2001. Právě z jejich úst zaznělo a zaznívá, že Západ si za teroristický útok může sám, že je „přirozenou“ odezvou na arogantní přístup Západu k třetímu světu. Kdyby přímo řekli, že útok vyprovokovaly civilizační výsady Západu, nezbylo by než s nimi souhlasit, ale z těchto lidí se nikdy nikdo takto otevřeně nevyjádří. Jsou totiž natolik chytří, že vědí, že by takovým prohlášením okamžitě nastolili otázku svého participování na „nemorálních“ výhodách Západu a zpochybnili svoji vlastní morálku, na níž si tolik zakládají.

To pak zabírá na naše vlastní pokrytectví, neboť nám umožňuje odsouvat od sebe poznání, že lidská biologická podstata ovlivňuje naše sociální chování mnohem významněji, než jsme ochotni připustit.

Pro názornost si představme, že existuje stroj, jenž dokáže individuálně převádět civilizační výsady, a položme si otázku, kolik z těch moudrých filozofů a myslitelů, jež po 11. září 2001 pronášeli svá moudra na nemoudrost Západu, by se pomocí toho stroje vzdali svého bonusu dlouhověkosti a převedl ho třeba na černošského mladíka umírajícího v Johannesburgu na AIDS. Nebo zaměnili své dokonalé bydlení za slum tamtéž. A těch čtenářů, kteří mě právě prohlašují za nenávistného cynika bych se rád optal, čeho jsou ochotni se vzdát oni, jaké civilizační výhody, k nimž se po 13 letech dostali, by pomocí toho stroje převedli na nějakého konkrétního chudáka v třetím světě.

Upřímně se přiznávám, že já toho schopen nejsem a nechci to pokrytecky skrývat, lidí jako matka Tereza nebo dr. Schweitzer je v populaci tak 1: 100 000 000, a já patřím do toho štrúdlu nul (asi jako vy všichni, milí čtenáři). Jsem přesvědčen, že recepty všech těch demonstrujících kritiků a myslitelů, kteří ale bezostyšně z civilizačních výsad Západu těží, by znamenaly jenom úpadek, zchudnutí celého světa na úroveň těch nejchudších.

Cesta je spíše jinde, jak napovídá právě příklad těch dvou. Můžeme také provést následující srovnání. Kdo asi více snižuje bídu světa, onen všemi revolucionáři opovrhovaný český měšťák (už Bakunin ho nenáviděl), který platí vzdělání nějakého afrického nebo indického dítěte – nebo revoltující antiglobalista, který s fanatismem v očích a za peníze svého táty obráží svět, aby všude rozbíjel výlohy McDonalda?

Jako nebylo třeba se bláhově pokoušet o zrušení gravitace, aby se člověk dokázal odlepit od povrchu země, není třeba rušit civilizační výsady Západu a s nimi kapitalistickou infrastrukturu, aby i zbytek světa zbohatl. Je to právě naopak, zbytek světa zbohatne, až když tuto infrastrukturu zavede (viz současnou Čínu). Navíc tuto infrastrukturu „zrušit“ prostě nejde, neboť Západ dobře ví, že na ní závisí jeho výsady, a pokus o něco takového by znamenal (a možná už znamená) jenom další válku, v níž má Západ dobré předpoklady na vítězství. Místo toho je třeba se věnovat vývoji „civilizačního“ letadla, jež by umožnilo třetímu světu povznést se nad úroveň bídy. A nelze pochybovat o tom, že plochami tohoto stroje je právě vzdělání.

A kde je to NATO, kdy se už bude hovořit o něm?, zeptá se možná některý čtenář. Mohu jenom odpovědět, že to vše bylo o NATO, že o NATO se hovoří od prvního řádku této úvahy, že NATO je jejím jediným námětem. Řečeno bez příkras, od podlahy, NATO není nic jiného než mocenská struktura, která zajišťuje Západu jeho civilizační výsady, ač politikové dávají přednost diplomatičtěji znějícím demokratickým principům.

NATO je nejdůležitějším stabilizačním prvkem dnešního světa, kde se po pádu komunismu obnažil planetární nerovnoměrný civilizační vývoj. Tím se obnažil i Západ jako ostrov civilizační pozitivní deviace (nebo je lepší návrat k popravování stínáním a kamenování milenců?!) a NATO pak není ničím jiným než zpevněným břehem tohoto ostrova, dokud se z něho nestane celoplanetární kontinent. Proto NATO přežilo zánik komunismu a konec studené války a vůbec se nechystá tiše zesnout. Naopak se rozšiřuje, zařazuje do své struktury další země téhož civilizačního okruhu a rozšiřuje svůj „ostrov“.

Situace kolem NATO připomíná výlohu módního obchodu, kde stojí figurína. Nikoho rozumného, pokud nechce obchod zničit, nenapadne tu figurínu vyhodit jenom proto, že skončila zima a je třeba z ní sundat kožich studené války. Dobře ví, že před jarní sezónou mu zase poslouží, když ji obleče do kalhotového kostýmku protiteroristického boje, a jestliže nám v mezidobí pražského summitu připadá ošklivá svou nahotou, je to jenom proto, že nastavuje zrcadlo naší tělesnosti, našemu „sobeckému genu“, který si v lepším případě odmítáme pokrytecky připustit, v horším slouží extremistům k mediálnímu zviditelnění. Oni si však myslí, že je to katapult k moci, a zda oprávněně, záleží na sebepoznání každého z nás.