Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Na čtvrtou příčku jsem usadil „Život je rafinované peklo“ Karoliny Francové, „Zabijáka snů“ Ondřeje Nečase, „Černé světlo tvých očí“ Jiřího Nedvěda a „Hatr-al-amma-ec“ Arese (či snad po anticku Areta?) Aykenu. Jak jsem již naznačil dříve, ani jeden z těchto textů bych nedoporučil k vydání; jde nicméně o skupinku, o které soudím, že by mohla být do vydatelné podoby přepracována, nebo že aspoň autoři mají na to, aby při troše snahy něco vydatelného napsali.

       Největšími slabinami Karoliny Francové jsou obludná rozvleklost a odpuzující začátek díla, ve druhém sledu pak kráčí technická nedomyšlenost, neřku-li vědecká nevzdělanost, ruku v ruce se společenskou naivitou. To vše dohromady by se nejspíš dalo shrnout do stručného odsudku, že autorka plácá, co jí slina na jazyk přinese, a nijak se nad tím nenamáhá přemýšlet. Nad románem i autorkou by pak bylo možno jednoduše zlomit hůl nebýt toho, že pod všemi nedostatky Karoliny Francové se přece jenom skrývá nezanedbatelný talent – a toho, že její blábol zvítězil, a to dokonce s obrovským náskokem přede všemi lépe napsanými díly.

       Hned název „Život je rafinované peklo“ by bylo vhodné nahradit něčím, co se snáze vyslovuje, lépe skloňuje a dává více smyslu. Snad proto, aby dokázala, že nějaký smysl ono slovní spojení přece jenom má, poslala Karolina Francová svůj román do soutěže jako třídílný, číslovaný samostatně po dílech, takže pohled na číslo poslední stránky naznačoval, že bude třeba prokousat se asi sto sedmdesáti stranami, a teprve během četby vyšla najevo krutá pravda; přitom odhaduji, že právě zhruba na třetinu by dílo potřebovalo zkrátit, aby zmizela hluchá místa, děj dostal spád a do omrzení přežvýkávané teze se proměnily v jasné a úderné myšlenky. Navíc prvních zhruba padesát stran neslibuje čtenáři vpravdě nic jiného než pekelná muka: Setkáváme se se studentem, který v póze spasitele hlásá naivní ekohysterii a ekofašismus a v hněvu se rozchází s učiteli, na které jeho světoborné vize neudělaly dojem. Dozvídáme se, že tento spasitel, symbolicky pojmenovaný Christian, je pohádkově bohatý a chystá se svůj majetek investovat do nastolení své vysněné ekototality; aby ho zlí konzumenti, sobecky zahledění do svých občanských svobod, úkladně nezavraždili, najímá spolužáka, nevěřícího Tomase, jako osobního strážce. Vzápětí ho učiní velitelem celé jednotky hrdlořezů, kterou si cvičí v tajném komplexu svých laboratoří, z nichž vyšly vynálezy, na kterých Christian založil své bohatství. Vynalézat Christianovi umožňuje spojení s budoucností, skrze něž také nechává působit mocnou budoucí zbraň na vymývání mozků, aby z nových kandidátů na Christianovy stoupence udělala poslušné ovečky nového ekofašistického řádu. Ona zbraň probouzí v lidech druhové vědomí, nadlidskou inteligenci tvořenou všemi vymytými mozky dohromady, která přemáhá osobní vůli jednotlivce a nutí ho jednat jako mraveneček sledující toliko zájmy mraveniště. Aby vymyl mozky celému městu, vydírá Christian zpěváka Moonsona kompromitujícími fotografiemi jeho blíže nepopsaných zvrhlostí, a tak ho přinutí uspořádat ve městě koncert, který všechny obyvatele přitáhne na jedno místo. Připadá-li vám to snad jako veselá parodie, uvědomte si, že za prvé román záštiplně zesměšňuji, zatímco autorka jej míní smrtelně vážně, a za druhé jsem se v převyprávění jeho obsahu právě dostal někam za polovinu prvního dílu.

       Další vývoj příběhu kupodivu ukáže, že román přece jen není tak naivní a hloupý jako jeho začátek a ne vše, co tak dlouho vypadalo černobíle, je skutečně tak schematické. Kdyby se autorka více starala o řemeslo, napsala by své dílo mnohem stručněji a začala by odjinud a jinak; výsledek by pak mohl stát za přečtení. Osobně bych „Život je rafinované peklo“ ani pak nezařadil mezi svou oblíbenou četbu kvůli vědecko technické hlouposti; i v tomto směru by prospělo více řemeslnné pečlivosti, nicméně mému osobnímu vkusu odporují již základní předpoklady, s nimiž celý příběh stojí a padá. Dobrý řemeslník by například nedopustil, aby si země obehnaná neprostupným silovým polem dopisovala s vnějším světem nebo aby se hrdina takovým polem obalil bez starosti, co a jak bude dýchat, a rozmyslel by si stavět finále na myšlence, že druh umírá s každou generací. Těžší už by bylo udělat něco s druhovým vědomím: snad absurdní představa, že existuje odděleně od vědomí jednotlivce, baví se s ním a bojuje s ním o nadvládu, by se dala odstranit bez vážnějších škod na kostře příběhu, leč motiv sám bude patrně nepostradatelný, a přitom sotva slučitelný se známými zákonitostmi fyziky (informace mezi jedinci druhu musí něco přenášet a potřebuje k tomu čas) a biologie (původní Darwinova hypotéza o skupinovém výběru padla, když si biologové uvědomili, že jedinci sledující výlučně zájmy skupiny jsou uvnitř takové skupiny v nevýhodě oproti sobcům, a tak po několika málo generacích zákonitě vyhynou; druhové vědomí by tudíž muselo leda vypuknoutt jako proletářská revoluce dle Marxe na celém světě najednou). Naprosto zásadním motivem je pak spojení skrze čas; naštěstí pro Karolinu Francovou všeliké časové kotrmelce odporují kromě základních fyzikálních zákonů už jen mému osobnímu vkusu, jinak jsou v žánru dosti oblíbeny (včetně kolosálního nesmyslu s tím, jak hrdina provede nějaký zásah do minulosti a v tu chvíli se v budoucnosti všechno změní), a potřeštěné autorčino pojetí zahrnující průchody smrtí nebo narozením je nakonec asi pro čtenáře vstřícnější, než jsem já, spíše než terčem posměchu známkou originality. Otázka je, kde končí čtenářská vstřícnost a začíná duševní zaostalost a kde je hranice mezi originalitou a šílenstvím.

       Drobnějšího, ale přece jen nápadného prohřešku se Karolina Francová dopustila při pokusu citovat Herbertovu Dunu. Líbí-li se nám cizí myšlenka, můžeme s ní dělat různé věci, zejména ji ocitovat, rozvinout anebo ukrást. Při kradení myšlenek je záhodno jednak zatajit zdroj – a ne na něj dělat narážky završené úplnou citací ukradené myšlenky –, jednak se aspoň přiblížit kvalitě vykrádaného vzoru – a ne použít k vyjádření téhož desetkrát více slov. Rozvíjení cizích myšlenek je disciplína intelektuálně náročná, neboť rozvíjející musí mít nějakou vlastní myšlenku, která vzor nějak doplní, – a ne jen spoustu řečí, které vzor leda rozmělňují; naštěstí lze vzor prostě citovat v duchu „sám bych to lépe nevyjádřil“ – samozřejmě je pak nezbytné zdržet se pokusů o vlastní vyjádření. Inteligentní čtenář již zajisté pochopil, že Karolina Francová provedla s dílčí pointou jedné z Herbertových kapitol – „Získal jsem uctívače a ztratil přítele,“ (parafrázuji po paměti) – přesně to, co se dělat nemá.

       Předností Karoliny Francové je šikovné zacházení s jazykem – má sice tu a tam drobné problémy s mluvnicí a pravopisem (například zkřížila slovesa vzpomenout si a rozpomenout se na mutanta rozvzpomenout se), ale její věty plynou hladce a čtivě. Škoda jen, že se svou schopností mluvit příliš opájí, že jí schází umění mlčet. Jak román postupuje kupředu a blíží se ke konci, objevují se i známky autorčina vypravěčského nadání, když psychologie a motivace postav ztrácí na jednoznačnosti; zvraty na konci příběhu sice mohou po haldě přežvýkaných stránek, kde se děj vlekl stále stejným směrem, vypadat jako příliš překotně nakupené, spíše však soudím, že tempo by měl srovnat začátek s koncem. Příkladem zajímavého zacházení s psychikou hrdinů je motiv homosexuality; ona je ta homosexualita dneska nějak v módě, máloco, co o ní bylo napsáno, se může měřit kupříkladu s díly, v nichž se homosexuál Oscar Wilde zabýval hrdiny vesměs heterosexuálními, a v románu „Život je rafinované peklo“ asi také není nepostradatelná, nicméně se Karolině Francové podařilo včlenit ji do děje tak, že z něj netrčí jako samoúčelný modní výstřelek, nýbrž působí dokonce zajímavě, ba snad i věrohodně.

       Přestože vidím v díle Karoliny Francové některé kladné rysy, její vítězství, navíc tak drtivé, mě šokovalo. Spíše jsem předpokládal, že román pro svou rozvleklost a odpuzující začátek, který může méně pečlivé porotce odradit od další četby, naprosto propadne a nedočká se ani takového ocenění, jaké zaslouží. Teprve po dlouhém přemýšlení a porovnávání se všemi lépe napsanými pracemi jsem pochopil, čím „Život je rafinované peklo“ vyniká nad veškerou konkurencí: má zdaleka nejblíže k podstatě žánru. Říká se, že CKČ je soutěž sci-fi, a proto je v ní například diskriminována fantasy; ve skutečnosti typický porotce CKČ zřejmě nežádá ani tak sci-fi jako její podstatu – pocit úžasu. Ten může vyvolat i fantasy, ale kromě Pána prstenů nenajdete mnoho děl, kterým by se to povedlo. Rozhodující je přijít s něčím fantastickým, co bude nové a překvapivé, a dát tomu hlavní roli v příběhu. Karolina Francová nejen vytvořila ze všech soutěžících nejfantastičtější svět, ale snad jako vůbec jediná dala ve svém příběhu fantastičnu hlavní roli – u všech ostatních vystupuje fantastično v roli více či méně důležitých kulis, jen u Francové jsou druhové vědomí, most přes čas a mimozemšťané hlavními hybateli děje. Většina fantastických motivů Karoliny Francové je sice potrhlá, ba mnohdy přímo hloupá, ale typický porotce CKČ zřejmě intelektem neoplývá – ať je to třeba úžasná hloupost, hlavně když je nad čím žasnout. Lituji, že se zároveň s Karolinou Francovou nezúčastnil soutěže Václav Semerád – je sice podobně upovídaný jako ona a navíc mnohem hůř ovládá jazyk, ale na druhé straně má nápadů stejně, ne-li více, zhusta zajímavějších, a přitom mnohem chytřejších: souboj Semeráda s Francovou by ukázal, nakolik porota CKČ upřednostňuje pocit úžasu před literárním stylem, zda typický porotce ignoruje pouze vyšší disciplíny řemesla, jako jsou stavba vyprávění, účelnost, působivost či psychologická věrohodnost, nebo mu nezáleží ani na naprostých základech, jako je volba slov a stavba vět.

       Budoucnost Karoliny Francové vidím zářivě i temně zároveň. Právě dosáhla velkého úspěchu a zdá se, že přízeň čtenářů si snadno udrží. Talent ovšem pravděpodobně nechá zakrnět a řemeslu se nejspíš nikdy pořádně nenaučí: Za prvé k tomu nemá důvod, když jí k úspěchu stačí to, co už umí, a za druhé, kdyby snad o uměleckém růstu přece jen uvažovala, bezpečně ji odradí varovný příklad Vilmy Kadlečkové, která po podobném úspěchu (s výrazně lepšími, nicméně přece jen nikoliv dokonalými díly) nakonec unikla z osidel opakování osvědčeného, dokázala dále rozvinout svůj styl – a napsala román „Pán všech krůpějí“ tak dobře, že jej ságožrouti nedokázali strávit a český nakladatelský kamikaze Netopejr na jeho vydání prodělal kalhoty.

       (Konec druhé části. Příště: Stručněji další špatní, kteří nevyhráli, dojde na slíbené odhalení o Petru Hetešovi a bude hůř.)