Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       aneb

       Příbuzenstvo, kterým se není co chlubit

„Ještě nebyla popsána utopie, v níž by se příčetný člověk uvolil žít, kdyby měl možnost utéct.“

        

Teoretici a historici fantastických žánrů se utopické literatuře většinou věnují dosti obsáhle. Těžko jim to vyčítat; zahrnujeme-li nenasytně do žánru kdejaký román, jehož hrdinové na ponorce nijak výrazně se nelišící od ponorek soudobých klesnou do hlubokomořského příkopu o kilometr hlouběji, než jaký byl rekord v době napsání díla, pak je absurdní se vyhnout okruhu knih, které tematické zadání splňují tak evidentně. Zrovna tak jasné je, jakou motivaci k tomu teoretici mají: ať vykládají cokoli a stavějí se jakkoli, nevymknou se sklonu, jenž je intelektuálovi vlastní: mírně zamést pod roh koberce méně zvučné příbuzenstvo a na čestné místo připovystrčit to společensky vhodnější. A na první pohled jednoduše Thomas Morus nadělá v parádním salonu žánru více slávy než Edgar Rice Burroughs či Edmond Hamilton, o Perrym Rhodanovi nemluvě.

       Ona snaha pokrýt se lesklými fángličkami filozofické ctihodnosti a opentlit svůj genealogický strom je natolik pudová, že dá jistou námahu, než člověka vůbec napadne uvažovat, zda je to koncepčně v pořádku. Co se ale takovéto úvahy týče, v přervání příbuzenských svazků nebrání skutečně nic jiného než právě zmíněná psychologická bariéra, protože utopie samotné jednoduše a prostě náš parádní salon nezdobí – a bůhví jestli ho spíš nezhyzdí.

       Způsoby, jimiž by jej ozdobit mohly, jsou jen dva. Literárně a ideově. První možnosti vskutku není třeba se věnovat důkladněji. Literární hodnota utopií je mizivá. Stačí si povšimnout, že ani jeden ze slavných i méně známých utopistů nebyl zároveň význačným beletristou – ba co víc, všichni význační starší beletristé žánru, pokud se vůbec projekcí budoucí společnosti zabývali, byli autory antiutopií. Pokusy mladších anglosaských utopistů (Bellamy, Morris) oživovat tradiční schémata výstavby utopie „popularizačními“ vyprávěcími postupy či milostnými zápletkami vyznívají zhruba na úrovni slohové práce na téma „Co jsem zažil zajímavého o prázdninách“. Paul Adam v díle Listy z Malajska použil tehdy populární epistolární formu, ale jeho fiktivním dopisům jaksi do Nebezpečných známostí cosi (hodně) chybí. Fourier je zábavný výhradně tam, kde skrz masku učence pronikne na povrch jeho paranoia. Skutečnost, že Cabetova Cesta do Ikarie, která je esencí suchopárnosti, se podle hodnověrných zdrojů ve své době skutečně těšila velikému zájmu mezi francouzským dělnictvem, dlužno považovat za přesvědčivý doklad toho, že situace proletariátu v raných etapách průmyslové revoluce byla asi opravdu nelehká, ba trudná.

       Utopie možná ovlivnily politické, sociální či filozofické myšlení, ale literatuře jako takové nepřinesly nikdy vůbec nic.

       Zbývá tedy pouze a jedině to druhé, čím mohly hypoteticky přispět k lesku našich žánrových dějin, a to svým významem ideovým. A tady se pokusím dokázat, že právě v tomto ohledu bychom měli utopiím, je-li nám prestiž žánru milá, pro jistotu mírně natočit záda. Že jde o příbuzenstvo, které bude lepší si nezvat domů, protože po jeho pochybné návštěvě by mohl zůstat nevětraný smrad totalitarismu a sociální manipulace a z kredence s nápisem Humanismus, či z příborníku zvaného Demokracie by mohly zmizet ty nejcennější stříbrné lžičky a bibeloty.

       Předem upozorňuji, že utopisty na rozdíl od většiny intelektuálů sunu nikoli na zcela levý okraj osy vinoucí se mezi dobře myšleným idealismem na jedné a brutální fašistickou zlobou na druhé straně, ale kamsi do její pravé třetiny, zhruba mezi rysky s nápisy „hloupost“ a „záměrná manipulace fakty“. Též musím uvést, že liberální a kulturně relativistické omluvenky nepřijímám, naopak je trhám a házím do koše. To, že v jejich době bylo lít olovo do krku standardním výkonem práva, mě nezajímá. Erasmus či Castellio také žili v příšerné době, ale být důslednými humanisty jim potíže nečinilo. Ovšem kdo je humanistou, jednoduše nemůže být utopistou. Což nás přivádí k samotnému východisku, jímž je tvrzení, že utopii zkrátka nejde napsat „dobře“. Utopie je defektní z definice. Tím začneme. Načež si zcela nevědecky vybereme některé pěkné ukázky názorů našich ušlechtilců na ideální společnost.

       Utopie se rozsáhle psaly a četly v době, kdy se nikde nerealizovaly, méně a s otazníky pak v době, kdy se realizovaly s žalostnými výsledky v malém měřítku komun, a přestaly se psát, ba byly zcela vytlačeny dystopiemi v době, kdy se realizovaly s tragickými výsledky celospolečensky. Už to samo je dost výmluvné.

       Jakkoli to působí absurdně tvář v tvář faktu, že valná část utopií je sklonu socialistického či socializujícího, základem ideje utopie je myšlenka naopak marxistický dějinný determinismus vylučující: totiž že dějiny neformují jen objektivní procesy, ale aktivní příspěvek individuálního lidského konání. Jen proto je možno dopředu formovat budoucí lepší společnost myšlenkovým zachycením jejích ideálních rysů. Právě v tom je ovšem kámen úrazu, protože jedno ze druhého nevyplývá: živí lidé sice aktivně formují živé dějiny, ale přesto je hloupost, ba zločin je dopředu konstruovat a pak si vydupávat prostor k jejich realizaci. Jakýkoli jedinec či skupina je totiž s to vytvořit výhradně takový model utopie, který se jinému jedinci či skupině bude velice nelíbit. Tím pro praktického utopistu zbývají všehovšudy dvě možnosti: buď zkrachovat, anebo uspět jen za tu cenu, že lidem vymyje mozky a jejich spokojenost si vynutí represí a totalitarismem. Utopismus je zkrátka nekompatibilní s humanismem, protože se fakticky nemůže zakládat na ničem jiném než na názorové jednolitosti.

       Evropský utopismus navíc historicky vzato jde ruku v ruce s vývojem idejí socialismu a komunismu, a to od špatného k horšímu. Morus a Campanella, první přítel Erasmův a druhý puzen k volnomyšlenkářství despocií papežské moci, jsou ještě jakž takž humanisté, i když s oběma ušima odřenýma. Cabet, Fourier, Saint-Simon, Morris a Bellamy jsou už socialisté na plný úvazek – a vědět lépe než lidé, co je pro lidi správné, považují za normální. Výsledek je ovšem paradoxní: na povrchu vypadají socialistické utopie méně represivní než ty středověké, ale je to zajištěno výhradně nepoctivostí autorů: kde se Morus alespoň pokouší řešit sporné otázky svého ideálního systému, tam socialistický utopista na veškeré sporné body kašle s poukazem na to, že obyvatelům jeho světa se to tak prostě líbí, takže žádná represe nebude třeba.

       To je ostatně společný rys téměř všech utopií: pro dnešního čtenáře, nemá-li klapky na očích, se jeví právě v tomhle jediný rozdíl mezi utopií a takovým snesitelnějším, jen pracovním a nikoli rovnou vyhlazovacím lágrem: obyvatelům oné společnosti se v ní (praví autor) ukrutně líbí.

       Podívejme se teď na některé význačné rysy několika předních evropských utopických děl.

       Morova Utopie je postavená na zelené louce, ne vzniklá historicky, ale to lze omluvit, protože autoru chyběla zkušenost s velkými umělými příměstskými celky, kde se právě kvůli tomuhle málokdo cítí doma. Horší je, že zavedl pravidelnou povinnou rotaci života ve městě a na venkově; kdyby se vám čirou náhodou nelíbilo, že musíte jít jednotit řepu, ačkoli řekněme potřebujete dopsat román, máte smůlu. Fylarchové, šéfové třiceti rodin po čtyřiceti lidech, prostě nahlásí do města, kolik lidí potřebují, a jede se na žně. Funguje to tak skvěle, že sklizeno je za jediný den, z čehož se dá usoudit, že lord kancléř Morus asi nikdy neměl kosu v ruce. V Utopii všichni chodí v jednotných šatech. Shora je nadiktováno, které činnosti jsou dobré a užitečné a které škodí (například skoro všechny hry). Tajným hlasováním volí lid ty, kdo se budou věnovati vědám (sic), ale „Zklame-li kdo z nich v něj vkládanou naději, je určen zpět k řemeslníkům.“ (!)

       Někdy má čtenář až pocit, jestli to Morus nemyslel ironicky, zvlášť když si rozklíčuje místní názvy: kromě Utopie i Anydros (řeka bez vody) či Ademos (Vládce bez lidu). Dětmi se šíbuje z početnějších do méně početných rodin, aby se to srovnalo. V rodinách „manželky slouží manželům, děti rodičům, mladší starším“. Když se Utopijci přemnoží, zakládají kolonie mimo ostrov. Pokud tamní původní obyvatelstvo nechce přistoupit na jejich pravidla hry, Utopijci s nimi válčí. V rodinách se při jídle dodržuje pevný zasedací pořádek. Po ostrově se cestuje jen s dovolením knížete. Citát: „Není dovoleno zaháleti, není vináren, pivnic, nevěstinců, žádné příležitosti zkaziti se, žádné nástrahy, žádných tajných shromáždění, oči všech nutí každého k obvyklé práci nebo čestnému odpočinku.“ (...) „A tak je ostrov jedinou rodinou.“ Vše se rozděluje rovnoměrně. Jako otroci se používají trestanci. Ti dělají kde co, ale kde se jich tolik bere, a jak to, že natolik dokonalá společnost se bez nich evidentně neobejde, o tom ani slovo. Což vzbuzuje dojem, že třídu otroků tvoří utopijská opozice a všici, komu se nelíbí zřízení.

       Kde se tolik muklů bere, vyjeví se jasněji, když se dozvíme, že se přísně trestá předmanželský sex a trestáni jsou i rodiče. To už máme za jedinou soulož plných šest lidí za katrem. Za druhou nevěru je smrt. „Válku úplně si oškliví (...) přece však ustavičně se ve vojenství cvičí, a to nejen muži, ale i ženy.“ Po tomto citátu následuje osmistránkové zevrubné líčení válečných zvyklosti v Utopii. Připomíná to naše doby, kdy míru měl každý plná ústa, ale vojenské povinnosti neunikla ani myš. Utopie obsahuje také dlouhý výklad o náboženské svobodě na ostrově, bohužel s důrazem na první, nikoli druhé slovo toho spojení: například ateismus a materialismus se přísně trestá.

       Baconova utopie je výjimkou, protože autor je v podstatě hlavně metodolog vědy, na tu se soustředí a společenské problémy vůbec neřeší. V zásadě se spokojuje s tou organizací a tou mírou represe, jakou běžně vidí kolem sebe. V jeho pojetí pokrok přinese věda.

       Utopie situovaná do budoucnosti, po 113 letech magnetického spánku, 1887 – 2000. Jednak je zábavné, že magnetický spánek mívá vždycky natažené hodinky na probuzení o nějakém kulatém datu, jednak doporučuji přečíst si Novou Utopii od Jeroma Klapky Jeroma v antologii Šílení rytíři, kde si právě z Bellamyho a Morrise dělá autor legraci.

       Citáty: „Národ se stal jediným kapitalistou (...) na jehož zisku má každý občan podíl.“ „Všecka činnost výrobní a obchodní představuje nejdůležitější zájem státu, i jest pošetilostí ponechati ji v rukou soukromých osob se sobeckými zájmy a záměry.“ Už se tu setkáváme s terminologií důvěrně známou z předlistopadových dob: „Armáda práce.“ „...Všeobecná povinnost pracovní byla pouhým přirozeným doplněním všeobecné povinnosti branné.“

       V Bellamyho utopii zrušili peníze, ale mají lístkový systém. „Národ ručí za výživu, vzdělání a slušnou existenci každého občana od kolébky až po hrob.“ Nejsou ani peníze, ani mzdy, všichni dostávají stejnou porci poukázek. „Návštěvou jiných tržišť bychom ničeho nezískali,“ říká jedna postava. Bodejť by ano, když zboží je všude stejné!

       U Bellamyho není co řešit: je to prostě hlupák, který všechny brutální rozpory své utopie odbývá poukazem na to, že je to tak správně, protože jejím (vymyšleným) obyvatelům se to tak prostě líbí, jsou naprosto šťastní a spokojení, takže k čemu represe?

       Kultivovanější, protože anglická, ale vposledku stejně socialisticky dirigistická verze Bellamyho. U obou je základem pevná víra, že v socialismu bude tak ukrutně krásně, aby lidé, ač nepobízeni ničím, makali jako diví. Otázka: „Jak přimějete lidi pracovat, když se u vás práce neodměňuje?“ Odpověď: „Odměnou práce je život. Není to dosti?“ To se ovšem při troše zlomyslnosti dá vyložit i jinak: když budeš dělat, zůstaneš naživu. Celé expozé se nachází v kapitole nazvané rádobyironicky O nedostatku pracovního podnětu v komunistické společnosti. Dnes je ta ironie dvojí.

       Na každou „hloupou“ otázku návštěvníka z 19. století typu „jak to, že se vám to celé do týdne nerozsype?“, odpovídají lidé z roku 2000 stejně. Cituji: „Nikoliv, neboť každý se snaží prováděti svou práci lépe a lépe...“

       Stejně jako u Bellamyho je základním problémem automatický předpoklad, že „osvobození“ lidé v socialismu budou pracovat s chutí, radostně a dvakrát lépe. Tím se ovšem vše staví na chatrný základ: pokud neplatí tohle, neplatí v socialistické společnosti nic. Jaký pak div, že reálné socialistické státy se všemožně snažily přes média předstírat, že tomu tak opravdu je.

       Na začátek dvě citace o této knize z pera jiných autorů:

       Marx: „Cesta do Ikarie je posvátnou knihou francouzského dělnictva.“

       Flaubert (v knize Bouvard a Pécuchet): „Cabet je blbec.“

        

       Nepoctivost socialistů Morrise a Bellamyho je u komunisty (jakkoli krotkého a raným křesťanstvím šmrncnutého komunisty) Cabeta dovedena k vrcholu. První dva aspoň stínem zavadili o otázku, jak to, že to funguje, a co s lidmi, kterým se to nelíbí, i když ji pak nelítostně spláchli. Cabet se tím už neobtěžuje vůbec, jen líčí skvělé výsledky a námitky neřeší žádné. Pro udřeného proletáře raného kapitalismu je Ikarie arci sladkou a bezproblémovou pohádkou. Pro někoho, kdo zažil socialismus v praxi, je to naopak zbytková šaškárna po důsledně provedené cenzuře všeho, co se nehodí a vyčnívá. Ostatně i v dokonalé Ikarii stále je represe. Proč, když všem se vše líbí a ve všem jsou zajedno, to autor neřeší.

       Kdo v Ikarii pracuje víc, dostává „ocenění, veřejná vyznamenání a národní pocty“. „Lenoši? Nemáme jich... Jak chcete, aby byli, když je práce tak příjemná a zahálka a lenost jsou tak hanebné jako jinde krádež?“

       V Ikarii není služebnictva; dřou se děti. V každé rodině vykonávají všechny domácí práce společně ženy a dítky od pěti ráno do půl deváté. Od devíti „se věnují svému povolání v dílně“. Též je postaráno o nepatřičné myšlenky: „Toliko republika dává tisknouti knihy...“ Ba co víc: „Republika dala přepracovat všechny užitečné knihy, které byly nedokonalé, a spálit všechny zastaralé, které byly uznány za nebezpečné či zbytečné.“

       Návštěvník si všimne, že Ikarie nemá policii. Ikarijec Valmor to komentuje takto: „Mýlíte se. Nikde není četnější policie, neboť všichni občané musí bdít nad prováděním zákonů a stíhat nebo oznamovat přečiny...“

       Podle Cabeta byla svoboda tisku nutna jen jako prostředek proti útlaku aristokracie a buržoazie. Ve svobodné, rozuměj komunistické společnosti je již škodlivá. Dále se však neřeší, kdo bude kopat masové hroby pro lidi, kteří by si v boji proti útlaku na svobodu slova nadměrně zvykli a nechtěli se jí pustit.

       Fourier není utopista-literát, ale utopista-reformátor. Jeho spisy postrádají jakýchkoli beletristických aspirací, jsou to tištěné návody na to, jak založit tady a teď utopickou komunu. V tom se spolu s Thomasem Owenem liší od ostatních. Také byly podle jeho teorií četné komuny zakládány, ale výsledky, je-li to třeba vůbec uvádět, byly bědné.

       Fourier měl ještě rozvolněnější kontakt s realitou než většina utopistů, a tak do svých koncepcí beze studu promítal vlastní idiosynkrazie, libůstky a vůbec postoje vytvořené jeho osobní, konkrétní zkušeností, aniž by se tím sebeméně trápil. V dokonalé jistotě, že teprve on po všech marně tápajících mudrcích našel jediné správné řešení prakticky všeho, jej překonal snad až Muammar Kaddáfí.

       Společnost chtěl reformovat zakládáním malých družstev, kterým říkal falanstéry. Falanstéry měly kolem patnácti set lidí. Na rozdíl od mnoha jiných autorů v nich chtěl zachovat peníze, obchod a majetkové nerovnosti, ale ve velice centrálně reglementované formě. Základem jeho úvah byla teorie vášní, podle níž stačí těmto přirozeným sklonům člověka organizačně vyhovět, aby se stal naprosto spokojeným a mnohonásobně zvýšil svou výkonnost. V případě toho hlavního, totiž práce, to Fourier viděl tak, že přátelská rivalita kombinovaná s častým střídáním druhů práce povedou k výraznému zvýšení výkonnosti.

       Typický den ve falanstéře pak vypadal tak, že jste vstali ve tři ráno, od čtyř ráno do osmi večer (s hodinovou přestávkou na oběd) jste vystřídali tucet různých zaměstnání od úklidu v maštali přes práci na poli až po řemeslo a v půl jedenácté, po krátké době určené k zábavě, jste zase zalehli a těšili se na pokračování. Fourierův všelék byl v teorii tak účinný, že obyvatel falanstéry byl stále jarý a nepotřeboval ani moc spát. Jak se zajišťovalo, aby průměrný člověk nepůsobil v sedmdesáti procentech řemesel a prací, jež střídá, jako amatérský fušer, se tu neřeší.

       Originálním vynálezem Fourierovým bylo takzvané právo na sexuální minimum, které se realizovalo v Domech lásky prostřednictvím střídání partnerů a orgií. Skutečnost, že každý nemá jaksi chuť souložit s každým, autor pominul, ač i v jeho době zakládal pohlavní styk provedený bez souhlasu jednoho z partnerů důvod k trestnímu stíhání.

       Fourier byl bezpochyby duševně chorý člověk, jenž střídal dva operační mody: jeden skrytě paranoidní (většina jeho teorií vypadala alespoň natolik navenek rozumně, aby se jimi zabývali i jiní lidé) a jeden otevřené paraniodní (když například v kapitole o budoucím řešení otázky dopravy blouznil o tom, že moudrá příroda dodá sama člověku „superlva“, jakousi zmutovanou kočkovitou šelmu, jež bude plavnými skoky hltat kilometry s pasažéry na hřbetě). Na jeho obranu lze ovšem říct, že v kategorii evidentních šílenců, kteří si přesto získali početné zástupy stoupenců, jimž pak svými idejemi zkazili život, není zdaleka z těch nejhorších.

       Jde o popis toho, jak lidé volně inspirovaní utopisty v Malajsku založili a vedli utopický stát. Je to jediná utopie, která vznikla již v době, kdy byly známy katastrofální výsledky reálných utopických komun, převážně v USA a převážně právě ikariánských a saint-simonovských, leč i falanstér budovaných dle vzoru Fourierova.

       Saint-simonovci a fourierovci založili na Borneu stát asi o rozloze třetiny Francie a mezi lety 1843 a 1896 tam vytvořili ráj na zemi. Adam se s organizací svého ráje nepáře: peníze jsou zrušeny, muži nejsou na pohled poznat od žen, alkohol a tabák jsou zakázány, rodina byla zrušena. Ba co více: „Mrzáci nechodí mezi sličnými a zdravými. Obývají jiná místa. Tož potkáváme jen osoby s příjemnou tváří a vzrůstem.“

       Za všechny zločiny od vraždy až po „zdráhání se svědomitě pracovati“ je jednotný trest: nástup do armády. Vojáci jsou opovrhováni a jsou vojáky z donucení, přesto je armáda až děsivě výkonná. A je také proč, protože stát je kulturně agresivní a netají se úmyslem vnutit svou formu ostatním silou.

       Listy z Malajska jsou záhadný útvar: buď autor nevěděl, čeho činí, anebo bůhví jestli nenapsal zárodečnou dystopii, jako utopii pouze maskovanou. Tomu by napovídalo, že jeho „ideální stát“ je zčásti otevřeně fašistický a agresivní a že na konci je dost děsivá úvaha o tom, jaké by asi bylo, kdyby pokročilé vojenské stroje tohoto státu táhly na Paříž s úmyslem zavést stejný ráj i ve Francii.

       ***

       Tolik velice stručné drobečky toho, co člověka čeká v ideální společnosti. Shrnu je stejně nevědecky a stručně, jak jsem provedl celý rozbor. Utopie nejsou ani tak klenoty literatury, lidského myšlení a společenského idealismu, jako spíše literárně zcela bezcenné totalitaristické návody na to, jak beztak těžký úděl lidstva ještě významně ztížit, a to prostředky téměř bez výjimky centralistickými, socialistickými a komunistickými. Jsou to světy, kde je zakázáno skoro vše a dovoleno je jen pracovat a z dobře vykonané práce se radovat. Jsou to rezervace šťastných a spokojených koncentráčníků. Máme-li my scifisté vskutku potřebu honosit se literárním příbuzenstvem, měli bychom se poohlédnout jinde.

        

(s poděkováním Viktoru Janišovi, který ve své diplomové práci o Fourierovi a Cabetovi odvedl kus práce za mě.)

***