Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Dvanáctého prosince 1912, na schůzi londýnské Geologické společnosti, právník a amatérský archeolog Charles Dawson spolu s vedoucím geologického oddělení Britského muzea přednášejí o nálezu ostatků hlavy neznámého pračlověka (našel je Dawson při procházce u sussexské vesnice Piltdown). Některým zahraničním odborníkům se sice zdálo divné spojení natolik lidské lebky s vyložené opičí čelistí, ale Britové si tak strašně přáli mít onen Darwinův „chybějící článek“ u sebe na ostrovech, že nález kriticky neprozkoumali. Zbožná přání ve vědě nejsou dočasně bez šance, když existuje společenská poptávka po výsledku, ostatně Hankovy Rukopisy hovoří...

       Takže: Následujících třicet let zaujímal piltdownský člověk výjimečné místo v prehistorii člověka, neboť posunul dobu jeho vzniku až na mínus milion let. V roce 1949 podrobil významný americký paleoantropolog Kenneth Oakley piltdownské nálezy fluorovému testu relativního stáří. Postupně se ukázalo, že jde o upravené předměty staré maximálně pár staletí, patřící člověku (lebka) a opici (čelist). Co k tomu dodat? Snad jen to, že exaktní věda prosperuje i přesto, že zhusta řeže do vlastního masa.

       Už před 1. světovou válkou snil německý lékař Paul Ehrlich o kouzelných kulkách, které by v těle zasahovaly jen bacily a jiným buňkám neškodily. Neuspěl, avšak po válce v jeho odkazu pokračoval krajan Gerhard Domagk. Ten mezi Ehrlichem vytipovanými druhy látek hledal takovou, která by ničila vždy jen jeden druh mikrobů. Postupoval tak, že chemici sloučeninu napřed „uvařili“, Domagk ji pak zkoušel na myších infikovaných pětadvaceti nejběžnějšími mikrobiálními patogeny. Stovky zvířat s neochvějnou pravidelností uhynuly, když právě na Štědrý večer 1932 Domagk zjistil, že myšky nakažené streptokoky od člověka s otravou krve jsou naživu!

       Hned na počátku klinických zkoušek Domagk svým sulfonamidem KL 730 zachránil před amputací infikovaný prst vlastní dcery. Sulfonamidy tak v praktickém protiinfekčním použití předběhly antibiotika.

       Podmínky experimentu si dnes, v době demonstrací proti nebezpečí všeho jaderného, stěží dovedeme představit: regulační tyče reaktoru (až na jednu havarijní) se obsluhují rukama, veškeré stínění žádné, tři mládenci nahoře jsou v případě havárie připraveni „uhasit“ zařízení roztokem kadmia... Od 7. listopadu se na krytém squashovém hřišti v areálu Chicagské univerzity přesně podle propočtů vrší palivo střídavě s moderátorem... 2. prosince od rána se jede naostro, centimetr po centimetru jsou kadmiové antišémy vysouvány, až v 15.20 začíná (a 28 minut probíhá) první řízená štěpná řetězová reakce. Jaderný reaktor je na světě. Tento novodobý Golem (kupa 5 tun uranu, 37 tun oxidu uranu a 350 tun čistého grafitu) má tepelný výkon jako žárovička v baterce. Inu, každý začátek je těžký...

       Srdce se odjakživa těšilo privilegovanému postavení, zůstalo dlouho nedotknutelné i pro samotné lékaře. Ti se začali problematikou transplantace srdce vážně zabývat teprve od počátku 60. let. A 3. prosince 1967 v nemocnici v jihoafrickém Kapském Městě provádí tříčlenný tým v čele s Christiaanem Barnardem první transplantaci lidského srdce. Příjemcem je 55letý muž, dárkyní 25letá žena zabitá při autonehodě. Pacient po 18 dnech umírá na imunologické potíže. Ukazuje se, že nejde o to, jak srdce přiroubovat, ale jak přišitý orgán smířit s cizím tělem... Doktoři na to přicházejí dosud: Budoucnost nejen kardiochirurgie, ale celé medicíny leží v imunologii.

       Řecký intuitivní atomismus, jakkoli sympatický, nebyl a nemohl být ani zbla experimentálně podložen. Svérázný anglický učitel-samouk John Dalton však roky poctivě měřil a vážil objemy plynů i analyzoval jejich složení. A také přemýšlel, takže spis A New System of Chemical Philosophy, který začíná počátkem roku 1808 psát, už nepřinese atomovou hypotézu, nýbrž atomovou teorii. A i když fyzika 20. věku některé její prvky vyvrátila (nedělitelnost atomů, naprostá identita atomů téhož prvku), pro účely chemie dosud platí beze zbytku.

       Na Nový rok 1973 v Praze umírá významný český radiolog (to tehdy v podstatě znamenalo jaderný fyzik, ne rentgenolog) František Běhounek (narozený 1898), žák Marie Curieové, účastník nešťastné Nobileho výpravy vzducholodí k severnímu pólu (1928), zakladatel oboru dozimetrie ionizujícího záření u nás. V Běhounkově osobě se mimořádně šťastně spojuje racionalita a sebekázeň vědce s fantazií a jazykem spisovatele. Přečtěte si některou z jeho popularizačních či vědeckofantastických příběhů, napsal jich desítky (jen sci-fi na 25)!

       3. ledna 1983 firma Apple představila kancelářský počítač Lisa, který byl poprvé vybaven pomůckou pro nastavení místa kurzoru (myší). Celý tento rok budou nabízeny lepší a lepší programy pro všemožné účely, avšak zřejmě rozhodujícícm vrcholem vymožeností roku 1983 je rozvoj používání přenosných minidisků s magnetickou plochou (disket), které nahradí dosud užívanou magnetickou pásku.

       O prázdninách 1986 bylo v křoví u jedné středoanglické vesnice nalezeno tělo patnáctileté dívky, znásilněné a uškrcené. K činu se přiznal mladý nemocniční sanitář. Co ale policii zůstalo, byla velmi podobná událost před třemi lety; k té se pachatel nechtěl znát. A tady nastává něco úžasného – místní policajti se dočetli o nové možnosti genetických „otisků prstů“, spojili si souvislosti a poslali vzorky sanitářovy krve a spermií nalezených v obou obětech. Výsledek byl šokující: DNA obou semen je identická a nepatří krvi sanitáře! S patřičným byrokratickým skřípotem „náčelníků“ byl sanitář propuštěn. Ach, ta anglická policie, pořád není s něčím spokojená! Teď posílá ke genetické analýze vzorky 5000 místních mužů... Nic, ale jeden pekařský pomocník před kamarády prohodil, že i když není zdejší, na krevní odběr šel, poněvadž ho o to požádal kolega. A i někdo z naslouchajících přemýšlel víc, než musel. 23. ledna 1988 pak padá soudní verdikt: doživotí pro skutečného pachatele.

       Není to důkaz nutnosti popularizace vědy?