Interkom: Jaký je Rozluštěný genom?

V nakladatelství Paseka vyšel český překlad knihy Rozluštěný genom. Její autor Kevin Davies je bývalým redaktorem Nature, šéfredaktorem Nature Genetics a v současnosti pak pracuje jako šéfredaktor amerického BioITWorldu – který vydává stejná společnost jako Science World... Rozluštěný genom budeme porovnávat především s Genomem od Matta Ridleyho.

Daviesův text je zaměřen mnohem více na jednotlivé objevitele, jejich osudy, nápady, omyly i vzájemné averze. Členění textu je především chronologické – autor si všímá projektu přečtení lidského genomu tak, jak probíhal krok za krokem.

Davies se příliš nesnaží o filozofické přesahy, tudíž zde nenajdeme prakticky nic o svobodné vůli, scházejí úvahy nad charakterem evoluce či sobeckosti genů, problému vrozené vs. získané se věnuje jen několik stránek v závěru. Časté jsou naproti tomu přesahy do oblasti medicíny. Dalo by se říct, že před sebou máme spíše lékařskou než biologickou publikaci. Pro autora jsou rozhodující konkrétní problémy týkající se farmaceutického výzkumu a léčby chorob. Ptá se třeba, kdy začnou rodiče při odchodu z porodnice získávat genom potomka na DVD.

Text je každopádně dosti hutný, plný odborné terminologie. Pro člověka, který o genetice mnoho neví, se místy pohybuje na hranici srozumitelnosti. A popravdě řečeno, pokud zastáváte názor, že kniha o vědě má být především „pěkně povídavá“, zde si tohoto přístupu moc neužijete. Především první část se mi četla dosti obtížně (protože jsem výjimečně měl i anglický originál – to kvůli tomu, že Davies dnes pracuje v IDG – mohl jsem srovnávat a pokud mohu soudit, ona „nečtivost“ je už vlastností originálu). Druhá část knihy se mi zdála být čtivější. Zde pak přijde řeč i na počátky života, problém metanogenních bakterií (snad příbuznější eukaryotickým organismům než dalším „bacilům“), neandrtálce, mitochondriální Evu, určování otcovství, dozvíme se o levobočcích amerických prezidentů i historii dávných migrací jednotlivých lidských skupin. Ale převládá zase medicína.

Davies popisuje také úlohu počítačů při čtení genomu, především myšlenku nesekvenovat DNA pracně kouske po kousku, ale prostě ji náhodně rozstříhat, přečíst jednotlivé úseky paralelně – a poté nechat celý genom sestavit počítačově na základě analýzy překryvů.

Davies také vcelku rozumně vysvětluje problém patentování informací genetického typu, popisuje využití DNA v kriminalistice (včetně Simpsnova případu, kde analýza DNA jasně ukazovala na vinu obžalovaného, ten byl však porotou přesto osvobozen). Ačkoliv Venter a jeho firma Celera jsou někdy líčeni v barvách poněkud démonických, Davies má pro bývalého ředitele Celery porozumění a neupírá mu mnohé zásluhy (Ridley byl v tomto podstatně kritičtější). Davies je také v celku smířlivý v hodnocení závodu mezi Celerou a Projektem lidského genomu.

Nakonec: Nedávno jsem u piva hovořil se známým (ve smyslu „mně známým“ :-)) genetikem, který klopotně hledá geny související s jednou formou rakoviny a provádí na kuřatech jeden test za druhým. Když jsem přivedl řeč na Dawkinse, biologické strukturalisty, genocentrismus, červenou královnu, RNA svět, evoluci jílů, přerušované rovnováhy a podobné intelektuálně podnětné otázky (:-)), vysvětlil mi, že to všechno nemá s jeho prací prakticky žádnou souvislost.

Jeho věda se nedělá sezením v křesle a vymýšlením myšlenkových experimentů o „genech pro konzumaci vlastních dcer“, ale sérií v podstatě nudných a banálních pokusů, které v drtivé většině nikam nevedou.

Něco podobného ukazuje i Rozluštěný genom; příběh „největšího vědeckého objevu naší doby“ je podán jako sled mravenčích kroků, drobných úspěchů a neúspěchů, jejich výsledkem je přečtená sekvence. U kořenů objevu nestojí ani tak převratné myšlenky a nové výklady světa, ale drobné nápady spočívající v lepší analýze DNA a úsilí řady vědců poprat se chorobami. Tomuto pohledu na věc pak vlastně vhodně odpovídá i poměrně suchý styl (Snad je to dáno i určitým rozdílem mezi tím, jak se píše v Británii a jak v USA).

Na závěr alespoň jednu metaforu Richarda Dawkinse, jak ji cituje i Davies: „Jsme digitálním archivem afrického pliocénu, možná i devonských moří, chodícím skladem moudrosti oněch dnů. Mohli byste strávit celý život čtením této dávné knihovny, zemřít, a stále nebudete ukojeni jejími divy.“