Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Vezměte kteroukoli knížku z kteréhokoli oboru, jež se souhrnně označují jako pomáhající profese, pečlivě ji pročtěte od začátku do konce – vsadím poslední zbytky své cti na to, že ho tam někde, lumpíka jednoho, najdete. Ať už bude svazek určen psychologům, sociologům nebo sociálním pracovníkům, jedinec na vás zaručeně alespoň z několik stránek vyjukne, zpravidla ve společnosti slov a vazeb stejně chladně kovových a neosobních, jako je sám. Kdybych se náhodou mýlil a sázku prohrál, máte mé svolení dát mi osobně jednu za ucho – má radost a úleva totiž v takovém okamžiku hravě vyváží jakékoli příkoří.

       Jedinec je zkrátka jedinec. Nic víc, nic míň. Malý uzlíček hmoty, u něhož má význam jen a jen a právě to, že je jediný, o kom se hovoří. Nezáleží, zda je velký nebo malý, bílý nebo černý, mladý nebo starý, zda má rád operu, jazz, pop a nebo si po práci zajde nejraději jen tak do hospůdky pokecat, zda pilotuje letadlo nebo řídí metro, namaloval Monu Lisu, vymyslel teorii relativity, postavil Birminghamský palác nebo ho obývá, zda se chce podělit o radost nebo se potřebuje někomu vyplakat na rameni – není už dokonce ani jasné, zda jde o člověka, koně, psa, potkana, švába… jedinec je prakticky totéž co kus.

       Nechme stranou biology a zootechniky, ti mají svá vlastní měřítka a vlastní úhly pohledu, a vraťme se zpět k pomáhajícím profesím. Mohlo by se zdát, že tady můžeme našeho darebáčka opentlit téměř neomezeným množstvím přívlastků, předmětů a dalších rozvíjejících větných členů a proměnit ho v něco, co se dokáže smát a trápit – ale nenechme se mýlit! Jedinec je naprosto svébytný úkaz, připomíná Mrazíka nebo Sněhovou královnu – kdekoli se objeví, rázem zchladí všechno v dosahu na sníh, led a jinovatku. Slova v řádku před ním, za ním i okolo něj se mění v bezútěšnou měsíční krajinu, ruce, držící knížku, zachvacuje mrazivá tříšť, postupuje dál a dál, do srdcí a do hlav… Až k rybím očím terapeutů a průvodců trpících dušiček, očím, pozorujícím skrze závoj omrzlice tváře před sebou a zaznamenávajícím – co jiného než jedince?

       Stojím před regály školní knihovny, už značně prostydlými prsty probírám svazek za svazkem, snažím se v nekonečné záplavě literatury o jedincích nalézt alespoň jednu knížku o lidských bytostech. Nenacházím. Jestli kdy byla, nejspíš taky dávno zamrzla – ale možná, že ne, možná ji jen vypátrala nějaká dobrá duše a odnesla hodně daleko odtud. Doufejme, že se jí tam nic nestane a že tam na mě počká. Jinak mi nezbyde, než rezignovat na sociální práci a vrátit se ke kariéře pomocného dělníka – když pro nic jiného, alespoň pro tu pestrou a nádherně šťavnatou škálu výrazů, kterými mě tam kolegové nazvou…

       A ještě mnoho dalších: malináče, jadrníčky, kožuchy, lahvičky, rozmarýnky, čižmánky, praskule, hrdličky, bystřičky, prdlačky… Desítky, ba celé stovky jmen, nad nimiž srdce plesá a sliny v ústech se sbíhají do jezer stejně rozlehlých jako slzy v očích. Sám nevím, které tekutiny mám ve chvíli, kdy tohle píšu, k dispozici víc.

       Znovu a znovu přejíždím očima ta slůvka a v hlavě se mi rodí troufalý, ba přímo šílený nápad: až zítra vyrazím do našeho mělnického supermarketu na nákupy, projdu mezi unifikovanými policemi s přírodou zabalenou do plechu, igelitu, polystyrenu a konzervačních „éček“ až do oddělení ovoce, vyhledám nejbližší ospalou, uspěchanou dívčinu ve žluté uniformě Alberta, usměju se a pravím: „Slečno, mám chuť na jablíčka – mohla byste mi nabídnout nějaké medůvky? Ty mám ze všech nejraději, ale jestli je nemáte, myslím, že skoráky by mi taky přišly k chuti. A pokud jde o hrušky – byly by zadrhovačky?“

       Ne, ovšemže to neudělám. Nemusím mít představivost malířského mistra, abych si dokázal vybavit, jak by se dotyčná asi zatvářila. A mě samotného by to patrně vůbec nepobavilo, spíš rozplakalo.

       Raději se hned, jak dokončím tenhle článek, přenesu daleko, daleko odtud, v myšlenkách zabloudím až do prosluněných sadů Bílých Karpat a aspoň chvilku tam pobudu. V kraji, kde čtyřsetletá přirozená selekce vytvořila elitu jablíček, hrušek i švestek, kde se namísto postřiků o škůdce starají přirození obyvatelé travin, ušetření pravidelných, genocidních sekáčských nájezdů, tam, kde sadaři s úsměvem prohlížejí každý strom, každý sládnoucí plod pozorují jako vlastní krev, kochají se jeho tvarem, barvou, leskem, kapkami deště na stopce a kolébáním ve větru… tam, kam nedosáhla chemická a syntetická lobby, kde dnes jako před lety stále platí: mám tě rád, vážím si toho, že existuješ a že jsi, jaký jsi, a tak ti dám jméno, které bude patřit jen tobě, tak ryzí a čisté, jako jsi ty sám.

       Kdoví, možná, že té bezejmenné prodavačce u bezejmenného regálu v bezejmenné hale křivdím. Možná by mě zavedla k polici, kde bych našel plody z těch zapomenutých končin, možná bych mohl vzít do ruky balíček s nápisem „Ekologické hrušky – bioprodukt“, velikánským číslem, označujícím cenu, a deseti, patnácti čísly menšími, z nichž bych si se svou chabou paměťovou výbavou nedokázal udržet v hlavě vůbec nic. No dobrá, beru to. Ale poraďte mi, prosím – kde bych nalezl někoho, kdo mi poví, jestli právě ochutnávám praskuli, pečítku nebo hnojůvku?