Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Lemův román Solaris jsem poprvé s nadšením přečetl v pubertě před nějakými třiceti lety. Byv už tehdy misantropem (nikoliv ale ještě misogynem, btw), vysoce jsem ocenil líčení mimozemské inteligence tak skvěle nelidské a nepochopitelné, že mě to až dojalo. „Lidé, bděte, vždyť ta mezihvězdná havěť nám bude ve skutečnosti přinejmenším stejně cizí, jako tenhle Lemův oceán myslící bioplazmy!“ bylo mi hned jasné. Poměrně jasné mi to připadá i nyní, po desetiletích neúspěšných pokusů s ono havětí navázat kontakt. A také po desetiletích postupného úpadku celé „mezihvězdné fantastiky“, během něhož se (vinou kultovních hollywoodských sci-fi limonád) sortiment povolených mimozemšťanů ustálil na třech tuctových modelech: spielbergovských mandlookých vyžlatech, scottovských mokvajících ještěrech a roddenberryovských nízkorozpočtových palidech. Dobrá, uznávám, to jsem poněkud přehnal a zjednodušil, ale nemůžu si pomoct: všechna tahle běžná mezihvězdná antropomorfní drobotina je nanejvýš druhá jakost.

       To Solaris je jiná káva. Přinejmenším svého času to patrně byl nejmonumentálnější a nejzáhadnější mimozemšťan, s nímž si autor navíc jaksepatří vyhrál. Popisu živé planety věnoval desítky stránek, takže jde asi o vůbec nejdůkladnější literární vylíčení jakékoliv živé bytosti (pokud ho někde netrumflo líčení nějaké krasavice tady ze Země). Lem si také možná jako první troufl ve fantastické beletrii jako koření využít poetiku jazyka vědy, aniž by nudil nebo exhiboval (na rozdíl od některých svých pozdějších děl). Aby se to dobře četlo, přidal sugestivní atmosféru kosmické lodi, nějaké ty mezilidské vztahy a milostný příběh o hodně nenadálém střetnutí hlavního hrdiny Kelvina s dávno zesnulou láskou, jejíž kopii mu Solaris bůhvíproč stvořil z Higgsových bosonů. Ani tohle Lem jako dobrý psavec neudělal nijak zle, ale jeho pravá parketa to není a určitě to dobře věděl. Jeho Solaris (aspoň pro mě) je především metafora o mezích naší velikosti a našeho poznání, nikoliv o mezích milenecké trpělivosti či co.

       Americký režisér Steven Soderbergh to v remaku Tarkovského filmu Solaris zcela otočil. Záhadný živý oceán podobající se Bohu tvoří v jeho podání pouhou blikající kulisu za okny orbitální stanice, o níž nepadne víc než pár vět, a jde jen a jen o lásku. Nemyslím, že by to bylo dobře. Vznikl možná čistý filmový tvar, nebo jak se to říká, ale přece jen příliš na úkor nevyužitých možností. Osobně bych aspoň některé sáhodlouhé pohledy do velikánských očí Kelvinovy zmrtvýchvstalé milenky z fleku vyměnil za nějakou tu sebevražednou výpravu za tajemstvím obřích organel zuřící bioplazmy nebo jiný vizuální hollywoodský průjem. A pokud už se Soderbergh rozhodl být zdravě střídmý v použití triků, neměl snad aspoň tolik šetřit na dialozích. Moje dospívající dcera, která film zhlédla se mnou, kvůli tomu ani náznakem nepochopila, proč mě Lemovy vize v jejím věku tak nadchly. (Virtuální pozn. pro režiséry: Děti dnes moc nečtou, jak dobře víte. Je proto bohužel hlavně na vás, co si z literární klasiky vezmou. Jestliže psaná podoba obsahuje pro film příliš hutný myšlenkový guláš, měli byste z ní imho uvařit aspoň ucházející myšlenkovou bramboračku, jako se to povedlo třeba s Crichtonovým Jurským parkem nebo Koulí, a nehrát si na umění.)

       Soderbergh podle mě natočil jen takovou dobrou kosmickou duchařinu. Dobře obsazenou, s hollywoodskou precizností a v příjemně unylém slovanském tempu odvyprávěnou, ale nepříliš rezonující s Lemovým originálem. Osobně jsem proto spíš zklamán. Šel jsem na film o polobožské megabytosti a viděl film o partnerských problémech. Těch ale mám dost doma – jen s tím rozdílem, že moje manželka není složena z Higgsových bosonů (aspoň pokud vím).