Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Kolem tohoto tlustého špalku jsem chodil několik týdnů, než jsem si ho koupil. Trochu mě odrazovala ukázka zveřejněná na Sardenu, všeobecně nadšené přijetí a tak trochu i to, že jsem pořádně nevěděl, co je titul knihy a co jméno autora. Nakonec jsem neodolal a mohl se tak přesvědčit, že ovace byly opodstatněné.

       Obal knihy (jinak pěkný a k věci) se hemží tradičními reklamními upoutávkami, které jsou netradičně docela rozumné a oprávněné. Snaží se několika slovy knihu definovat, což je ovšem předem odsouzeno k nezdaru. Dílo se zcela vymyká zařazení do běžných škatulek. Asi nejvíc se mi líbilo označení jako „fantasy ekvivalent kyberpunku“.

       Hlavním hrdinou knihy je město Nový Krobuzon. Jeho popis jistě v souhrnu vydá na několik stovek stránek celého textu. Je to město bizarní, mnohovrstevné, žijící samostatným životem bez ohledu na své obyvatele. Tento život kypí na všech úrovních; v podzemních kanálech a kobkách, v ulicích, na střechách domů i v ovzduší. Ve městě je mnoho chrámů zasvěcených bezvýznamným bůžkům; veškeré aktivity lidí, zástupců jiných ras, hybridních „přetvorů“, myslících i nemyslících strojů však směřují k oslavě jediného pravého a nejvyššího boha, jímž je město samo. Dnem i nocí zpívají podzemní stroje skřípavé žalmy a ke lhostejným nebesům stoupá zápach a dým zbytečných obětin.

       Autorova invence oživila město řadou hlavních i vedlejších postav nejrůznějších ras a charakterů. Jejich osudy se proplétají stejně jako křivolaké uličky města a stejně jako ony tu a tam náhle mizejí, aby se o kus dále nečekaně znovu vynořily z podzemí. Ústřední (zřejmě) dvojici tvoří nekonformní zneuznaný vědec Izák a ptačí muž Jagharek, z trestu zbavený svých křídel. Právě jeho zoufalá snaha o opětné získání schopnosti létat rámuje celý spletitý příběh. Izák přijímá neobvyklou zakázku (spolu s neobvykle vysokou zálohou) a nevědomky spouští lavinu událostí, které představují hrozbu pro celé město, respektive jeho myslící obyvatele.

       Této hrozbě jsou pak nuceni – částečně okolnostmi, částečně vlastním svědomím – čelit. Je zajímavé, jak se k ní stavějí oficiální vládcové města. Přestože jsou navýsost zkorumpovaní, neváhají v zájmu věcí veřejných nést vlastní kůži na trh. Jejich vyjednávání se zmocněncem samého Pekla (!) a neuchopitelnou bytostí jménem Tkáč patří k vrcholům knihy. Nerovný zápas s psychomůrami, jež se živí sny myslících tvorů, však zůstává na bedrech Izáka a jeho přátel.

       Při čtení jsem měl pocit, že se jedná o zvláštní konglomerát Hyperionu a Neuromancera říznutý dalšími ingrediencemi z Neala Stephensona a Paula J. McAuleyho. Výsledný koktejl byl dokonale namíchán; nic z něj chuťově nevyčnívalo (s výjimkou Tkáče, který hodně připomínal Štíra). Snad právě proto nelze knihu jednoznačně zařadit. Je to sci-fi i fantasy, kyber- i steampunk. Autor však na nějaké škatulky nedbá a s rozkoší chrlí proudy své imaginace. Čtenáři nezbývá, než se po nich – rovněž s rozkoší – plavit. Jen někdy se tato silná zbraň jeví jako kontraproduktivní. Některé bytosti jsou až příliš komplikované a samoúčelné (rukodlaci a konec konců i cheprijky).

       Trochu to vázne i v kompozici díla. Jedna z hlavních hrdinek se ztrácí na několik stovek stran a její znovuobjevení patří do kategorie deus ex machina. Také úloha nádraží Perdida, kde se spojují všechny trasy projíždějící městem, mohla být více zdůrazněna. Tím by se zároveň vysvětlil i název knihy. To vše jsou ovšem jen drobné nepodstatné výtky. Asi jako když gurmán po výtečné hostině postrádá ubrousek na otření mastných rtů.