Interkom: I když půjdu roklí šeré smrti

Hlavní hrdinka knihy Joanna Landerová je psycholožka pracující v nemocnici Mery General. Její hlavní pracovní náplní je zpovídání osob, jež prošly NDE (near death experience – prožitky blízkosti smrti). Dobře kladenými otázkami se snaží zjistit, co pacienti, kteří prošli klinickou smrtí, opravdu viděli. Zjišťuje, jaké měli pocity, co viděli, slyšeli a v první řadě, zda se jich na tyto otázky již neptal doktor Maurice Mandrake. Mandrake je také psycholog zabývající se NDE. Zároveň je autorem bestselleru Světlo na konci tunelu. Návodnými otázkami se utvrzuje v tom, že jeho pacienti opravdu viděli světlo, Ježíše, přehled života, mrtvé příbuzné, druhou stranu a tak dále. Joanna svádí s Mandrakem boj o pacienty a snaží se k probudivším dostat rychleji než její spiritualistický kolega. Jednoho dne se v Mercy General objeví nový doktor – Richard Wright. S Joannou má mnoho společného – vzájemné sympatie, pohrdání Mandrakem a touhu zjistit, co ve skutečnosti znamenají NDE. Richardovi se kdysi podařilo vyfotografovat NDE. Pomocí rozborů zjistil, jak NDE navodit uměle, pomocí chemikálií. Rozjíždějí proto společně projekt, v němž Richard přivádí dobrovolníky do stavu NDE a Joanna po jejich probuzení zjišťuje jejich pocity a prožitky. Vše je v pořádku, leč bez přílišného pokroku, dokud Joanna s Richardem nepřijdou o posledního dobrovolníka. Joanna se dobrovolně nabídne, že půjde mimo sama. Před Richardovi protesty se tak opravdu stane a Joanna se nachází v tunelu, na jehož konci je světlo. Po několika „sezeních“ se však dostává z tunelu ven a zjišťuje, že tunel je ve skutečnosti chodba a ona se nachází...

Na první pohled budí kniha dojem vědecké práce. Sedm set stran, formát A5, půl kila, to hovoří za své. Tomuto dojmu napomáhá i český přebal, na němž je jen velmi prostý motiv, žádný obrázek, a barva obálky je bílo šedivá. Oproti tomu anglický a americký přebal (arkádová chodba vedoucí do neznáma) by se spíše hodil pro knihu Maurice Mandraka. Kniha je rozdělená do tří částí, každá část na přibližně dvacet kapitol. Každá kapitola je uvedena výrokem resp. posledními slovy některé známé osobnosti. Tento fakt koresponduje s Joanniným a Masiiným (Joannina kamarádka, mladé děvče čekající na transplantaci srdce) nadšením pro katastrofy (Titanic, Pompeje, Lusitania, Hindenburg...). Celý děj se odehrává na poměrně malém prostoru – v propleteném bludišti Mercy General a v přilehlém okolí. Postav není mnoho a tak měla autorka dost prostoru na jejich vykreslení. Každá je svou podstatou neměnná, každá představuje dvě tři určité vlastnosti a jejich role je stále stejná. Maisie patří katastrofy, Vielle, doktorce z pohotovosti, patří strach o Joannu a funkce dohazovačky, Mandrake představuje hloupost a neprofesionalitu, Richard workoholismus a odhodlání, a tak dále. Mercy General hraje také funkci postavy. Představuje spletitost a absurditu. V každé kapitole je alespoň jednou popsán něčí pohyb po nemocnici – Richard chtěl jít z přízemí na internu v prvním patře, což znamenalo, že vyjel výtahem do pátého, sešel prvním schodištěm do druhého, zadním schodištěm vyšel do třetího, výtahem sjel do sklepa a druhým schodištěm vyšel do prvního. V Mercy General totiž nelze přecházet do sousedních pater, výtah nestaví všude a většina schodišť je natřená a tudíž zavřená. Autorce se však podaří tuto vlastnost nemocnice prezentovat tak, že se nad ní po chvilce ani nepozastavíme. Jen si vyslechneme, kudy Joanna odcházela na parkoviště, a nepřijde nám to nijak divné.

Po vědecké stránce je kniha velmi sporná. Jako jakákoliv vědecká fikce. Autorka však pronikla do problematiky natolik, že jí téměř není co vytknout. Abych se přiznala, snažila jsem se najít v knize faktickou chybu. Vypsala jsem si tvrzení, na nichž kniha stojí, a obcházela motolské lékaře a domáhala se odpovědí. „Ano, stimulace spánkového laloku může vyvolat pocit něčeho posvátného bez doprovodného vizuálního obrazu, může vyvolat záblesky minulosti a různé zvuky včetně hlasů. Ano, totéž mohou způsobit i některé endorfiny a nahromadění CO₂. Ano, endorfin skutečně může překrýt pocit úzkosti, a ano, kortizol ho opravdu může vyvolat. Stejně tak vyvolává pocit strachu. Beta endorfiny doopravdy vyvolávají pocit tepla, euforie, zdání světla a plynutí.“ Jediný výkyv, na který se mi podařilo narazit, je existence RIPT scanu. Jeho definice v knize je: „Pozitronová emisní tomografie (PET) měří mozkovou aktivitu, RIPT sken je exponenciálně rychlejší a podrobnější (...) zároveň fotografuje elektrochemickou aktivitu v různých částech mozku k vytvoření trojrozměrného obrazu nervové činnost v pracujícím mozku“. Jako měření mozkové aktivity se používá EEG a skutečně i PET. O RIPT skenu však nikdo z dotazovaných neslyšel a i Google mlčí. Autorka se velmi šikovně pohybuje na rozhranní skutečnosti a fikce. To, co v knize říká, je buď pravda, nebo to nevíme. Zní to cimrmanovsky, ale nutno říci, že v knize téměř nejsou „lživé výroky“. Po výše uvedeném popisu by se mohlo zdát, že je kniha čitelná jen se slovníkem a lékařskými časopisy po ruce. Autorka však nezapomíná na to, že kniha je beletrií, nikoliv vědeckým esejem. Po každé větě plné lékařských termínů následuje i vysvětlení pro smrtelníky.

Kniha je přes všechny váhové, stránkové a odborné aspekty velmi čtivou záležitostí. Zkoumání „co je to NDE“ je velmi podobné detektivní práci. Humorný popis pohybu po Mercy General, občasná setkání Joanny či Richarda s Mandrakem, rozhovory s Maisie či buchtový večírek, který pořádá Joanna a Vielle, to vše knihu velmi významným způsobem oživuje. Trošku detektivní práce a úvah vyžaduje i rozluštění názvu. V angličtině se nazývá passage, na tom není nic poeticky záhadného, ovšem český výběr „I když půjdu roklí šeré smrti“ nabízí několik variant. Znamená to odkaz na poslední slova L. N. Tolstého, který na smrtelné posteli, když ho nutili, aby se vrátil do lůna ruské pravoslavné církve, pravil „Dokonce ani v rokli šeré smrti dvě a dvě není šest.“? Je tím vyjádřeno Joannino odhodlání zůstat na poli vědy a nenechat se ovlivnit ničím, co ve svých NDE uvidí? Nebo se název naopak vztahuje k pasáži z bible, v níž se praví „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého“? Odpověď se skrývá kdesi v sedmi stech dvaceti čtyřech stránkách této napínavě zábavné vědecké fikce.