Interkom: Zpráva o Chotěboři

Letos jsem na Parcon vlekla nejmladší rodinnou oběť. Protože je pařan, museli jsme dorazit už ve středu. Dokonce i dřívější spoj z Prahy našel, jen aby vychutnal co nejvíc z Gamestaru. Což nakonec nebylo špatné, protože od čtyř ráno jen krátce zdříml a poté pořádně nezavřel pusu /dokáže diskutovat i při žvýkání/. Osm hodin jen s ním bylo tak akorát. Pánbu mne měl nadále rád, což jsem ale hned nepochopila a podklesla v kolenou u prezentace. Můj penzion Filipi se totiž nacházel v jakémsi Ždírci. Syn zapadl k počítačům šťastný, že spí tam, co hraje, a já se jela ubytovat. Prvotní zoufalý nápad, že by se vzdálenost dala přepochodovat, mizel s ubíhající krajinou. Nicméně mezi spolupotrefenými se šířila báječná zvěst o jakémsi Pravdobusu, který nás odveze do hajan o jedné v noci a ráno zpátky. Byla to pravda!

V pokoji mne poněkud zaskočila přítomnost plyšáků na ostatních postelích, ale po návratu jsem poznala jejich majitelky. Tři fajn holky z Buďánky, ve věku mého benjamínka. Hned jsem se cítila jako doma. Po ranním rozchodu podobnosti s domácím prostředí vyprchaly, neboť dopoledne uběhlo naprosto báječně, vesměs prokecáním se známými. Mládě si smluvilo schůzku na oběd a víc nechtělo být rušeno. Prostě sen. Po návratu do ústředního prostoru v patře KD Junior, tedy do baru, jsem zahlédla dva hlavní pachatele conu a soustředěně se připlížila. „Pánové, mám stížnost.“ V. Pravda lehce zúžil zornice, P. Bačkovský povytáhl obočí. „Ten oběd v hotelu byl normálně vražda!“ Poněkud sinali, ale jakožto profíci se zatím drželi velmi dobře. I když nemluvili souvisle. „A jak jsem koukala kolem, byli jsme na tom všichni stejně.“ U obou se změnila dechová frekvence a barva kůže připomínala zeleň krajiny před Ždírcem. Ticho se dalo krájet. Tož jsem vybublala s pravdou ven: „To se nedalo sníst! To bylo tak dobrý, že jsem nakonec snědla o tři knedlíky víc, než jsem chtěla!“/Celkem dva a tři čtvrtě./ Ten kámen, co se odvalil z osrdí řečených pánů, žuchnul parádně. Nyní doznávám, že jsem trochu přeháněla. Vím o člověku, který tu šíleně dobrou svíčkovou, přetékající přes okraj talíře, dojedl! Vyšší štíhlá dívka byla v polovině jídla, když jsem se postavila do fronty, a s mírně nepřítomným výrazem odkládala příbor, když jsme se synem poraženecky strčili půlku oběda do stojanu. Patří jí má nesmrtelná úcta, po čtvrtém knedlíku z pěti vadli i mnozí dlouháni ve žravém věku. A to byl jen vyživovací začátek.

O čtrnácté mne čekalo zahřívací kolo. Palantír vyhlásil výsledky Vidoucího. Členové klubu se dostavili všichni, my psavkyně pouze dvě plus jedna divačka, ale bylo to fajn. Čtvrtek byl pro mnohé příliš brzký termín, marná sláva. Poté jsem potkala stůl, volné židle, E. Dufkovou a F. Gotfrida – to všechno najednou. Programy běžely, kolem se měnila velikost hloučku – ale F. Vrbenskou v sedm večer jsme nepropásli. Se synem jsem zašla na Dvě věže /už při včerejším Minority report nějak přestal pyskovat proti titulkům/ a jak jsem se tak někde ještě zakecala /jaké překvapení, že/, přilítla jsem o jedné do autobusu s jazykem na vestě.

V pátek propuklo přijíždění, vítání, stručné zprávy, jak žijeme… V mrňavých sálech kulminovaly zajímavé programy a jejich nedostupnost. Nebyla místa ke stání ani volné molekuly kyslíku. Tož jsem si o třetí odpolední vyšlápla na náměstí, na Literární festival. Zrovínka četli soutěžní příspěvky /ano, já se vecpala i tam/. Po hodině jsem pochopila muka porotcova a vzkazuji tímto všem svou hlubokou úctu. Čtení ukončil pan P. Musílek zrovna mojí Baladou o helmbrechtnici. Podle tuhého mimického svalstva přítomných jsem usoudila, že s rozvernými veršíky jsem sedla hodně mimo mísu. Nicméně mi ředitel ZUŠ v roli pořadatele u východu prozradil, že se mu moje věci líbily. Aby nedošlo k mýlce, působil sympaticky už před tou chválou. Po návratu mne v rozletu za vzdělávacím programem – světe div se – nějak zastavil bar. Jak říkám, skoro všichni už dorazili, do půlnoční besedy se spisovateli se těch pár větiček sotva stihlo. Byl tu snad naprosto každý mimo Netopejra, M. Bronce, Ivany Kuglerové a věškerých hafanů. Proto mi jistě prominete, že nezvládám poctivě dokumentovat. Velký úspěch měla čtyřčlenná dívčí garda M. Koutného.

Ráno se mi nějak hůř koukalo, na to je dobrý šok. Zamířila jsem na další várku soutěžních příspěvků na náměstí, jenže posunuli program a já se ocitla ve víru Kultury. Živí Básníci, Umění. Brněnský Albiero Kučera uctil hlavní proudy FF zmíněním tvorečka se zelenými tykadýlky ve svých verších a já hrdě povyrostla. Bylo tu fascinující prostředí empatie a snášenlivosti ke tvorbě ostatních, povzbudivý potlesk a povznášející vlastní přednesy. Písničkáře P. Lutnera bych si ještě někdy ráda poslechla. Když už jsem šla okolo, zaběhla jsem se podívat na syna. Sídlil u monitoru a klávesnice jako vždy, přijal poživatiny a přísahal, že nezaspí a ráno přistoupí do autobusu. Jinak si nemám dělat starosti, na oběd zajde a možná se někde potkáme. Cha! To bych zase musela kličkovat chodbami k pařanskému doupěti!

Poté se strhnul můj velký běh po vyhlašování výsledků. Uff, jsem zase zpocená. Po zebřím bronzu jsem usedla v sále a padlo to na mne. Nevěřila jsem, že se ještě něco nesemele. Edita ze mne měla legraci , ale můj argument vzala. Však na ni potom taky došlo. Jak jsem si všimla, podobně dopadla i Lady Candar, od nynějška Lady Lady Candar. Nějak nás to sebralo, vykolejilo, vykulilo – čert ví, jak výstižně ten stav popsat. O deliriu na pódiu pomlčím. J. Mostecký se mne pravděpodobně ptal a já mu odpovídala nebo tak něco. Poté se programově překrýval Netopejr a Plamenomet s koncem Literárního festivalu. Tam jsem si naštěstí dohodla pozdní příchod. K. Petřík s vyhlášením Edieho K. nedorazil a na Plamenometu jsem byla tentokrát vychutnána pořadateli já. Zrovna mi letělo hlavou, že vampíří vycucávání mužských zespoda bylo přece jen silné kafe, když mi přiklepli PRVENSTVÍ. Nejen to, ještě se po mně chtělo autorské čtení. Já, osoba přísně vychovávaná… Jak jsem tak mrkla do diváctva, podle rudnoucí Jany R. to bylo místy očividně poněkud ostřejší. Poté mi pravila, že už ví, proč sem nemůže psát. No, já bych měla o sobě podobný názor, ale se čtyřmi mužskými v baráku… Žertuji, oni za námět nemůžou. Doznávám však, že se to psalo zatraceně dobře. Mužíčka nelitujte, bavil se taky.

Po úprku na náměstí jsem třeštila oči na cenu za poezii/!/ od „normálních“ lidí a prchla zpět na Mosteckého představování nových spisovatelů. Přičemž mne vůbec nenapadalo, že se se mnou počítá. Zatímco moje plíce ještě vysíleně lezly schodištěm, už se po mně chtěla mluva. Nevím jak, ale huba mi docela jela, což zdárně pokračovalo poté, opět o patro níž. V baru nebylo k hnutí a Velký pořadatel /V. P./ laskavě otevřel místnůstku vedle. Čistý vzdoušek, klídek, bezva společnost. Ano, opět jsem letěla na autobus, tentokrát s jazykem až u kolen.

Pravdabus nakonec zapomněl přijet, ovšem čas uběhl rychle. Jen jsme se stihli s Martinem Koutným a spol. maličko zapovídat, byli tu pořadatelští andělé a odvezli nás auty zhruba s hodinovým zpožděním. A neptejte se, jak proběhla nedělní cesta busem do Prahy. Protože synek usnul, konverzovala jsem se společností, zcela náhodně usazenou v centrálním prostoru. Edita, Františka, Jiřina… Občas jsme daly slovo okolním mužským, když jsme se potřebovaly nadechnout. Na Černém mostě loučení probíhalo na etapy. A doma? Chlapi se upřímně těšili. Kolínková kaše totiž nebyla to pravé, po buřtech a křupkách snili o maminčiných laskominách. Co tak nahonem udělat ? Rozhlídla jsem se, zakvedlala hrncem. Psi to chtít nebudou, ale stačí málo a..? Inu, spokojená rodina, toť přece štěstí každé hospodyňky.