Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       10:00

       Po snídani ve Svačince jsem zašel na bar do KD a mírně mne překvapilo, že před vchodem nestojí žádný pořadatel a nekontroluje visačky. Vzápětí se to vysvětlilo u baru, kde měl Vašek Pravda zrovna telefon a mimo jiné pravil:

       „Včera byla velká párty a je tady jen desetina pořadatelů.“

       Po telefonátu nám vysvětlil, že se špatně domluvili, kdo po párty může dopoledne spát a kdo má přijít pomáhat, takže to většina vzala tak, že si může pospat.

       Přidal jsem se k Marvinovi, který mířil na přednášku „Kosmické vycházky“ Tomáše Přibyla, a nelitoval jsem. Po záplavě smyšlenek to bylo opět trochu reality a nedávné historie. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí o sovětsko-amerických vesmírných závodech, třeba že historicky první let Gagarina se uskutečnil v předělané špionážní družici a nikoliv ve speciálně k tomu postaveném modulu, a že podobným způsobem se uskutečnil i první let skupiny kosmonautů – totiž že do jednomístného modulu nacpali další dvě sesle, takže se tam sovětští kosmonauti nemohli ani hnout.

        

       Na obědě ve Svačince jsme seděli s HT, Martinem Koutným a nějakým Zvědělíkem a povídali si při siestě o CKČ, letošní i těch minulých. U pana Zvědělíka, který měl už čtyřicítku za sebou, mě docela překvapilo, že o CKČ a Mlocích skoro nic nevěděl. Martin zavzpomínal na jeden neuskutečněný (a asi i neuskutečnitelný) projekt, o kterém s Michalem Broncem kdysi uvažovali. Jednalo se o výběr z historie CKČ, kde by se uveřejnily ty největší šílenosti, co tam kdo poslal. Nešlo by o ty vysloveně slabé texty, ale o ty, které jsou tak neuvěřitelně pitomé, až se u nich člověk válí smíchy. Jenže je nikdy nenapadlo, jak vysvětlit autorům těch paskvilů, proč by jejich práce měly být zveřejněny. Možná mohli riskovat pravdu a možná by byli překvapení, kolik autorů by se nechalo znemožnit. Konkrétně si vzpomněl na krátkou povídku Johnny a modří mimozemšťané, což jsme s HT nevydrželi a oba jsme naráz vyprskli. My totiž autora známe, Přemek Mičánek je náš dobrý kamarád.

       Na baru v KD jsem potkal prezidenta Rampase a zjistil jsem, že k mým upraveným letákům na Fénixcon přibyly další exempláře bez úprav, což znamenalo, že přijel buď Tunelář, nebo Karel Soukup. Byl to Big Shaman, který nelenil a se svou pověstnou vehemencí mluvil tu s Mosteckým, tam s Pavlem Weiglem, tady se Silverem a onde s Václavem Vágenknechtem – a to vše během pěti minut.

       Velmi dobrý počin z hlediska hygieny se povedl pořadatelům s instalací zásobníků na papírové ručníky na toalety. Jsou prakticky na všech záchodech conu (kromě Sokolovny, kde jsou méně vhodné automatické sušáky) a velmi zpříjemňují ty nutné každodenní záležitosti. Sice jsou k večeru všechny koše zasypány zmačkanými papíry, ale je to mnohem lepší než obvykle hnusný a permanentně mokrý ručník.

       Marvin potkal v bufetu Vysočina, kam chodil na předplacené obědy, Garryho Killwortha, který se ho ptal, kde se dají sehnat stravenky. Marvin nevěděl, jak mu to nejlépe vysvětlit, a tak ho poslal na prezenci, ať si to pořadatelé užijí.

       Mezi druhou a třetí jsem seděl sám v čajovně, popíjel Darjeeling a poslouchal debatu tří dam o Photoshopu a skupinku „jedíků“, která jakýmsi brainstormingovým způsobem sestavovala povídku o posledním rytíři Jedi, který sbíral kartičky významných rytířů Jedi. Uf. Fan naproti mně si rozlil zbytek čaje, protože vyfasoval konvičku s proutěným uchem, co se samo rozkládá. Tentokrát smrduté tyčinky vynechali a tak jsem se v klidu dočkal pořadu Saši Pavelkové v místnosti č.2.

        

       15:00

       Alexandra Pavelková: Jak nepokazit povídku (rychlokurz). Jedna z jejích úvodních vět stojí za zdůraznění:

       „Jsou autoři, kteří dokážou napsat povídku bez příběhu, ale takových nás je málo.“

       Saša rozhodně netrpí falešnou skromností a taky nemá proč. Přednáška se nesla ve věcně žertovném duchu, o čemž svědčí bodový systém, podle kterého by se měl každý autor povídek řídit – tedy podle Sašina mínění. A vzhledem k tomu, jak letos dopadla Cena Karla Čapka, by její rady měl každý brát vážně.

       

       Hodina Saši a jejího rychlokurzu uběhla velmi rychle, ale zůstala dál v místnosti č. 2, ovšem již v roli diváka, protože za chvíli měl začít Martin „Šimon“ Schuster přednášet o „Záhadách slovanských run“. Byla to poněkud problematická přednáška, protože Šimon, když se rozkecá, tak neví, kdy přestat. Než se zarazil a dostal se k tomu podstatnému, uběhlo 40 minut a za dveřmi se začali srocovat lidi na další program. Když dovnitř vpadl Dáreček, který měl mít nějaké předávání cen za menší literární soutěže (Stříbřitělesklý halmochron, Zebra), Šimon mu každých pět minut říkal, že už končí, což dokázal opakovat půl hodiny. O konkrétních důkazech existence slovanských run lze polemizovat, ale na to nebyl čas, prostor ani vhodný přednášející. Šimonovy důkazy mi ovšem poněkud připomínaly Dänikena, ale pokud to měla být žertovná přednáška, tak splnila svůj účel.

        

       18:00

       Šel jsem na večeři do Svačinky, ale když jsem dorazil těsně před šestou, stálo před jídelnou asi dvacet lidí a netrpělivě přešlapovali. Čekali jsme ještě deset minut a pak jsem se na to vybodl a zašel si koupit ohřátý sendvič do kinobaru Velký Voči. Podle programu jsem zjistil, že tmavé pole, které asi označovalo dvouhodinový čas na večeři, je na sobotu posunuto na sedmou, ale pořád mi něco v paměti říkalo, že je to nesmysl. A taky jo – v brožurce s anotacemi a pravidly conu bylo jasně napsáno, že v sobotu je večeře od 18:00 do 20:00. A pak se v tom vyznejte. Kvůli téhle tiskové chybě jsem prošvihnul Fantasy show a předávání cen soutěže O nejlepší fantasy spolu s udělování titulů Lady a Sir Fantasy a titulu Nositel meče. Naštěstí jsem přišel včas aspoň na vyhlašování výsledků CKČ a předávání Ludvíka a Mloků, který uváděli slavnostně odění Martin Koutný a Jaroslav Mostecký.

       Mloka za zásluhy dostal Pavel „Skrblík“ Krajíček a jeho ceremoniál byl zpestřen speciálním dárkem – přišly mu poblahopřát dcery Koutného, jednovaječná dvojčata, oblečené jak zajíčci z Playboye. Asi si to mohly dovolit, protože měly tatínka na dohled. Ludvíka za loňský rok obdržela Heňka Galgóciová a Ivan Aľakša (nepřítomen) za Istrocon HP 2002, ale podle mého názoru si ho celý tým Istroconu zasloužil už pár let za všechny ročníky, co jsou na SÚZE. A to se už schylovalo k vrcholu sobotního večera a Parconu vůbec – udělování Mloka a Pulců za československou literární soutěž Cena Karla Čapka. Skokanem roku (nejvyšší umístění nováčka soutěže) se stal Robert Kostner, Pulce v krátkých povídkách získal Jan Kovanic za skvělou sondu do manželského soužití „Malá sklenička, stejná jako ostatní“, Pulce za vítězný román dostala Anna Šochová za fantasy časovku „Záskok“, a konečně letošního Mloka a vítězství v dlouhých povídkách se zmocnila Alexandra Pavelková za akční fantasy „Kúsok tieňa“. Bylo to dvojnásob historické vítězství, protože poprvé v historii CKČ vyhrála fantasy a poprvé vyhrála práce napsaná ve slovenštině, což je při obvyklém nadržování scifi a přesile českých a moravských porotců proti slovenským jasný důkaz kvality vítězné povídky. Ovšem od druhé povídky, taky fantasy, ji dělilo pouhých 7 bodíků, což je nejtěsnější vítězství vůbec (obě měly přes 1000 bodů, stačilo jedno změněné šesté místo a pořadí by se prohodilo). Velmi úspěšnou, i když ničím zvláštním neodměněnou autorkou byla Edita Dufková s třetí dlouhou a druhou krátkou povídkou.

       Poblahopřál jsem Saše k prvnímu Mlokovi a zmínil jsem se, že jsem ji dal v hodnocení na skvělé druhé místo za Editiny „Škvírové příšery“. Musel jsem to říct; předtím jsem se o tom bavil s Marchlíkem a ten se mě chystal u Saši očernit, že jsem ji nedal na první místo. Obojí je úplně ta stejná informace, ale strašně záleží na formě, jakou se to druhá strana dozví. Začal se chystat sál na večerní párty a my jsme byli nuceni odejít před Sokolovnu. Přišla ke mně Gudrun a nabídla mi neznámý rum z plechové placatky. Byl chutný i přesto, že byl český. Podruhé na Parconu mi padla dívka do náruče a světe div se, byla to ta samá – rozradostněná Heňka, třímající svého Ludvíka. Ještě párkrát a pustím k vodě i Ally McBealovou.

       Zaslechl jsem, že JWP neměl visačku, a tak ho nechtěli pustit do KD. Když se začal vztekat, že na takové cony jezdí dvacet let a že s ním nebudou jednat jako s puberťákem, napsal mu pořadatel na jeho novou visačku, že je problémový jedinec.

       Když se dalo do deště, stál jsem venku před Sokolovnou s Jirkou Popiolkem a Freyou a čekali jsme na zbytek, který se šel tepleji obléci – v sobotu už to bylo na bundu. Vykládali jsme si o všem možném a čas tak příjemně plynul, že jsme si až po půl hodině všimli, že se ten zbytek někde zasekl. Když nakonec dorazili, děvčata se rozhodla jít na párty, protože měla vstup zdarma. Rasťo a Marchlík je doprovodili a já s Jirkou jsme šli do KD na bar. Narazili jsme tam na Marvina a přisedli si k jeho stolu hned vedle barpultu, odkud jsme se už do půlnoci nehnuli. Vystřídala se u nás pestrá společnost – na začátku pobyl Tunelář, na chvíli přisedl Pagi, pak zase Jolana Čermáková a nakonec Robert Pilch, o kterém nám Jirka Popiolek vykládal skvělé historky z doby, kdy spolu dělali v Ostravě školní muzikály a hráli v rockové kapele. Robert Pilch dobře zpívá, a když jako student účinkoval v představení Jesus Christ Superstar, dostal roli Piláta.

       Jedno představení odehráli pro plný sál jeptišek, a když Ježíš umíral na kříži, ozvalo se z obecenstva srdceryvné „Neumírej!“

       Nezapomenutelnou roli dostal Pilch v muzikálové gangsterce – hrál homosexuálního bodyguarda šéfky jedné rodiny, který se při jednáních s jinou rodinou zamiluje do bodyguarda konkurenčního bosse. Robert Pilch nám ty historky potvrdil a přidal spoustu dalších a nakonec se s Jirkou ponořili do starých časů tak dokonale, že nás chvílemi úplně zasklívali. Kolem půlnoci se objevili Weberovci se Sašou – párty už skončila - a rozloučili se s námi, protože rovnou odjížděli pryč. Tak nashledanou na Istroconu, kamarádi.

       Když jsme se s Marvem vraceli na internát, vyšly ze mě pivní bublinky s velmi hlasitým efektem. Zrovna jsme míjeli nějaké fany a jeden z nich na mě zavolal, jestli nejsem zpěvák od Alvarez Perez, že to znělo jako jeho zpěv. Mají sice zpěvačku, ale to nevadí, dám si příště pozor, kolik těch Plzní vypiju. Na párty to ale muselo vypadat, díky Nikolu Teslovi za relativně klidný bar.

       Snídani jsem si tentokrát dal v cukrárně na náměstí, stejně jako Robert Rameš s Helenkou. Pak jsem se zašel rozloučit se známými na KD. Po cestě jsem potkal na kole odjíždějícího Mirka Žambocha, tak jsem mu popřál dobrou cestu, inu moc jsme si nepopovídali. V KD jsem si přisedl k Jolaně, která zrovna snídala párky, a rozhlížel se po okolí. U baru bylo nezvykle živo a za chvíli mi došlo proč – vyplácely se nejspíš honoráře za přednášky, nejvíc byly vidět sestry Lukačovičovy. Pak jsem si všimnul nádherné neznámé černovlásky u vedlejšího stolu a než jsem se stačil pořádně pokochat pohledem, zazvonili mi na mobil spolucestující HT, Marvin a Pet, že jsou připraveni k odjezdu.

       Cesta do Brna probíhala bez větších potíží, jen jsem se celou dobu přidržoval, protože Pet jela jak na Rallye Vysočina. Jednu chvíli ze mě vypadlo: „ostrá vlevo, kur..“, to když jsme se řítili z 18 % kopce v serpentinách devadesátkou. Mají po cestě zajímavé vesnice, ale nějak nekompletní. Projeli jsme Bílkem, ale Žloutkem ne, profrčeli jsme Příjemkami, ale Výdejky nikde. Když jsme byli ve vesnici Křídla, vybavil si Marvin povídku od Killwortha, kterou v rámci jeho přednášky simultánně překládal Petr Kotrle. Byla o ženě, které umřelo domácí zvířátko a ona si nechala udělat ze svých částí těla jiné mazlíčky. Nakonec ji pták Křídloručka uškrtil, když mu nechtěla dát svobodu.

        

       Parcon Avalcon 2003 je za námi a srovnání s Euroconem neunikne. Po stránce programové nemohlo přijít nic jiného než snížení kvality i kvantity, v tak velkém měřítku nelze pokračovat donekonečna. Obzvlášť středa a čtvrtek byly dost řídké, ale tomu se dá jednoduše pomoci – zkrátit a zahustit o jeden den. Ale pokud se někomu nelíbilo, jak je to dlouhé, může příště přijet později – ovšem s tím rizikem, že pořadatelé upřednostní v lepším ubytování toho, kdo si zaplatí kompletní Avalcon. Nakonec jsem se ovšem dobře bavil, což ovšem není zásluha conu, nýbrž lidí, kteří na něj přijeli a které potkávám rád kdykoliv a kdekoliv. Je to jednoduché – žádný con vám zábavu nezajistí, může vám pouze nabídnout možnosti. O zbytek se musíte postarat sami.