Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Jak již jistě víte, hlavní cenu a Mloka za vítězství v 22. ročníku CKČ získala Alexandra Pavelková, čímž tato prestižní cena poprvé putovala na Slovensko. (Napsal bych, že Saša je autorský gigant – kdyby to nebylo v rozporu s jejím dívčím vzhledem.) Součástí ocenění mělo být i předání obrazu od Maxona – který však uvízl na slovenskočeské celnici (ten obraz) – přes kterou tak nakonec nemusel muset vůbec projít!

       1. místo za román získal Záskok Anny Šochové, který si už asi většina z vás přečetla v letošním mločím sborníku. Stejně jako všechny nominované povídky, z nichž ta moje utrpěla 1. místo v kategorii krátkých. Obdržel jsem i plaketu s keramickým mločím Pulcem.

       Do CKČ jsem poslal povídku teprve podruhé, tentokrát však trochu jako provokaci. Protože jsem programově napsal text, který vychází z „klasické české scifi“, kde se, z dnešního hlediska, vlastně vůbec nic neděje. Nejedná se o „hard“ sci-fi – nestřílí se tu, nezabíjí, ani emzáci neotravují. Jenom se hádají manželé, která sklenička z hořčičného servisu je malá, když jsou všechny stejné. K mé první knížce Blackout, klonu Neffovy Tmy (1.0), jsem dostal od fanů připomínky, že je málo krutá, protože se v ní málo zabíjí. (Jenom se střílí z tanků do domů na Václaváku, střed města je zplanýrován výbuchem vlaku se Semtexem a občas je někdo upálen či pověšen na vlastních střevech...). Ale ve skutečnosti jsou spíše než potoky krve na zemi a cákance mozku na stropu krutější manželské hádky...

       Jsem hrozně rád, že tato má „provokace“ našla odezvu a děkuju porotcům a náhodě, že jsem vůbec prošel do prvních pěti nominovaných. Když jsem se podíval na celkové výsledky v minulém Interkomu, uvědomil jsem si, jak velkou kliku jsem měl. Kliku, která se už těžko bude opakovat.

       A když jsem si přečetl všechna nominovaná díla ve sborníku, viděl jsem, že první cenu by si zasloužil skoro každý. Kdybych byl porotcem, nominoval bych na hlavní cenu Švachoučkovu povídku Hra o dámu. Tak bych chtěl psát, kdybych to uměl. Škoda, že jsem kolegům na pódiu nepopřál k nominaci – byl jsem poněkud ohúrený z nečekaného ocenění. Tímto se jim zpětně omlouvám.

       Byl jsem poněkud ohúrený i proto, že jsem chvilku předtím navštívil kluky a holky z pardubického klubu Palantír. Když vyhlásili svou soutěž Vidoucí 2002, musel jsem si několikrát přečíst, že se skutečně jedná o literární soutěž v oboru fantasy A sci-fi. Zázračný kámen z Tolkienova díla a webová adresa ukazovaly jednoznačně na preferenci pardubických fanů. Poslal jsem povídku psanou opět programově v intencích české sci-fi a obecně sci-fi 60. let – kdy jsem jako kluk tyhle věci začal číst. A protože mi v současnosti scházejí, musel jsem si je začít psát sám.

       Lákalo mne, že klub Palantír nabídl soutěžící povídky (jichž se nakonec sešlo 24) i na Internetu (www.palantir/pevnost.cz), kde se k nim mohli vyjádřit i čtenáři – kteří mají někdy značně jiný vkus, než „odborní porotci“. Na uvedené adrese si je můžete přečíst i vy – už

z názvů povídek je patrný převládající žánr fantasy. Proto moje povídka o umělé inteligenci, skryté v elektrickém jističi, který „vidí do budoucnosti“, (Předzvěstný kontakt) opět mohla působit jako mírná provokace.

       Pročež mne potěšilo, že jsem cenu „Vidoucí 2002“ získal v obou kategoriích – odborné i veřejné poroty! Ty trofeje vypadají opravdu solidně, skoro jako starobylé sférické astronomické přístroje. A to ještě nevíte, jak dobré byly pardubické perníky, které jsem k nim dostal jako bonus. Tolik vysvětlení k ohúrenosti...

       Bylo to tam v Chotěboři moc pěkné. Jen si tak povzdychávám – být začínajícím autorem v padesáti značí, že vás jedni označí jako „mladého autora“ (z jedné recenze na Blackout – což nejsem), druzí jako „zkušeného autora“ – což nejsem tuplem.

       Z toho plyne rada začínajícím autorům: Začněte psát co nejdříve, ať něco stihnete napsat!