Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Stefan Zweig to zařadil mezi nemnoho hvězdných hodin lidstva. Po obrovském úsilí bohatého amerického vizionáře Cyruse Westa Fielda je v srpnu 1858 (po dvou neúspěšných pokusech) dokladen telegrafní kabel mezi New Foundlandem a Irskem a přes Atlantik letí první podmořský kabelogram:

       „Evropa a Amerika byly spojeny telegrafem. Chvála Bohu na nebesích, na zemi pokoj a mír lidem dobré vůle.“

       Signály však brzy začínají slábnout a poslední srpnový den spojení mizí. Z oslavovaného se stane opovržený. Jenže Field je kromobyčejně tuhý chlapík. Vstane z popela a ještě z něj vykřeše další kabel. Ten je (napodruhé) položen roku 1866 a – funguje!

       Na spojení tkání a elektřiny upozornila před více než dvěma staletími Galvaniho cukající se žabí stehýnka (byť to Galvani vysvětlil mylně).

       Před stopadesáti lety změřili dva Němci elektrický potenciál žabího srdce.

       Před stopatnácti lety londýnský lékař Augustus Waller postavil svého psa Jimieho nohama do nádob s osolenou vodou a všechny čtyři vaničky propojil s citlivým galvanometrem. Ten ukázal rytmické proudky.

       Člověkem, který metodu měření elektrických potenciálů srdce vypiplal k praktické použitelnosti, byl mladý profesor leidenské univerzity Willem Einthoven, který v srpnu 1903 spustil první použitelný EKG (a na tom pak udělal spoustu fundamentální výzkumné práce). (Až) Roku 1924 za to dostal Nobelovu cenu.

       Severního pólu dosáhl první Nautilus Julese Verna (a s ním pak i milióny jeho čtenářů). Mezitím už na bod severního pólu došli, dojeli i doletěli lidé, ale Vernův sen se částečně splnil až v srpnu 1958. První plavidlo na světě s jaderným pohonem – čtyři roky stará, stometrová americká ponorka Nautilus se stočlennou posádkou na své pětidenní cestě pod arktickým ledem dosahuje severního pólu (po návratu je těžce vyzbrojena). Vernův Nautilus byl, tuším, dlouhý 75 metrů, ekologicky čistší, jeho jedinou zbraní byl čelní kloun a obsluhovalo ho jen asi dvacet mužů. Proto to „částečně“.

       Počátkem srpna 1953 tehdejší sovětský předseda rady ministrů Georgij Malenkov oznamuje světu, že Spojené státy už nemají monopol na výrobu vodíkové zbraně. Pár dní nato odhalí jeden z amerických špionážních letounů ve velké výšce nad Asií stopy jaderného výbuchu. Výsledky radiochemické analýzy vzorků vzduchu americké vědce i bijce šokovaly – šlo totiž o bombu nejen termojadernou, jak se „holedbal“ Malenkov, ale navíc „suchou“! Zatímco americká, odpálená už v listopadu 1952, byla jen bojově nepoužitelnou maxilednicí s kapalnými, poněvadž vysoce podchlazenými izotopy vodíku... Pro příštích nejméně třicet let pak bude platit: Čím žhavější puma, tím studenější válka.

       Nedá mi, abych i v kontextu moci techniky neukázal moc přírody – tím spíš, že data mě k tomu přímo ponoukají. V srpnu 1883 se na ostrůvku Krakatau v Indonésii odehrál největší sopečný výbuch našeho věku (řádu násobků až desetinásobků nejmocnější vodíkové pumy). Vychrlil 18 km³ skal do výšky až 55 km, plocha ostrova (47 km²) se přitom zmenšila na třetinu, přílivová vlna zničila na západní Jávě přes 160 vesnic a zabila přes 36 000 lidí.

       Brizance výbuchu inspirovala Karla Čapka k názvu fiktivní supervýbušniny (krakatit).

       (Krakatauský výbuch byl silou asi jen třetinový proti vulkanické explozi na řeckém ostrově Santorini roku 1628 př. Kr. Zmiňuje se o něm i Verne; shodou okolností v téže knize, v níž představil Nautila.)