Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Jako kluk prý Antonie van Leeuwenhoek našel mezi poklady svého otce vetešníka skleněný střep. Položil ho náhodou na kousek hadru. Skla byla tehdy více či méně zaoblená (vyráběla se foukáním). Holandský Tonda si všiml, že struktura textilie vypadá pod střepem jinak, než před pouhým okem. Od té doby pro zábavu pozoroval tím sklem všechno, co mu přišlo pod ruku. V 60. letech 17. století si pak skla začal přibrušovat – a posléze skládat za sebou. Jako obchodník v textilu jimi samozřejmě studoval především kvalitu zboží, ale třeba taky plíseň na mase, vlastní krev, sperma. Ve vodě pak jako první na světě uviděl mikroby (spoustu „proklatých malých potvůrek“). Ponouknut přítelem, začal své objevy oznamovat Královské společnosti v Londýně a tak je vlastně publikovat.

       „Tito tvorové jsou ještě tisíckrát menší než oko vši!“, dopisuje v září 1683. V jediné kapce vody jich prý plavou miliony! Jsou skoro všude – nejvíc v plaku z bolavého zubu či v průjmové stolici.

       Stalo se někdy během 80. let 18. století: kamarád doktora Philippa Pinela zešílel a utekl do lesů, kde ho sežrali vlci.

       To Pinela navedlo k psychiatrii. Když se pak roku 1793 stal šéflékařem v pařížském blázinci Bicetre, našel tam v malých, špinavých, nevytopených podzemních kobkách namačkány lidské trosky přikované řetězy či znehybněné speciálními systémy lan, kazajek, bednění. Jídlo se podávalo do žlabu. Dva z pacientů tam takhle pobývali dokonce čtyřicet let!

       Pinel si pozval na exkurzi ministra vězeňství. „Jistě jste se pomátl sám. Tuhle zvěř chcete zbavit řetězů?“ prohlásil šokovaný politik. Přesto Pinel v září 1793 osvobodil ze sklepů první tucet vybraných chovanců.

       A nezůstalo jen u snímání řetězů. Pinel podmínky v nemocnici systematicky zlepšoval. Například zarazil házení do studené vody, lehké pacienty léčil prací, zavedl metodu vnitřně očišťujícího psychodramatu (sto let před Járou Cimrmanem).

       Serendip byl bájný cejlonský princ, který se vyznačoval schopností najít vždy něco jiného, než co hledal. Proto vědci nečekané objevy nazývají serendipity. Hodí se tu ještě připomenout proslulý výrok Pasteurův: „Pokud se pozorování týče, štěstí přeje připraveným myslím.“

       Jednou z takto připravených myslí disponoval doktor Alexander Fleming. Jako Skot navíc oplýval šetrností, takže jeho nejobvyklejší větou prý bylo: „Dejte to někam stranou. Mohlo by se to hodit.“

       Fleming coby nemocniční patolog studoval rozšířené bakterie stafyloky. Časem se v jeho laboratoři nakupila spousta vzorků. Když pak zas jednou – bylo to v září 1928 – trochu uklízel, narazil na misku, kde bujela plíseň. Plísně se dostanou všude vzduchem, každý jiný by to vyhodil jako banalitu. Jenže Fleming si všiml, že kolem sametových ostrůvků plísně mikroby odumřely!

       Ze zvědavosti tedy kousek plísně odtrhl a vypěstoval si jí víc. Zjistil, že látka z plísně působí i na jiné druhy mikrobů, a to dokonce i ve velmi zředěném stavu... Když se ukázalo, že „látka“ není jedovatá, odhodlal se ji Flemingův kolega vypít. Nic se mu nestalo. Léčebně však nepůsobil. Rušily nečistoty, které také „šťávu“, kterou objevitel nazval podle matečné plísně penicilin, brzy kazily. Tohle Fleming vyřešit nedokázal, to udělali během 2. světové války jiní. Čtvrt tisíciletí po Leeuwenhoekově objevu mikrobů se tedy lidé naučili je zabíjet.