Všechna práva © Interkom 1984 - 2003
DOGMA
Sledování filmu by mělo mít určitou kulturu (a věřte – nevěřte, donedávna ji opravdu mělo). Netvrdím, že by měl do kina člověk chodit stejně oblečený jako do divadla, koneckonců hercům na plátně oproti těm divadelním také jeden rozměr chybí, ale kašlat úplně a na všechno by se také nemělo. A protože proti kinonenažrancům jsem zde filipičil (podle vzoru filipika) nedávno, budu se nyní věnovat prostředí domácímu. Konkrétně beznadějným počítačovým závislákům a kulturním ignorantům v jedné osobě.
Počítač se má používat na to, k čemu je určen. Tedy k práci, potažmo k zábavě. Ale koukat na něm na filmy? Samotnou otázku morálky, potažmo vůbec budoucnosti výrobců filmů v souvislosti s jejich stahováním zdarma z internetu, si nechám na jindy (co má taky jeden pořád do toho Dogmatu vymýšlet), nyní přejděme rovnou k okamžiku, kdy v ruce držíme stříbrnou placku. Řada argumentů zní, že ji nelze strčit do DVD a sledovat na domácím kinu, když toto nevlastníme. Jenže upřímně řečeno, za cenu počítače, který dévédéčko přehraje na malé obrazovčičce a ze dvou reprobedýnčiček, by se nějaká ta aparatura pořídila taky. O výsledných efektech nemluvě.
V každé počítačofilmotéce, nebo alespoň v každé druhé, ať nežeru, najdeme Pearl Harbor, nebo zanedlouho třeba trojku Terminátora. Jenže na co? Proč by měla americká flotila létat do povětří a obří jeřáb sebou mlátit o vozovku, když z veškerých efektů zbyde umrněné bum a prásk. Prostorovost nikde, exploze v pozadí nikde a potěšení víte kde. Můžete si vyrýt další čárku na kastli monitoru „viděl jsem…“, ale ani náhodou nemůžete prohlásit „užil jsem si…“. Není co.
Na plátně je dnes k vidění patrně úplně všechno. Už nás nemá co překvapit. Ale když se hlavní hrdina plíží frontovou linií od jednoho konce obrazovky ke druhému, vy s ním, a náhle se ZA VÁMI ozve: „Halt! Hände hoch!“, měly by vám ruce vyletět nad hlavu dříve než jemu. Možná se tomu pak zasmějete, možná se s vámi rozejde přítelkyně, ale to je dar prostorového zvuku a filmu vůbec a dobrovolně se o něj připravovat má stejnou logiku jako skákat do vody se spoutanými končetinami. (Vlastně menší, protože v té vodě si užijete alespoň prostorové utopení.)
A dogma čísla? Upřímná soustrast všem, kteří jsou odkázáni na umrněné filmečky z umrněné obrazovky a s umrněným zvukem.
FANFÁN TULIPÁN – Mohla to být obstojná komedie, kdyby to nebyl Fanfán Tulipán. Takhle však neobstojí ani jako remake, ani jako pocta originálu a po jednom promítnutí se naše televize pravděpodobně vrátí k reprízování klasiky.
KAŠLU NA LÁSKU – Je to stylové, dobře udělané, dokonce i zábavné – ale bohužel mnohem červenější než Bridget Jonesová. Od filmu s tímto názvem se prostě čeká opravdu kašlání na lásku, ke kterému nedojde. Na druhou stranu na to mohou jít muži se svými partnerkami bez obav z toho, že by se nudili.
LIDOVÝ SOUD – Film, na němž je nejzajímavější základní nápad a účast Jerryho Springera. Kdo by nechtěl SMSkou rozhodovat o životě (NE! NE!!) či smrti (ANO!!!) usvědčeného vraha?
LIDSKÁ ZÁSILKA – Neuvěřitelný a politicky zoufale nekorektní snímek o tom, co se skutečně stalo americkému stavbaři, když měl chvíli dojem, že montovanými domy by do Saudské Arábie mohl přinést něco civilizace a sobě výdělek. Na obsahovou stránku filmu jsem zíral víc než na triky v Jurském parku.
NEPRŮSTŘELNÝ MNICH – Na tento film jsem měl naplánováno jít tak dlouho, až mě od toho záplava negativních reakcí bez jediné výjimky odradila. Ale vy se odradit nenechte, bez vlastní zkušenosti tlumočím pouze názory asi šesti jiných lidí.
PIRÁTI Z KARIBIKU – PROKLETÍ ČERNÉ PERLY – Film je poněkud jednoduchý, scénář nelogický a děj trochu zmatený: protistrany si toliko neustále kradou lodě a unášejí jednotlivé hrdiny příběhu. JENŽE o tomhle všem máte čas přemýšlet akorát v těch několika chvílích, kdy Johny Depp alias kapitán Jack Sparrow sleze z plátna, protože dokud na něj koukáte, tak se chechtáte a bavíte, jak se vám to v kině už hóóódně dlouho nestalo. (A soundtrack je taky eňo ňéňo.)
