Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Ghanima se probouzí v jeskyni a domnívá se, že Leto je mrtev. Alia propadá zlým démonům své genetické paměti čím dál víc a stupňuje občanskou válku. Stilgar dodržuje v síči Tabr neutralitu, aby mohl zprostředkovávat vyjednávání, ale má to stále obtížnější. Jessica učí corrinského následníka Farad'na benegesseritskému umění, Jacurutu chystá pomstu na Atreidech. Letova kůže již není jeho a pouštní démon právě začíná Zlatou stezku. Syn se chystá napravit otcovu chybu a vzít na svá bedra hříchy Atreidů, Bene Gesseritu a celého lidstva.

       Závěrečný díl TV trilogie Děti Duny ukončuje osudy většiny hrdinů. První generace fremenských Atreidů umírá, aby uvolnila místo druhé generaci – sourozenci Paul a Alia předávají břemeno budoucnosti Letovi a Ghanimě. Paul se po Chanině smrti vydává do pouště zemřít, ale jeho záchrana a zneužití Jacurutskými ho přivádí zpět do Arrakénu mezi lidi, protože jeho úkol ještě není u konce. Musí nejprve zničit svůj vlastní mýtus o všemocném Muad'dibovi, a to dokazuje svou smrtí. Alia nepochopila Zlatou stezku a místo budoucnosti se snažila zakonzervovat současnost a náboženský fanatismus kvizaratu. Proto musela zemřít také. Fremenský Džihád dokázal rozvrátit vesmír během dvanácti let, ale místo toho, aby zkostnatělý imperiální řád nahradil něčím lepším a pružnějším, vyměnil ho za mnohem zkostnatělejší a unifikovanější náboženskou diktaturu. Zlatá stezka bude muset důsledky Džihádu a následného fanatismu Muad'dibovy víry napravovat čtyři tisíce let. Výsledkem Letova snažení bude vyšlechtění nového typu člověka, jehož činy nebude možné předpovědět a zároveň se jeho krutý absolutismus, založený na vykořisťování nedostatkem melanže, obrátí v obrovskou expanzi lidstva do neprobádaného vesmíru, což navrátí pohodlné civilizaci dravost, chuť experimentovat a hlavně pestrost různých společenských řádů. Unifikované Impérium, kde všechna města byla úplně stejná a lidi v nich také, bude nahrazeno multikulturním vesmírem s mnoha překvapeními. To je Secher Nbiw – Zlatá stezka.

       Vraťme se ale k televiznímu zpracování. Ve třetí části pokračují zkratky děje, tentokrát se ale k těm povedeným řadí i méně zdařilé. Leto naštěstí napravuje chybu s přežíváním červa v pevnosti Corrinů, když říká, že červi nemohou jinde přežít – tedy ne tak dlouho, aby začali cyklus s produkcí melanže. Scéna s Duncanovou druhou smrtí se odehrála rychle a logicky, bez zbytečných příkras. V případě Letovy údajné smrti v poušti Ghaniminu posthypnotickou ztrátu paměti nahrazuje jedno chybějící tělo lazánského tygra, ale tatáž Letova schopnost hypnózy citelně chybí ve scéně se Sabíhou, kterou Leto přesvědčuje pouhými argumenty. U jednoduché jacurutské dívky, fremenky s tvrdou vražednou výchovou, by pár logických vět nemohlo narušit fanatický příkaz k zabití. Zde by právě hypnóza byla dobrou zkratkou. Opět – podobně jako v původní TV Duně – se objevuje blábol o tom, že velcí červi se písečné bouře nebojí (samozřejmě před ní utečou), a navíc je na tomto nesmyslu založena scéna, kdy Leto testuje v bouři svou novou kůži. Vizuálně dobrá scéna útočící armády červů se Stilgarovými fremeny na zádech nemá sice původ v předloze, ale mnohem horší je, že pak fremeni ani nebojují, protože se na ně zapomene v přívalu jiných událostí. Paul umírá Letovi v náruči, což lze akceptovat. Scéna Aliina konce je předělaná, ale rvačka vnitřních démonů o tělo, které se rozhodlo zemřít, zůstává jednou z vrcholných scén série.

       K přebreptům a překladovým koninám přibývá „Sabia“ (Sabíha), „Farad“ (Farad'n) či novotvar „Atreiďané“ (opravdu raději Atreidové, když se mluví o členech rodu, nikoliv obyvatelích bájné „Atreidie“). Vrchol pitomosti tvoří „para-bindú“ místo „prana-bindú“ – je neuvěřitelné, jak jedno písmenko dokáže udělat z rovnováhy duše a těla cosi jako indický ořechový dezert.

       Závěrečný proslov Ghanimy, která přebírá úlohu vypravěčky, okrajově a nejasně připomíná Farad'novu roli prvního plemenného hřebce Zlaté stezky a vysvětluje Letovu oběť pro lidstvo a budoucnost. Vyznění posledních slov pak dává naději, že by jednou mohlo být zpracováno další pokračování Herbertovy románové série, i když si upřímně řečeno nedovedu představit, jak by se maximálně filosofický a naprosto neakční čtvrtý román Božský imperátor Duny mohl líbit americkému divákovi.