Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Obvykle fantasy nečtu a skoro nikdy o ní nepíši. To již spíše popatřím na její recenze na tištěných i internetových stránkách. Ne že by mě příliš zajímaly názory fanoušků na jedenáctý díl putování družiny dobrodruhů, kteří jsou poslední nadějí království pro mě nevyslovitelného jména. Používám těch pilných převyprávěčů obsahů spíše jako svého druhu indikátorů, jejich líbí – nelíbí samozřejmě ve většině případů nemá žádnou vypovídací hodnotu, ale když něco odmítnou s takovou vervou a intenzitou, jako se stalo v Ikarii poslednímu románu Karoliny Francové, je třeba zpozornět, je totiž možné, že narazili na dílo, které v nějakém směru překračuje jejich obzory (ať již Edingsovsko-Gemelovské či Šlechto-Žambochovské) a bourá stereotypy, kterým uvykli a jejichž povýšení na kánon vedlo k označení jejich žánru za spotřební.

       A k bourání a nepochopení nutně dojde, až jednou někdo z ohrádky české fantasy úmyslně či mimoděk nenapíše fantasy, ale literaturu.

       Karolina Francová se asi jako první autor naší jednoduchoučké fantasy pokusila zamyslet nad problematickým vztahem autora, (nespolehlivého) vypravěče, hrdiny a čtenáře (potažmo tedy i recenzenta :-), napsala dílko, které nelze číst bez přemýšlení, a to se, jak se zdá, neodpouští.

       Ne že by se své recenzenty nepokusila před (sebe)zesměšněním varovat, díky poněkud nezvyklé výstavbě románu (pro některé ovšem příliš nezvyklé) může čtenáři dávat nápovědu velmi otevřeně, ovšem komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, nicméně i pro takové se na straně 141 píše: „Přesto mi dovol poznamenat, že si myslím, že osoby jsou v tomto vyprávění mnohem důležitější než dobrodružný příběh.“

       Chtěl jsem o Arienovi a jeho nepochopení napsat sám, ale předešli mě dva recenzenti, kteří si snad ani nemohou být (jak svými východisky, tak životní zkušeností) vzdálenější, a řekli skoro vše, k čemu jsem dospěl já, vizte zde.

       se po delší době dostal od Star Treku k dalšímu možnému pohledu na utopii. Nepřehlédněte článek šéfa slovenského PEN klubu G. Murína o utopických aspektech feminismu.

       Konec roku je tady a zase je tu ta nepříjemná záležitost s předplatným. Činí stejně jako v roce 2003 dvěstě korun (čísly 200 Kč, respektive 250 Sk). Můžete je poslat složenkou na mé jméno a adresu redakce nebo na konto 1938356379/0800 u Čs. spořitelny.

       Je tu ale jedna „inovace“. Stárnu, a jak se jako většina dinosaurů měním v nerudného dědka, je mi čím dál protivnější pronásledovat na conech fany s kasičkou na předplatné; neuvěříte tomu, ale i já znám spoustu příjemnějších způsobů, jak trávit čas. Podívejte se proto na svou adresu na obálce tohoto IK, a najdete-li tam za svým jménem ?, !, či * pak vězte, že další IK nedostanete, pokud nezaplatíte 200, 400, potažmo 600 Kč. Pokud se Vám to z nějakého důvodu nepodaří do vydání lednového čísla, zvyšte si předplatné o poštovné, za které vám obyčejným dopisem pošlu zadržená čísla v období od ledna do zaplacení.

       Pokud jsme dohodnuti na jiných způsobech platby, připomeňte mi to, svěřil jsem rozesílání neúplatnému softweru, protože jak se znám, neměl bych to srdce jedinému z Vás, naši milí čtenáři, Interkom odepřít.

       Na závěr ještě poděkuji všem, kteří nečekali na tuto výzvu, a ať již z Jindřichova Hradce, Plzně, Ostravy či Brna poslali předplatné a dali mi tak na jevo, že chtějí i v roce 2004 trávit čas četbou Interkomu. Věřte, že i takové ujištění je vítanou podporou. Díky Vám a hodně štěstí všem přeje