12/2003
Fandom v datech (další)	(208)

Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Hvězdný bulvár

Odposlechnuto

Ten film jsme přece viděli spolu! Ne, to se pleteš.

Tak to musel být nějaký jiný můj milenec, ale určitě měl taky černé vlasy.

29. října jsem do Zlatého rožně dorazil na SSSR jako první, nebloudil jsem, protože jsem tam před deseti dny objednával salónek. Tušil jsem, že se nás sejde méně, Franta Novotný obětavě ošetřoval Lindu, kluci z Krakatitu předem říkali, že se jim to nehodí, něco do toho vlezlo i Honzovi Hlavičkovi, se kterým se chtěl sejít Jirka Doležal, a tak vůbec.

Pak konečně dorazila moje žena Michaela a po ní se osmělili další: Egon, Jolana, Petr Biedermann, leč ten si přinesl opičku již odjinud a brzy odešel. Pak jsem se dověděl o velké zradě „otce zakladatele“ JWP, který dal před naším sjezdem přednost baculkám z Peréz Alvaréz, na jejichž vystoupení jej zrádně do Brna odlákal Netopejr. Musíme co nejdřív uspořádat další SSSR, abychom nezapomněli na usnesení našeho kolektivního orgánu, že se Jirka může vykoupit jen pivem pro každého. Salónek může zamluvit Miloš Albert Podpěra, ukázalo se, že bydlí jen několik pater nad námi.

Okolo sedmé, když nás bylo asi dvaadvacet, jsme dosáhli asi maxima, co se účasti týče. Přišel i zcela fosilní dynos z druhé generace Villoida Vláďa Pastrňák, bohužel Petr s Inkou (Hanušovi-Jelínkovi:-), se kterými se neviděl celé věky, se rovněž nějak nedostavili. Zaznamenáníhodná maličkost: Filip Gotfrid přinesl na ukázku Sestrálii, kterou Triton uzavírá sebrané spisy Cordwainera Smithe.

30. října jsem vyrazil do Tritonu pro recenzní výtisky Sestrálie a byl jsem mile překvapen dalšími knihami: Soumrakem na Wornlornu od G. R. R. Martina, Odhaleným vesmírem Alastaira Reynoldse a Obřadem dospělosti od Alexeie Panshina. Opravdové hody.

1. listopadu se u nás slavil Halloween. Tentokrát Pet zajistila větší počet menších dýní, takže se po úvodním výběru autentických a nechtěně komických pohřebních projevů dlabalo taky něco jiného než jídlo. Nechyběly ani tradiční kanibalské písně, část účastníků si dala i partičku šipek. Závěrem byly dýně opatřeny svícemi a umístěny odcházejícími návštěvníky v předzahrádce. Takto budou strašit celou ulici po několik dní.

Marvin

2. listopadu propukl Velký palacinkový večírek u Peti Pavelka, jak jsem se později dověděl, inspirovaný veleúspěšnými bramborákovými orgiemi. Prvotní plán, že každý donese své Palačinky, naštěstí velmi příjemným způsobem modifikovala Klárka (od Luda Platy), přišla o pár hodin dříve a vyrobila neuvěřitelné množství palačinek, které, když jsme s Michaelou okolo šesté přišli, už byly naplněné na spoustu sladkých i slaných způsobů. V tu dobu už bylo u Peti docela plno, a tak jsme pod záminkou nedostatku židlí pobývali hlavně v kuchyni, kde Richard Klíčník hodnotil kvalitu Peťova vinného sklípku a my ostatní konzumovali výsledky Klárčiny práce. Nicméně i donesené měly něco do sebe, například monoKeplík (bez Gudrun) donesl špenátové. Když pak mládež odběhla, aby byla doma včas na Večerníček, mohli jsme s Jolanou, bylo den před jejimi narozkami (blahopřejeme), Pagim a Richardem dát řeč o Parconu 2005. S Jolanou jsme pak spřádali plány na další večírek s Vilmou. Když pak ještě přišla Michelle s Deizou (bez Vlasty), už na ně skoro nic nezbylo.

3. listopadu do RUR donesl Honza Macháček ukázku ze své sklizně topinambur, to zaujalo hlavně mé chuťové pohárky, a spisek o sexuálních zvycích starých Slovanů, to zváště děvčata, ale možná by si to rád přečetl i Šimon (a mohl by obohatit svou přednášku o tom, že staří Slované nejenže znali písmo ale i sex :-). Vyšla nová Ikarie, kde Velitel Redakce opět vysvětluje, jak otcové zakladatelé dobře vymysleli obsah... a přidává veselou historku o J. Olšovi jr. který, po Ondřejově nápadu, že v názvu by mělo být SF, navrhl Asfalt. Čekám, že bude stejně věrohodná a že ji uslyšíme stejně často jako historku o Jaroslavu Velinském prchajícím před fanoušky.

4. listopadu bylo v Krakatitu velmi příjemně, nejdřív jsem tam narazil na Lenku Bartůňkovou a Pavla Dobrovského, a když pak ještě dorazili Honzové Vaněk jr. a Bidlo Adamčák, tak společně s Egonem Čiernym a Ivanem Kmínkem vytvořili dostatečně zajímavou společnost do bohužel tak brzké zavírací doby. Hovořilo se hlavně o japonské fantastické a historické literatuře a filmu. Egon uvažuje o vydání něčeho japonského či dokonce od Japonce :-). Ve fantasy místnosti s námi naštěstí pobývali jen dva mladíci zarputile bušící do notebooků; z toho, že si k nim po čase přisedl Ondřej Jireš, soudím, že z digitální žuly sochali něco stejně hodnotného jako portál FantasyPlanet.

6. listopadu jsem zaskočil do Krakatitu, tuším, že zanést nějaké knihy Pagimu, který odtamtud ale již prchl. Tak jsem dal řeč s Michelle o blížícím se Vinoconu a zrovna, když jsem si vzpomněl na verše „za trochu kyslíku šel bych světa kraj“ a pevně se rozhodl odejít, přišla Jolana a zdálo se, že by mohlo být i zábavno. Leč první pokus o nadechnutí mě přivedl k tomu, že na důslednosti něco je, a odešel jsem.

7. listopadu se u mě dopoledne zastavil Richard Klíčník s plnou polní dobrých zpráv o Parconu 2004. Na poslední chvíli jsem jej pozval k Haně Klímové, kam nás svolal Martin, s tím, že přijedou do Prahy. Bohužel Franta Novotný byl v tu dobu v Brně, Richard Podaný na psí výstavě ve Zlíně a Jolana na Vinoconu. Aby ale nezůstala žádná židle volná, přivedl Richard Klíčník Veroniku (známou hlavně z Nyxu) a zastavil se i Pavel Dobrovský ověšený horolezeckými lany, jak se chystal na víkend do Tater. Hanka Klímová se vrátila z Iránu (k velké radosti Janišovic štěněte, které mezitím dost povyrostlo, vyzdobila byt dovezenými koberečky :-), a tak kolovaly fotografie orientálních pamětihodností. Došlo i na bližší východ, když Richar s Hanou Musilovou vzpomínali na venkovskou idylu společně stráveného dětství. Viktor přečetl experimentální povídku britské (lesbické) autorky, docela zábavnou. Hlavně poskytla nezbytný prostor pro spoustu komentářů a doplňujících dotazů. Ve zkreslující zkratce to bylo o ženě, která, aby dostala grant, stavěla lodě z různých bizarních materiálů, v tomto případě z knihy F. S. Fitzgeralda Velký Gatsby. Když jsme svým odchodem zvedli loučící lavinu, domluvili jsme se, že se musíme ještě sejít na scifistické Vánoce. A na zpáteční cestě se pokud vím, nikomu nic nestalo.

8. listopadu jsem přetrpěl výstavu Helmutha Newtona, asi nerozumím moderní fotografii, nebo už jsem nepolepšitelný workoholik, a takto zocelen jsem dokončil IK 11/2003.

8. listopadu zatímco elitní zástupci Pochmurné neděle šířili slávu brněnského fandomu na zahraničním Vínoconu, pár netruchlících pozůstalých alespoň navštívil Ligu výjimečných. A bylo to opravdu výjimečné. Nerad píšu negativně o kině Lucerna, ležícím v naší čtvrti, ale jeho úpadek je skutečně markantní. Každý konec filmového pásu divák poznal podle přerušení filmu, přičemž hned při prvním zapomněli přehodit na široký formát, takže hlavy postav byly nejméně pět minut promítány na strop sálu. Scéna lovu Mr. Hyda chyběla v našem představení úplně a při závěrečném souboji došlo opět k přerušení promítání a rozsvícení v sále, naštěstí to po pár minutách spravili a dopromítali. Film sám byl nelogický, minimálně využívající možností citací a odkazů či klasického představení členů týmu v akci před náborem. Akční scény byly nepřehledné, hezké byly některé výtvarné retro prvky (ozdobná příď Nautila).

10. listopadu bylo už skoro tradiční veselé pondělí a dávali Matrix Revolution. Po druhém dílu se nedal očekávat žádný mimořádný kvalitativní zvrat, ovšem výsledek byl přesto o něco lepší. Nespornou výhodou bylo, že zde příběh dospěl ke konci a nikoli k prostředku. Celkově však nutno konstatovat, že kdyby zůstalo jen u jednoho Matrixu, výsledek by byl působivější.

Marvin

10. listopadu jsem v RUR u Filipa pozval přítomné na skládání IK 11/2003 a prohlédl si nové vydání Invaze z vesmíru Václava Kajdoše od Baronetu. Shodli jsme se, že jde o velezáslužný počin, jen jsme si nebyli jisti, zda jej Baronet nezabil svou tradiční obálkou. I když tato mi nepřipadala tak ohavná, jak je u něj zvykem, stejně se pozná, z jakého pochází hnízda.

11. listopadu mi v Krakatitu Jan „Gontar“ Hubálek ze SFK Syndrid předal klubový příspěvek na příští rok, pak klábosím s Honzou Bidlem Adamčákem o chystané tajné akci Vaška Fořtíka na Buďánce a s Vlastou Talašem o Vinoconu (Miles Teg již slíbil reportáž, asi jste si jí už všimli na straně 1 :-).

12. listopadu jsme se vyšplhali na Kraví horu, kde je umístěna brněnská hvězdárna. Nový pořad „Kosmičtí špióni“ pojednával zejména o špionážních družicích a doprovázely ho opravdu pěkné fotografie Brna, přičemž ty starší pocházely ze skutečných špionážních družic a novější byly ze satelitů komerčních. Soudobý snímek s komentářem: „Areál naší hvězdárny. To zaparkované auto patří naší paní účetní.“ – když uvážíme, že současná špionážní technika je o jednu generaci dál než ta uvolněná pro komerci, tak tvrzení o schopnosti číst titulky novin nebudou nadsazená.

Marvin

12. listopadu mě dopoledne navštívil Richard Podaný, byl na svých pražských pochůzkách mezi vydavateli náročnějších komiksů :-). Já pak odpoledne v Krakatitu potkal Jarka Mosteckého s jeho paní Bětou, právě promovala, jménem celé redakce blahopřeji :-). Seděli s Tomem Němcem (dnes v Pevnosti) a povídali si o připravované Jarkově knize. Pochválil jsem Pevnost, že si dokázala všimnout i sbírky povídek Jaroslava Velinského a řekl, jaké to pro mě bylo poučení, abych příště paušálně neházel všechny její spolupracovníky do jednoho pytle (s FantasyPlanet :-), když mi Tom neuváženě prozradil, že recenze je jeho (pod pseudonymem).

13. listopadu když jsem se chystal do Krakatitu, zastavil se u mě náš spolupracovník Franta Houdek a donesl další Časem s vědou. V Krakouši bylo pozoruhodně pohodově, asi proto, že jsem přišel o půl hodiny dříve. Vojta Čepelák mi představil Adama Dabrowskeho, polského fana, který zde v Praze cca do ledna píše práci o české SF. Já mu pak přestavil v Krakatitu se nacházející její představitele :-), Pavla Weigela, Pagiho, Egona a Honzu Pavlíka. Adam se objeví na Miniconu a snad i v úterý na skládání IK.

Ve fantasy místnosti probíhalo neformální přivítání prvotiny Lenky Hnízdilové Světlo stínů (pokud je pravda, co jsem si přečetl na Sardenu: první kniha dvoudílného fantasy eposu vás vrhne do světa elfích bardů, břitkých mečů a trpasličích seker, do říše nejisté magie a spletitých dvorských intrik, pak nejspíše budeme svědky dalšího vítězství poptávky nad spisovatelstvím, škoda mladé autorky...). Poseděli jsme tu s Pagim, dokud nedorazili Tom Němec (už dva měsíce se pokoušíme předat si rukopis jeho antologie :-) a Tom Laser Jirkovský (už týden čekám na jeho nového Dicka), kvůli těmto jsem přišel já, Pagi naopak vzdal čekání na Leonarda Medka. Než jsme ale dole pokecali s Mášou (10 x anděl posledního soudu už má dotisk, stejně ohavný, ale alespoň s pokusem o obsah), dorazil i Leonard.

A ještě bych málem zapomněl, že se objevil Peťo Pavelko a dohodli jsme se na termínu sýrových hodů.

14. listopadu jsme výjimečně navštívili kino v pátek. Dva lístky zdarma kompenzovaly cenu plného vstupného a hlavně jsme na dlouho očekávaný nejnovější film společnosti Pixar nemuseli čekat ještě celý dlouhý víkend. Na „Hledá se Nemo“ bylo pěkně plno, ovšem podle dotazu pokladního, jaké vstupné chceme, jsme byli asi jednou z mála čistě dospěláckých výprav. Majitelé dětí by měli blahoslavit Pixar, vezmou ratolesti do kina a užijí si skvělý, vtipný a inteligentní film (a náhodou taky počítačově animovaný). Akorát, když už zaplatí celé vstupné, tak by si mohli užít celý film – závěrečné titulky tradičně rozhodně nenudily. Nemluvě o komickém předfilmu (i když zde, jak nás informoval Amis, zasáhla mravnostní cenzura – úprava velikosti poprsí a plavek u mořské panny byla prý zásadní – to by u hraného filmu tak snadno nešlo). Už se těšíme na pokračování Shreka.

15. listopadu vrcholnou společenskou akcí měsíce byl pochopitelně Emucom. Oslava narozenin Pet proběhla v pohodovém duchu konzumace vybraných pochutin, nonsensové konverzace a lehkého popíjení. Jako kolektivní dar bylo předáno nezávislé plnění Bowmore (Douglas Laing, ročníkové, single barrel). Tentokrát se společnost rozcházela až po půlnoci.

Marvin

O Miniconu 2003 v pátek 15. listopadu více zde.

17. listopadu den rozbitých počítačů, postupně se mi ozvali tři scifisté, zda bych jim nepomohl s rozhašeným strojem.

18. listopadu skládáme IK, zdá se, že došlo na má věštecká slova, Braňo jako jediný ze stabilní party nedorazil, a to jsem si skoro jist, že jsem jej pozval :-). No i tak bylo plno. Zlákána na Miniconu dorazila Jana Doreen Sainerová, samozřejmě Filip a jeho harém, od diplomky se utrhl Bidlo, na chvíli se stavil Pavel Dobrovský a jako zlatý hřeb večera z petřinských kolejí přibloudil jeho skorojmenovec Adam Dobrowski. Seznámil jsem jej s Honzou Vaňkem jr. a ostatními, nevím ovšem, co si dokázal zapamatovat, a vybavil jej další spoustou knih nutných ke znalosti klasické české SF osmdesátých let. Dobrot byla spousta, ještě 24 hodin potom, když činím tyto poznámky je mi špatně. Zpočátku, když začala bolet záda a práce se zdála nekonečná, se někteří nejmenovaní ptali, zda by se IK nemohl dodávat už snesený. Pravil jsem, že ano, možná i sesvorkovaný, a snad by to nestálo o tolik více, leč že si nejsem jist, zda by tím neutrpěla naše pospolitost. Jsou-li si všichni sebou tak jisti, zda by nedali přednost pohodlí bačkor či potřebě budovat kariéru?, kdyby nevěděli, že musí přijít, aby mě v tom nenechali samotného.

19. listopadu odnáším IK do zásilkovky a cestou zpět navštěvuji Netopejra v jeho novém prostornějším bytě, bez bordelu v patře. Jako prezent jsem dostal knížku P.E.K. & P.N.N., jehož nedílnou součástí je CD Thanatophobia skupiny Alvaréz Peréz :-), mám je teď puštěné.

20. listopadu se s Michaelou a Pavlem Dobrovským vydáváme na návštěvu do Tritonu. Debatujeme o možnosti vydávat u nás profesionální SF časopis.

21. listopadu jsem prodělal dvě výstavy, Rusko na cestách stálo za zhlédnutí. Sibiř je krásný, ale drsný kout světa a nikdo jiný než Rusové (mám teď na mysli alespoň částečně civilizované národy) by tam asi žít nedokázal, a i ti to zvládají jen s pomocí velkého množství vodky.

22. listopadu ráno si pustím BBC a jako hlavní zprávu uvádějí Sjezd ODS v Luhačovicích. Kdyby každý den bylo nejdůležitější, že si nuly povídají o ničem, byl by svět možná nudný, ale asi snesitelnější, než když slyšíme o dalších mrtvých.

Pak jsem byl odvlečen na skoro SF akci, návštěvu staveniště metra Kobyliské náměstí. Zážitek jak z Blízkých setkání či Dne nezávislosti. Tubus metra o průměru snad dvanáct metrů je skutečně ohromující podívaná. Doprovodil nás tamní rezident Petr Hanuš, škoda, že Inka byla v práci a pak spěchala na sraz abiturientů. Řekl bych, že ji spolužáci nepoznají, pokud u ní budou předpokládat stejné změny, jaké asi sami prodělali. Alespoň já ji znám dvaadvacet let a vypadá pořád stejně (mladě).

22. listopadu nastala pracovní sobota vyhlášená Milesem (kupodivu umístěná k nám domů) aneb nahrávání našich filkových písní na plánované CD s pracovním názvem „Osada na Měsíci“. Díky absenci hudebního sluchu a Amisově tvrdohlavosti se nakonec povedlo zaznamenat v několika verzích všechny písně ze zpěvníku, i když se ukázalo, že díky jen přibližné znalosti původních melodií většinou zpíváme různé texty na universální průměrnou melodii. CD bude opravdová bomba (očekáváme výbuchy přehrávačů i hlav). Chudák Amis teď bude muset z těch několika hodin záznamů sestříhat alespoň trochu přijatelné písně. Trampové by nepochybně neměli radost z naší pochmurné verze Vlajky, ani kdybychom z ní neudělali Lajku. Zahraniční hostující Piškotce se kupodivu líbil náš Fanoušek Fan. Na své si přijdou i příznivci Supermana, E.T., Vetřelce, Duny, Star Wars, Pána prstenů, Vetřelců, Seaforta (román „Praporčíkova naděje“ a další) a seriálů Hvězdná brána (zvaní též „brankáři“), či Červený trpaslík. Náš rozmach je skutečně široký – což se o našem hlasovém rozsahu říci tak úplně nedá. Celá ta taškařice trvala skoro sedm hodin, které ovšem byly proloženy i diskusí, konzumací a všeobecnými pauzami (zvláště při záchvatech smíchu).

24. listopadu bylo opět veselé pondělí, tentokrát skutečně s komedií. „Božský Bruce“ byl vcelku vtipný, jen na konci se musel Jim Carrey i diváci spolu kát za hřích lehkovážné zábavy a vytrpět si závěrečné morální ponaučení. Ale jinak to byla docela slušná komedie (zvlášť při té bídě, co panuje v tomto žánru).

Marvin

24. listopadu ráno poslal Dáreček do SF konference info na fotky z posledních akcí. V RUR líčil Honza Vaněk jr. své dobrodružné putování na Buďánku, já pak udělal nějaký vánoční nákup, ale knihy i peněženku jsem zapomněl na pultě a Filipovi jsem se dovolal v tu nejnevhodnější chvíli, zrovna když vystupoval z vlaku v Pyšelech.

25. listopadu jsme se s Richardem Klíčníkem domluvili na návštěvě u Teodora Rotrekla a pak se vydali do Krakatitu, kde jsme se sešli ještě s Honzou Vaňkem jr. a Bidlem Adamčákem. Richard od Vlasty Talaše dostal Literární noviny, kde vyšla jeho recenze na posledního Pratchetta, a pak na KJV, opět do Žita. Filip, budiž pochválen, mi tam dovlekl jak knihy, tak šrajtofli. Sešlo se nás docela dost, objevila se i Lucie Lukačovičová, ale jak se později ukázalo, jen aby s Egonem dohodla vydání nějaké své práce. Co tak asi, bez přednášek v KJV, může mít v hlavě :-), abych na to byl dostatečně zvědavý a přečetl si to?

RIP měl úžasnou přednášku o divadelních recenzích a kritikách Ignáta Herrmanna, které pod pseudonymem Vavřinec Lebeda uveřejňoval desítky let v časopise Švanda Dudák.

Ty kritiky spojovaly žánry jazykové klauniády, literární mystifikace a moudrého bláznovství (kde pod maskou burana mohl ukazovat na věci, o kterých se v dobré společnosti dělalo, že neexistují). RIP nám přečetl Herrmannovu recenzi nastudování Vernovy Cesty okolo světa za 80 dní, jistě to znáte, je to o tom Fileáši Fougovi, jak v Indii zachránil vdovu před upálením. Přejme mu, aby toho pak po svatbě nelitoval...

Richard Klíčník pak vyprávěl o veselých historkách, ale i dřině a hladu, které jej potkaly v USA. Špagety s restovanou vepřovou panenkou mi přitom chutnaly dvojnásob.

Pak jsme se vydali domů a Richard se tak vykecával s Vláďou Kejvalem, až nám o dvě minuty ujelo metro, což vedlo k tomu, že nám ujel autobus a na další jsme čekali dvacet minut, máme u tebe láhev, Richarde.

27. listopadu odpoledne se na chvíli odvažuji do Krakatitu. Egon Čierny mi dal výtisk Pravdy o pekle od Ondřeje Neffa, ale mám dojem, že nejlépe mu svůj dík vyjádřím, když s recenzí nebudu spěchat :-). Tomovi Jirkovskému jsem již preventivně dal svůj univerzální knižní dárek a pak poseděl s Adamem Dobrowskim v rozhovoru o úloze satiry a humoru v české SF s přihlédnutím k mainstreamovým zdrojům. Jednu chvíli jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje Hausmanova novela s podobnou zápletkou, jakou má Továrna na absolutno. Rozhlédl jsem se po přítomné mládeži lačně listující v komiksech a ani jsem si netroufl se (na Velkovýrobu ctnosti) ptát. Ve fantasy místnosti se slavilo vydání druhého dílu nějaké fantasy ve Strakách na vrbě a Michael Bronec zápasil s lahví šampaňského, jako by bojoval s anakondou.

Pak se ukázal i Ondřej Neff (v závěsu s J. Jiranem a V. Ríšou), možná podepisovat Peklo, ale já už svůj příděl vzduchu vyčerpal a společně s Honzou Vaňkem jr. jsme se noční Prahou vydali, on do knihovny, já do mů.

Ostatně většinu zajímavějších přítomných uvidíme na Fénixconu v podstatně kulturnějším prostředí.

Velká cesta do Bezděkova

30. listopadu se konečně uskutečnila naše cesta do Horního Bezděkova za Teodorem Rotreklem. Dlouho to vypadalo, že nám snad osud nepřeje. Nejprve ve středu či tak, zavolal Richard, že nemůže v původně domluvenou sobotu, anť má něco hudebního, zavolám Pagimu (zničenému po virovém útoku na jeho server), domluvím odklad, zjistím u Teodora, zda se mu to hodí, a v neděli od 10.00 čekáme na auto. Čekání ukracuje telefonát od Richarda, hrozně jej bolí zub, ale pojede a pak vyhledá pohotovost… V půl jedenácté před naším domem zastavuje Pagiho červený nafťák a vystupují z něho dvě zombie, kupodivu Pagi vypadal ještě hůř než Richard, zabalený do šály jak Neviditelný na útěku. Pagi již třetí noc nespal a nevychutnal by si návštěvu, nechává nám auto a odchází na autobus. Nasedáme s Richardem jako řidičem a zjišťujeme, že netuší, kde je Unhošt. Michaela běží pro automapu a Richard volá postupně Vlastovi Talašovi (ten to nebere) a Peťovi Pavelkovi (ten to také neví). Vyrážíme po staré silnici, neb z dálnice prý nelze identifikovat správnou odbočku, Richard si maně vzpomíná, že tudy jezdil, když mu bylo cca deset let, a jako Luke Skywalker se zcela spolehne na své instinkty. Což při nedostatečném označení jednotlivých pruhů na křižovatce s nedávno postavenou dálnicí bylo stejně dobré řešení jako každé jiné. Já se distancuji od jakékoli znalosti, vždy mě k Teodorovi někdo vezl a z okénka jsem se nedíval, nicméně jsem slíbil, že když budu včas upozorněn, že jsme v Unhošti, tak se ujmu navigace. Vyhnuli jsme se zrádné odbočce doleva, kde jsme se druhdy s Vlastou Talašem něco nabloudili, ale zase jsme podlehli lákání následující odbočky doprava a pár km se vraceli. Ale už je tu Amerika a Horní Bezděkov, žádná odbočka povědomá, vracíme se, chvíli bloudíme ve špatné ulici, voláme domů, kde mám číslo na Teodora, při té příležitosti zjišťujeme, že Míšina kabelka s fotoaparátem zůstala doma, když se vracela pro mapu, a bez Pagiho digiťáku tak zůstane naše cesta nedokumentovaná… U Teodora je ale příjemně, píše Paměti, zatím je v době, kdy mu bylo deset let, a ještě mu zbývá popsat sedmdesát let života v divoce se měnícím světě. Přišla řeč i na logo Parconu 2004, nápad se mu líbil, do dvou týdnů se rozhodne, zda do toho půjde…

V jednu jsme šťastně zpět doma, a za chvíli k Peťovi Pavelkovi na vinné soaré doprovozené sýrovými specialitami. Po čase se tam objevil velký Bedřich s Karolinou, v místnosti duněla nějaká satanistická hudba, říkal jsem si, zda jí jako „přeučené jeptišce“ nevadí, ale měla asi plné ruce výchovy Bedřicha k pořádku. Dobrot bylo, že dokonce zbylo :-).

1. prosince bylo ve Špalíčku pondělí nejen veselé, ale přímo romantické. I když fanové jsou docela podivné existence, i oni ve skutečnosti podléhají citům, a tak návštěva na britské romantické komedii „Láska nebeská“ byla vcelku hojná. A Britové tohle umí, navrch to obsadili spoustou dobrých herců, takže spokojenost byla všeobecná. Navíc se blíží Vánoce.

Marvin

1. prosince mi třídní schůzka znemožnila společenský život v RUR, přišel jsem jen na chvíli před pátou a minul jsem se i s Adamem Dobrowskim…

2. prosince jsem si vynahrazoval absenci sociálních kontaktů v Krakatitu, kde jsem nejdřív klábosil s Michelle a pak s jednou milou mladou dámou, kterou zde kvůli jejímu žárlivému příteli nebudu jmenovat (kamarádíčkuje se s mohamedány, on nikoli ona, a asi od nich pochytil tuto svou snad, krom občasného kuřáctví, jedinou špatnou vlastnost :-). Povídali jsme si o komiksech, které recenzuje, zrovna si domů vlekla Z pekla a Bažináče. O Vladimíru Neffovi, jeho Kukaňovské trilogii a Srpnovských pánech, o produkci Tritonu a tak… Byl to velmi příjemný podvečer až do poněkud stresujícího zjištění, že její otec byl mým spolužákem na MFF UK…

Pak přišel Egon Čierny, byl na návštěvě u Slávy Martana, čestného předsedy KJV (sám jsem jim jej před lety doporučil:-), ta návštěva se bohužel odehrávala v nemocnici a nejspíš je jednou z posledních.

Pak jsem se vydal do podniku se zajímavým názvem PopoKafePetl (nebo tak nějak), kterou pro naši schůzku se Stasem Juhaňákem vybral Pavel Dobrovský. Čekal jsem diskrétní kavárnu, ale spíše se to podobalo námořnické špeluňce z Ostrova pokladů a rachot tam byl jak v kovárně. Mimořádně pozorná (leč trochu zombioidní obsluha, trávit denně nevím kolik hodin ve 110 dB vypadal bych jistě podobně) mě zásobovala vynikajícím hruškovým džusem a když jsme se rozcházeli, zase jsme se myslím trochu pohnuli v přemýšlení o časopise pro moderní životní styl scifistův.

3. prosince byla u Kanzelsbergra podpisovka Pravdy o pekle, bohužel jsem v té době opět úpěl na třídní schůzce. Asi se to dost vydařilo, Franta Novotný si akci pochvaloval a Egon si přinejmenším nestěžoval.

4. prosince jsem v Krakatitu poreferoval Vlastovi Talašovi o naší cestě do Unhoště :-), od Egona dostal pro SF Foundation Pravdu o pekle a pak jsem zjistil, že Tom Laser Jirkovský vydal nejlepší SF dvacátého století. Akademie či čtenáři to sice mohou potvrdit, ale to je tak všechno, protože výbor SF klasiky O. S. Carda Mistrovské kusy má skutečně právě tento podtitul.

FénixCon

6. prosince o den později, než by se stalo v ideálním světě, jedeme s Michaelou, JWP a Vlado Ríšou na FénixCon. V pátek jsem ještě musel vydělávat, na někoho ten schodek veřejných (rozuměj interkomových) rozpočtů padnout musí. Pořadatelé conu nám rezervovali presidentský apartmán, asi jako omluvu/odměnu za potíže s reklamními letáčky zaslanými na poslední chvíli :-), nicméně jim patří veliký dík.

Ze sobotního programu jsem si nenechal ujít polední přednášku Franty Novotného s četbou z posledního dílu Valhaly, pak výklad Ondřeje Neffa o pekle, vyplatilo se naň jít, i když jsme jej na stejné téma slyšeli již na Miniconu, tam čerpal převážně z knihy Dějiny pekla, zde se opřel o Božskou komedii.

Pak jsem na pár hodin přešel z programového do conově tlachacího režimu. Potřebujeme con, jako byl Dracon, či o jaký se teď snaží FénixCon. Díky poloze Brna a době krátce před koncem roku jde o akci, na které se domlouvá spousta záležitostí příštího roku, takříkajíc na Česko-Slovenské úrovni. Kde jinde najednou potkáte Šimona, Heňu, Ondreje Herce, (stále jakoby posmutnělou :-) Zusku Minichovou, Hromovláda, Miloše Ferka, zástupce klubů od Nitry po Handlovou, Juraje Maxona, Milana Dubnického Martinu Pilcerovou, Jána Žižku a Melkora, jehož čajovnu jsme za celý náš (příliš krátký) pobyt neobjevili.

Okolo páté se na chvíli objevili Klímovi s mladší ratolestí Bětulkou a tak jsme s nimi strávili hodinu v hotelové restauraci, ta mi nepřipadala tak hrozná, jak jsem si později přečetl...

Vrcholem conu bylo tradiční vystoupení Nalima Lidochazeho a jeho ansamblu, tentokrát se týkalo zkoumání odrazu Conanovy osobnosti v počátcích českého loutkářství.

Následovala tradiční tombola ve prospěch Literárního Workshopu, památná tím, že celou polovinu lístků zakoupil jeden fanoušek tuším z Litoměřit, pronásledovaný navíc pozoruhodným statistickým jevem, lidově nazývaným smůla. Velice dlouho nic nevyhrál a když konečně Jarek Mostecký začal vyvolávat i jeho čísla, místo lahví vína dostával jen levné knihy. Po první polovině tomboly však zákony velkých čísel zapracovaly a zhruba polovina cen skončila na jeho stolku. Dalších velkým výhercem byl jednoruký Jednoruký Jack (omlouvám se, pokud jsem se přeslechl), člen conan Society. My s našimi dvaceti lístky jsme neměli moc šancí a kartáček na zuby a kniha Z. Volného byly asi statisticky spravedlivou odměnou...

Dalším, rovněž již tradičním, vrcholem conu byla oslava narozenin Richarda Klíčníka. Víno teklo proudem, uzené a ananas kolovaly od úst k ústům... Když se podařilo probudit Martina Corna, přidala se k houslím ještě kytara a nebylo to špatné, Richard se na Friských ulicích ledasčemu přiučil, Martin válel s obvyklou bravúrou a Honza Kantůrek znal písničky z Limonádového Joea... Postupně se v malém pokojíku vystřídali snad všechny známější postavy čs. fandomu. Honza Vaněk jr. roztomile rozveselený slivovicí, kterou jej (nejspíš za jeho nevyplacený honorář) častoval Tom Jirkovský, se projevil jako velice společenský a družný člověk, společnost obzvláště ocenila, že znal slova všech písniček (česky i anglicky) a teprve s klesající mírou alkoholu si začal v koutě číst... Po čase se mezi námi objevila i Draky provázená věrnou Františkou „Elie“ Velinskou.

8. prosince už tolik romantiky nebylo, „Underworld“ byl sice inzerován jako horor inspirovaný i Romeem a Julií, ale milostné vzplanutí zástupců znepřátelených stran zde bylo odbyto na pozadí bitek a naivní zápletky. Všichni a všechno bylo stylizované patřičně drsňácky a cool, takže barevné spektrum filmu si vystačilo s odstíny šedozelené, občas pro osvěžení cákli trochu krvavě rudé. Dosti béčkový film, který má ovšem na pokračování zaděláno. A nefér bylo, že na plakátech lákala typická silueta Hradčan a ve filmu nejmenované město zastoupila Budapešť.

Marvin

8. prosince jsem se v RUR jen otočil, vyzvedl recenzní výtisk Sandmana pro Pagiho, shledal, že Honza Vaněk jr. nedorazil, a vydal se na druhou směnu, která skončila až po druhé ráno následujícího dne :-(.

9. prosince jsem si dal v Krakatitu schůzku s Cyrilem Simsou, kterého jsem zavalil knihami od čs. autorů (převážně od Poutníka a Tritonu) pro SF Foundation v Liverpoolu. Než ale Cyril dorazil, vyprávěl jsem Pavlovi Dobrovskému a Lence Bartůňkové o FénixConu o narozkách Richarda Klíčníka a nechal jsem okolo stola kolovat poslední (z Brna čerstvě dovezenou) Fantáziu. Pak přišel Tom Jirkovský a líčil nám nové dosud neznámé detaily a okolnosti nedávné cesty do Polska (viz Jolana), pak nás ale opustil kvůli překladatelce (mladé a pěkné), s níž zde měl schůzku. Pavel Dobrovský odjíždí někam do Mauretánie, tak jsem mu dal svůj univerzální vánoční dárek s tím, že je to možná poslední příležitost… To jsem ještě nevěděl, že se uvidíme nazítří na Vánoční besídce Tritonu. Cesta do Afriky (a Cyrilův odchod) nás přivedly k diskusi o kolonialismu a byl jsem upřímně vyděšen, když jsem zjistil, že část mládeže okolo stolu jej považuje za něco, zač by se měla západní civilizace omlouvat. (Ne že by kolonialismus nepřinesl i utrpení, ale největší jeho díl způsobil až jeho zánik.)

10. prosince byla středa a každou středu je součástí výstavy v Design centru o robotech předvádění robotického fotbalu. Bohužel v pět, kdy jsme se sešli, si už hráči užívali olejových lázní, takže jsme se museli spokojit jen se záznamy ze zahraničí. Zvláště kategorie stojících robotů byla vypečená, udržet rovnováhu a ještě napřáhnout nohu k výkopu bylo nad možnosti mnohých výtvorů. Robotu – záchranáři také došla baterie, aspoň robopes předvedl demo tanec a roboti na kolečkách šmejdili kolem namalované čáry.

Marvin

10. prosince jsme s Michaelou zaskočili na Vánoční besídku Tritonu do sklepení Nuselské polikliniky (hned proti prodejně WS Jiné světy, ale Tom Štipský již měl zavřeno :-). Seznámili jsme se s dalšími spolupracovníky nakladatelství, poklábosili s Milanem Fibigerem, manželi Krásnými a Robertem Tschornem, pak dorazili ještě Pavel Dobrovský a Lenka Bartůňková, Pavel se ještě vzpamatovával ze své včerejší večeře typu Prahou grog za grogem, kterou se posiloval před návštěvou Mazaného Filipa…, ale nejen proto se mu film hrubě nelíbil.

Bohužel nedorazili Franta Novotný (náhlá indispozice) a Richard Podaný (setrvalá lenost), na toho bylo zvědavo několik z přítomných redakčních pracovnic…, ani Netopejr, i o něho byl zájem, ten ale nakonec přišel, arciť že z bowlingu a až po našem odchodu…

Zdeněk Rampas

Pokračování příště