Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Pracuji pro nakladatelství Laser, které se odvážně pustilo do vydávání polské sci-fi a fantasy. V devadesátých letech minulého století jsme totiž na naše sousedy tak nějak pozapomněli. A Poláci tak nějak pozapomněli na nás. Oni přestali jezdit na naše cony (Andrzej Sapkowski byl spíš výjimkou) a my jsme přestali jezdit do Polska.

       A kdy naposledy v Polsku vyšla kniha českého autora sci-fi či fantasy, to už si Poláci ani nedokázali vzpomenout.

       Ale my máme Pavla Weigela. Vlastně ho mají Poláci, neboť Pavel má přehled o všem, co se v Polsku děje a co tam vychází. A z polštiny rovněž překládá. A všichni Poláci ho znají. Je to prostě jejich agent.

       Pavel Weigel překládá pro Laser a s Tomem Jirkovským vyjíždějí na polské cony. Šířit slávu českého slova za hranicemi. Loni spolu absolvovali Polcon, letos Pavel vybral Festival fantastiky na templářském hradě v Nidzici.

       Slyšíte, jak to zní? TEMPLÁŘSKÝ HRAD… Ztělesněná romantika. Tam jsem nemohla chybět!

       Po drobných obtížích (Tomáš zaspal a vyjeli jsme tedy o hodinu později, než jsme plánovali, a já vstávala v 5(!) hodin ráno… tou dobou jdu občas spát, ale vstávat…) jsme vyrazili na cestu, a protože v Polsku patří dálnice do oblasti sci-fi, a to doslova – viz povídka Autobahn nach Poznaň, zvolili jsme cestu přes Německo. Cesta sice poněkud delší kilometrově, ale nesrovnatelně rychlejší a příjemnější. Ale i tak je to pěkně daleko.

       První noc jsme přespali v Gdyni, kde se konal před 2 lety Polcon, a Tomáš tam tudíž znal příjemný hotel a dobrou restauraci. A také je to u moře a je tam moc pěkně. Večer jsme se prošli po pláži… tedy chtěli jsme se projít po pláži, ale narazili jsme na nepřekonatelný betonový vlnolam. Tomáš na něj nevěřícně hleděl a tvrdil, že mu někdo ukradl písečnou pláž, která tam určitě před dvěma lety byla. (Byla tam, jak jsme zjistili druhý den, ale o kousek dál.)

       Posledních 200 km cesty do místa conání, nyní již po polském území, opravdu stálo za to. Ale dojeli jsme, templářský hrad jsme našli, i když se náš předpoklad, že hrad bude na kopci, a tudíž z daleka dobře viditelný, ukázal jako nesprávný – v Polsku prostě kopce nemají. Podezírám stavitele hradu, že ten krtinec, na kterém je hrad vystavěný, nechal prostě navézt, aby aspoň o pár metrů převýšil okolní chalupy. Nicméně samotný hrad je místo velice příjemné a pro conání naprosto ideální. S dobou svého založení (1381) už sice nemá nic společného – byl kompletně celý znovu postaven (možná po druhé světové válce). Ale díky tomu vy nemáte strach stoupnout na dřevěné schody a ten, kdo hrad spravuje, nemá strach ho půjčit/pronajmout scifistům.

       Na místě jsem se přesvědčila, Pavla Weigela tu opravdu znají všichni. Každou chvilku se někdo zastavil, aby ho pozdravil a přivítal.

       Vlastně první, koho jsme potkali, byl Andrzej Pilipiuk, autor Jakuba Vandrovce. Znali jsme ho osobně, protože měl před nedávnem v Praze besedu a Tomáš je jeho český vydavatel. Chvilku mu trvalo, než nás zařadil. Pak se velice omlouval, že nás nepoznal, protože nás prostě v Polsku nečekal. Tomáš mu přivezl jako dárek slivovici, kterou má rád.

       U prezence jsme dostali placky (Mají mazaný systém barevných placek – bílé mají organizátoři a hosté, žluté nováčci a ti, co jsou tu podruhé, oranžové potřetí a počtvrté, a tak dále. A na placce je vytištěné jméno účastníka.) a program. Program byl rozdělen do několika bloků – v kině, tedy v rytířském sále, se promítaly nepřetržitě filmy, v galerii běžel blok přednášek, po stranách byla instalována výstava obrazů Marcina Trojanowského (www.trojanowski.art.pl) a polských komiksů a v zadní části dostala prostor česká fantastika – Pavel Weigel tam nainstaloval výstavu českých překladů polských autorů a fotografií na téma Pavel Weigel a osobnosti polské fantastiky.

       V malé galerii fungovalo knihkupectví (nakladatelství poskytovala zajímavé slevy – od 10 do 30%) a antikvariát. A na hradním nádvoří bylo možné posedět, popít a pohovořit se známými. Případně se seznámit.

       Akci organizuje nakladatelství Solaris. Celý con byl koncipovaný jako setkání autorů a vydavatelů se čtenáři. Kromě polských tu byli autoři ruští, ukrajinští, litevští. Zastoupen byl i Izrael.

       Pro mne bylo velice zajímavé seznámit se osobně s autory, jejichž povídky jsem redigovala. Když vezmu do ruky sbírku povídek Polská ruleta, kterou sestavil Pavel Weigel, seznámila jsem se s Andrzejem Ziemianskim (Autobahn nach Poznaň), Markem Oramusem (Výlet za revolucí) – šéfredaktor Nowe Fantastyki, Jackem Inglotem (Thanatos XIV.), Jackem Dukajem (Katedrála), Miroslavem P. Jablonskim (Pravdivý příběh Orsona Wellese a světa), Eugeniuszem Debskim (Zavinilo to mizerné pivo) a Ewou Bialoleckou (Jsem lamie), o Andrzeji Pilipiukovi ani nemluvě. A to jsem na někoho určitě zapomněla.

       Okouzlil mne bývalý šéfredaktor Fantastyki Lech Jeczmyk, který, ač pamatuje obsazení Polska Wehrmachtem, je stále mladý a je s ním o čem mluvit. Myslím, že ho vystihuje historka – jednou se objevil na jistém conu s monoklem pod okem. Nastalo všeobecné zděšení – když má Lech MONOKLA, musí se někde v křoví válet zkrvavená mrtvola! Vše se vysvětlilo, Lech zakopl, nešťastně upadl a uhodil se do hlavy.

       První den byl pro mne hodně únavný – cesta, plno nových tváří a ještě polština, které sice lze rozumět, ale musíte se hodně soustředit. Vydali jsme se tedy najít ubytovaní, příjemný rekreační komplex s hotelem a menšími chatkami u jezera, ještě před hlavní skupinou. Ubytování bylo sice asi 30 km od místa conání, ale organizátoři to zvládli. Program končil první den v 18 hod, a pak byli všichni účastníci bez vlastního vozu hromadně přepraveni autobusy. A večerní program se konal v místě ubytování. Večerním programem byl táborák a opékání klobásek. Bylo i čepované pivo, to bylo nutné platit, klobásky byly v ceně conu.

       Všichni jsme se tedy sešli u ohníčku a nikdo neměl pocit, že je separován nebo stranou dění.

       Pak napadlo Lecha Jaczmyka, že musíme, jako neznalí cizinci, ochutnat „bimber“. Kdo čte Jakuba Vandrovce, ví, že tento specifický termín přeložil Pavel Weigel jako „samohonku“. Odebrali jsme se tedy na room-párty k Lechovi. Bimber se ukázal jako velice dobrá domácí borovička a řeč mile plynula. O půlnoci jsem už byla příliš unavená, tak jsem to vzdala a šla spát.

       Byla jsem docela překvapená, když ke mně při snídani přistoupil úplně cizí člověk a začal mi líčit, jak utrpělo jeho sebevědomí, když byl přepit Čechem. Že od Rusa by to chápal, ale Čech… pomalu mi svítalo – Tomáš vydržel nejdéle. Hájil české barvy ve dne v noci. Až později jsem se dozvěděla, že ten člověk byl Jacek Inglot. Pokaždé, když jsme se potkali, mluvil o své pohaně. Asi ho to opravdu zasáhlo na nejcitlivějším místě.

       Pavel Weigel odjel do Nidzice na hrad přistaveným autobusem, já jsem počkala na Tomáše. Ve 12 hod jsme měli totiž Český panel, tak aby Tomáš nejel autem sám. Pavel na panelu vykládal o situaci na českém knižním trhu, shrnul historii českých překladů polské fantastiky – Polákům dělalo moc dobře, že sestavil sbírku jejich povídek.

       Odpoledne končil blok besed ve tři a grilování na nádvoří bylo ohlášeno až na pátou, tak jsem se vydala na procházku městečkem. Hledala jsem cukrárnu, kde bych si dala kafe, ale nějak se mi na ni nepodařilo narazit.

       Večer se konala přehlídka masek. Pořadatelům se podařilo vyhlásit tolik kategorií, že vyhráli všichni. Mně utkvěl v paměti Obelix s úžasnou oranžovou parukou a plyšovým Idefixem za pasem.

       V půl deváté propuklo divadelní představení FAUST. Byla to úžasná podívaná provázená v hojné míře ohnivými efekty. Naprosto profesionální vizuální divadlo.

       Ještě byla naplánovaná diskotéka na nádvoří a odjezd na ubikaci až na půl dvanáctou, ale protože byla nehorázná zima (asi 16 st. C), vyrazili jsme hned po představení. Zase byl táborák, ale nikoho jsem tam neznala, v místním baru bylo prázdno (borci zjevně nabírali síly na zítřejší poslední večer, nepili tam ani Rusové), tak jsem šla brzy spát.

       V sobotu jsme se byli podívat na ruský panel. V Rusku vyvinuli zajímavý systém cen knih. Protože každá cesta po tak obrovské zemi knihu (jakékoli zboží) výrazně zdražuje, mění se ceny podle vzdálenosti od tiskárny. Ve velkých městech jsou knihy výrazně levnější.

       Na oběd jsme vyrazili hromadně do městečka ve společnosti Andrzeje Ziemianského a Jacka Inglota. Naši českou výpravu pozval na jídlo nakladatel z Fabryki slow z Lublinu, která vydává v originále Jakuba Vandrovce a se kterou Laser spolupracuje. Myslel si, že si tím odbude pozvání na večeři, které nám slíbil při návštěvě v Praze. Ještě mu to připomeneme.

       Do hradu jsme se vrátili na besedu s Adrzejem Pilipiukem. Následovalo předávání cen SFINKS 2003. Podle předpokladu cenu za nejlepší původní knihu získal Andrzej Ziemianski za Achaju (vyjde na začátku roku 2004 v nakladatelství Laser).

       Program uzavírala benefice Wojtka Sedenka, hlavního organizátora. Bylo to veselé povídání o známých postavách polského fandomu s promítáním fotografií a písničkami.

       Bohužel polsky rozumím jen když se mluví pomalu a srozumitelně, tak mi většina vtipů unikala. Asi po půlhodině jsem to vzdala a šla jsem si číst do auta.

       Večer se konal zlatý hřeb conu – Asterixova hostina. Na ohni se opékal opravdový divočák, studený i teplý bufet obsluhovaly profesionální servírky. Ochutnali jsme různé polské speciality, ale ten divočák byl prostě nej.

       Celkový dojem z conu – Parcon říznutý Tatraconem.

       Poláci jsou velice přátelští lidé, je úžasné být v zemi, kde při troše snahy rozumíte jazyku, organizátoři měli všechno perfektně připravené.

       Ubytování 30 km od místa conání není problém, pokud program končí v rozumnou dobu a všichni účastníci jsou ubytováni na témže místě a je tedy možné ještě po příjezdu na hotel posedět a pobavit se.

       Vstupné na con bylo na naše poměry vysoké – v přepočtu asi 900,- Kč, ale hrad jako místo conání má neopakovatelnou atmosféru a Asterixova hostina byla prostě na úrovni. A pak se ukázalo, že není důležité mít pět bloků programu, ale stačí jeden kvalitní, doplněný promítáním filmů pro šediváky.