Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Loňskou reportáž z nultého Vínoconu jsem končil slovy, že nebudu váhat ani vteřinu, když mne Daška a Michelle opět pozvou. Nebylo tomu přesně tak – váhal jsem dokonce pár dní, až někdy 29.10. jsem poslal mail, že se zúčastním. Michelle pod vlivem hladkého průběhu loňského Vínoconu a dalších setkání během roku neuváženě pozvala celou Pochmurnou neděli, což by v plné sestavě dalo přes dvacet lidí. Naštěstí se z toho nestalo další výjezdní zasedání klubu na Záhorí, ale „jen“ reprezentativní účast tří Velkých Vezírů, Záviše z Frankensteina a dvou přidružených členů původem z trekistického spolku Relativity. Vzhledem k neujasněným mailům jsem pak Michelle ještě dvakrát mailoval a dvakrát SMSkoval, jak se ukázalo naprosto zbytečně, byl jsem už dávno přihlášen. Abychom se vyhnuli nejasnostem, přináším seznam účastníků Vínoconu, opsaný od Michelle (lidé označení hvězdičkou byli i loni, tedy aspoň ti, které si pamatuju):

       Daška*, Michelle*, Víťa*, Včielka, Piter*, Ifan, Vlastík, Krtko, Šimon*, Syky, Lucka Krtica, Mário, Heňo*, Dáreček, Jolana, Tom Jirkovský, Janka, Miles*, Jombo*, Keen, Heňka, LKT*, Záviš, Klikin, Doktor, Roger, Lenka, Jacek, Ondro*, Mirka, Kama.

       Vzhledem k pátečnímu začátku akce nemohli Záviš ani Piter vyrazit dřív než kolem šesté z Brna. Já jsem si mohl udělat volno a Klikin taky, takže jsme vyrazili kolem půl páté, abychom nezatěžovali Dašku Převoznici, o které jsme se domnívali, že bude hlavním taxíkem. Vyjeli jsme s půlhodinovým zpožděním, což jsem oznámil Mišce, ale další zpráva o tom, že to řidič dohnal na dálnici a tudíž jsme přijeli téměř včas, se už na displej nedostala, takže jsme půl hodiny mrzli v Holíči. Nakonec přijel Vlasta Talaš s Michelle a jinde vyzvednutou Včielkou a vydali jsme se na dlouhou cestu přes Skalici až do rekreační chaty s dvakrát přiléhavým názvem AMOR. Původní význam snad nemusím nikomu vysvětlovat; ten druhý vznikne přečtením názvu odzadu – všichni se totiž nakonec trefili na správné místo různými cestami, což zvlášť v případě Rogera bylo téměř zázračné, protože přijel v sobotu sólo taxíkem, kterého navigoval slovy „někde za Skalicí je chata a v ní párty“. Jednopatrová dřevem obložená budova měla dole velký sál se sálajícím krbem a oddělenou kuchyní a nahoře několikalůžkové pokoje možná pro dvakrát víc lidí, než přijelo. V sále byla spousta stolů s židlemi a mezi vchodem na jedné straně a krbem na druhé byl utvořen taneční parket. Úvodní formality s placením proběhly celkem v pohodě, jen já jsem platil částečně v českých a částečně ve slovenských korunách, protože jsem si myslel, že nyní pražské Slovence Michelle budou vyhovovat obě měny. S Klikinem jsme dostali pokoj trojku čtyřku, což nám nebylo vůbec jasné, ale nahoře jsme pochopili, že pokoj č.4 má tři postele. Za dvě hodiny přijeli Piter se Závišem a Doktorem. Piter se bleskově ubytoval s námi a na Záviše s Doktorem zbyl pokoj s Víťou a Dárečkem.

        

       V ceně Vínoconu bylo víno červené a bílé, slivovice, nealko a pochutiny všeho druhu včetně tradičních trdelníků, lahvové pivo Corgoň jste si platili extra. Varován nedávnými zkušenostmi jsem odmítal Miščiny nájezdy se slivovicí a piva jsem se raděj také zřekl, takže kombinace vína, vody a kofoly mě udržovala celý Vínocon ve slušné formě. Pro všechny případy jsem s sebou vezl tašku jablek a láhev Vincentky a každé ráno jsem něco pojedl a vypil, což se ukázalo jako předvídavý nápad, protože jak sobotní tak nedělní rána připomínala vykradenou samoobsluhu – žádný chleba, žádné jiné pečivo, v ledničce voda a tlustá slanina, jen kafe nebo čaj byly k dispozici. Ranní diety byly nepříjemné, ale pak šel vždycky někdo nakoupit a nakonec jsme se dojedli. Tohle byla ale jediná ze dvou vad na kráse Vínoconu (ta druhá byl pro mne nedobrý guláš k sobotní večeři, ale fajnšmekru Závišovi naopak chutnal a nelíbil se mu sobotní oběd, který mně vyhovoval – tady vidíte, že se nemůžete zavděčit každému.)

        

       Na páteční večer a noc se rolí diskžokejů ujali hlavně Vlastík Talaš a Klikin. Náš DJ měl s sebou asi pět CD směsi hitů od metalu přes rock po odzkoušený pop, samé hity prověřené nejméně několika léty, zato Vlastík, nic proti němu, pouštěl neznámé kousky poslední doby a ploužáky. Proti ploužákům jsme nic neměli, i když při nich tancovali pravidelně jen tři páry – Vlasta s Michelle, Ifan s Daškou a další, které neznám – a občas se přidal Víťa, když některou vyzval k tanci. Byl to čas odpočinku. Ale když to už trvalo moc dlouho, Klikin se zvedl, Vlastíka vystrčil od přehrávačů a pustil zase něco svého, co nás vždycky zvedlo ze židlí a najednou bylo na parketu zase plno, cca 15 až 20 lidí. Tenhle souboj trval až do rána.

       

       Středobodem pátečního večera byla oslava narozenin Jany a Jolany, které měly dohromady neuvěřitelných 73 let. Jolana slavila přípravu k ukřižování a obě dostaly od všech velký dort s jejich jmény ve tvaru knihy. Byl velmi dobrý a půlku jsme ho snědli hned. Piter věnoval spolu s nepřijedším Marvinem oslavenkyním láhev letitého Bacardi, kterou Jolana stopila a již neukázala. Tom Jirkovský vytáhl šest lahví Bohemia sektu (demi sec), připili jsme si na oslavenkyně a postupně dorazili při družném hovoru u stolu dál od krbu zbytek lahví. Na družnou společnou zábavu, kterou si pamatuju z loňského Vínoconu, nás bylo příliš a tak se páteční společnost rozdrobila na místní a přespolní a lidé v nich se různě přelévali. Kdosi načal nepřebernou studnici vtipů a na několik hodin bylo o zábavu postaráno. Občas se utvořil hlouček – to když se některá s dam obětovala a šla vytáhnout z lednice sýry a klobásy, které nakrájela na talíř. Během minuty to bylo pryč.

       

       Já osobně jsem si skvěle zablbnul, až někdy kolem páté ráno jsem šel do sprchy. Musel jsem vytancovat nejmíň dva litry potu, které jsem průběžně doplňoval, ale to nebylo nic proti Klikinovi, který měl na sobě černé tričko s nápisem „Who says we can't rule the world“, ke konci úplně promočené; nebylo na něm suché místečko. Skvěle jsem si zatancoval s Jolanou klasickou lambádu (díky DJ Kliko), při které ani tak nešlo o správné kroky, jako o rytmus, synchronizované vlnění a neustálý pohled s očí do očí po celou dobu tance. Naštěstí jsme se opírali o sebe jen dlaněmi, jinak bych dopadl jako dozorci v Červeném trpaslíku při basketbalovém utkání s vězni. Klikin pro změnu byl celou dobu conu od Jolany poňoukán ke striptýzu, ale hrdinně odolal pokušení. O striptýzu začala Jolana a Piter zákeřně ukázal prstíkem na Klikina. Ovšem jako jsem já dostal od Jolany pochvalu za lambádu, dostal Klikin pochvalu za tanec na ústřední melodii z Hříšného tance (The time of my life), takže nebyl tak nespolečenský, jak by se mohlo podle odmítání striptýzu zdát. Piter začal tancovat ve sportovní obuvi, ale když se to začalo rozjíždět, šel se přezout do svých tanečních kanad, aby se mu líp dupalo. Dokonce i Záviš se přidal, hlavně při tvrdších kouscích i při českém rocku, kde si notoval, protože ho zná nazpaměť.

       Slunko mě probralo už něco po osmé hodině, ale neměl jsem sílu ani nadávat. Po několika jablkách a pár doušcích Vincentky jsem byl schopen vstát z postele a jít hledat něco hodnotnějšího k jídlu. Jak jsem už dříve podotkl, našel jsem jenom černý čaj, tak jsem si do něj dal šest kostek cukru a smetanu, abych si připomněl léta v mateřské školce, kdy nám čaj s mlíkem nutili téměř denně. A nespletl jsem se, bylo to pořád tak hnusné jako zamlada. Ale i odporné věci mají léčivé účinky, spolu s čerstvým ranním vzduchem, hřejícím sluníčkem a karetní hrou Rodinný podnik. Bylo nás venku šest a rozdali jsme si to v souboji všech mafiánských rodin proti všem. Víťa nám vysvětlil pravidla a já jsem začal hrát za skupinu Vraždy a.s. proti Corleonovcům, Fialovému gangu, Bankovním lupičům a dalším dvěma. Než jsem se nadál, zbývalo mi z jedenácti vrahů pět a vypadalo to na debakl. Naštěstí se ostatní úspěšnější začali vybíjet mezi sebou a nakonec jsme proti sobě stáli jen já a Víťa, kterého jsem kontraútokem porazil a slavně zvítězil. Druhou hru jsem neslavně opustil jako první a usoudil jsem, že to dvakrát bylo akorát.

       Klikin se probral až někdy kolem druhé odpoledne, zrovna když se začal servírovat oběd. Šel totiž spát jako poslední až v sedm ráno a poslední půlhodinu hledal vypínače a zamykal přesně podle pokynů od Michelle. Jídlo nám připravili místní, od kterých jsme měli na víkend chatu Amor pronajatou. Měli jsme zeleninovou polévku a kuřecí řízek v těstíčku s bramborem a docela jsem si pochutnal.

       Siestu jsme všichni trávili ještě v útlumu, ale pak přišly na řadu dvě soutěže, které daly dohromady Agentky M a D. První byla na počest VOSR (pa čéski VŘSR) – skládali jsme z papíru Auroru na čas a na krásu a nakonec jsme na ni měli napsat ABPOPA, to vše se zavázanýma očima. Schválně neříkám poslepu, protože já jsem přes svůj černý kus hadru viděl světlo a stíny a kdybych neměl červený papír na červeném ubruse, viděl bych i na skládání – a že někteří měli světlejší papíry. Zvítězila opět Pochmurná neděle v osobě Velkého Vezíra Fuckeera Klikina, který byl na čas sice druhý (1:02) za nejrychlejším Jombem (0:56), ale měl úhledněji složenou lodičku. Napsal sice AYPOPA, ale zadání od Michelle znělo „název azbukou“, takže platily obě varianty. Druhá soutěž, probíhající vzápětí, byla na záhorácké nářečí – Michelle nám řekla slovo v záhoráčtině a my jsme museli napsat slovenský, resp. český ekvivalent. Jelikož je záhoráčtina z části moravština, z části slovenština a z části něco úplně neznámého, o čem nechci nic vědět (no co byste řekli, že je „krípopa“?), bylo to pro většinu přítomných spravedlivé. Slov bylo celkem dvacet a po několika protestech a opravách ode mne a dalších se počet vítězů ustálil na sedmi s 10 správnými odpověďmi. Vítězem jsem nebyl vylosován já, ale Rado „Keen“, černovlasý člen Conan Society neidentifikovatelné národnosti (cosi mezi Slovákem a Ostravákem) s brýlemi jak lupy k mikroskopu. Klikin dostal za Auroru hodnotnou knihu „99 receptů sovětské kuchyně“, ze které mi na zpáteční cestě předčítal do mého podřimování (pamatuju si jenom, že ji ilustroval asi Adolf Born), a Keen, kterého jsme drze kooptovali do Pochmurné neděle jako nečestného člena bez pořadového čísla, obdržel sedmičku kvalitního bílého (byť bylo šedé: šedý Ruland 2001) vína, které hned u našeho stolu otevřel, což se ukázalo jako chyba pro případ, že by chtěl taky něco přivézt domů. (Nechtěl, pravil, že víno nepije a máme si nabídnout. Piter) Takže letos Pochmurná neděle nevyhrála všechny soutěže jako loni, ale jenom polovinu. Druhou až mírným podfukem.

       

       Trochu pracovně jsem zavedl řeč s Jankou a Tomem Jirkovským na téma čtvrtého dílu pentalogie Boží království – Druhé císařství (vhodněji Druhá říše) a změny překladatele. Bylo tam pár chyb v místních názvech a pár překlepů (Skarpathin / Skarp-Hethin, pikenýři / pikanýři, Aekir / Aikir), ale dostalo se mi věrohodného vysvětlení – protože Robert Čapek přestal překládat, museli honem sehnat náhradu, a jelikož byli ve skluzu, mohlo se něco přehlédnout. Ale jinak je to skvělé čtení a změna překladatele mu neublížila. Pátý závěrečný díl má vyjít na jaře a už se na něj moc těším.

       

       Sobotní dance párty byla opět rozdělena osobami, odpovědnými za muziku. Hlavním operátorem hudby byl Dáreček, který důsledně pouštěl to, co si tanečníci přáli, ale postupem doby, jak ubývalo vína v demižónech, začal vybírat písně tím stylem, že pustil pitomost na deset vteřin, čímž uvedl tancující do rytmu, pak to přehodil na jinou pitomost, čímž je rozhodil, a až na třetí pokus se mu povedlo pustit něco dobrého, u čeho jsme vydrželi. Klikin opět vytáhl svá CD, ale ta popovější už pouštěl včera a na řadu se dostal tvrdý rock a heavy metal, což není úplně to pravé, na co bych rád tancoval – ale poslouchá se to dobře a dobře se na to dupe a huláká. Taneční párty odstartoval Klikin s Rogerem jako přítomní členové Klanu ranařů a bonvivánů (Conan Society) – zapěli klanovou hymnu „Mexico, mexico“, a pak už to u těch českých na chvíli zůstalo. Společnost byla tentokrát rozdělená na tři stoly (Čechy, Brno, Slovensko) podle vyšší koncentrace lahví. (Já si žádného dělení nevšiml – zvlášť při hovoru s Jolanou a Kamou jsem nepostřehl, že bych seděl u „brněnského stolu“. Piter) Slovenskou část tvořilo seskupení Brloh – Lakatoš a Heňka, spolu s Červenákovou setřenkou Kamou, Krtkem, jeho sestrou Luckou a totálně nadraným Šimonem, který střídavě spal a vykládal totální nesmysly, jak mu na jazyk přišly, takže bavil všechny okolo. Došlo i na balónkovou bitvu ze Závišových zásob, která pomohla překlenout krizové spací období, ale hlavními body večera byl lampiónový průvod a zatmění Měsíce. Něco po půlnoci začalo Měsíce ubývat a my se vydali na pochod do kopce za chatu, skoro každý se zapáleným lampiónem. Klikin měl na své tyči s hřebíky, kterou našel v ohništi, navěšené hned tři lampióny se svíčkami a já jsem hrdě v ruce nesl svůj vlastnoručně vystřižený a sdrátovaný pravidelný dvanáctistěn s čínskými znaky pro čísla od nuly do devítky (spodek nesl svíčku a vrchlík byl otevřený) jako lucerničku. Jolana se do mne zavěsila a chvíli jsme vypadali jako starý pár :-). Nezmiňuju se raději o Klikinových šortkách, aby nevypadal jako oběť zimního šílenství. Piter dostal na svůj téměř totožný oděv (bunda, šortky, kanady) komentář od Michelle, že sice věděla, že v SF je hodně bláznů, ale v Pochmurné neděli jsou prý opravdu DIVNÍ členové. Na kopci přišlo na řadu avizované překvapení – zatímco Měsíc byl zakrytý asi z poloviny, k nebesům vystartovalo několik rachejtlí a okolo se nocí rozléhaly výbuchy. Michelle chodila s balíčkem petard a každému nabízela, aby si bouchnul, ale já jsem odmítl, už jsem viděl, co to dokáže v těsném malém prostoru za paseku. Rachejtle mi nevadí, ty se zapálí a máš dost času odstoupit stranou, než vyletí. Víťa mou špatnou zkušenost málem demonstroval, když mu jedna petarda vybouchla mezi prsty, protože s ní čekal, aby práskla ještě ve vzduchu. Naštěstí mu jen brněly prsty a zalehlo jedno ucho. Rogerovi ovšem také a pravil o Víťovi cosi nelichotivého a dumal, co mu má uříznout. Když se Měsíc loudal s úplným zatměním, vrátili jsme se zpátky před chatu, kde konečně Klikinovi chytil Závišův kulatý duhový lampión a od něj jeho vlastní modrý. Počkali jsme, až dohoří, a pak jsme se šli zase svíjet na parket. Než jsem ze sebe shodil kabát a svetr a trochu se zahřál, zatmění vrcholilo. Měsíc byl zprava hnědočervený až do žluta nalevo a Heňka pořád běhala ven a dovnitř a stěžovala si, že zatmění ještě nezačalo. Když jsem jí vysvětlil, že takhle to má vypadat, byla zklamaná, předpokládala, že to bude úplně černé. Chvíli sklesle seděla na židli, ale pak ji popadl záchvat aktivity, když zahráli nějakou dobrou písničku, a vytáhla mě od krbu, kde jsem si nahříval záda, a sólo jsme si zaploužili. (Pokud jsem si všiml, tak Miro už šel spát kolem půlnoci.) S Heňkou se tancuje taky dobře, ale jinak než s Jolanou. Můžete ji jednou rukou obejmout dokola a mávat s ní po parketu jako s pírkem a ani se moc nezadýcháte. No vy možná ne, já ano, však už bylo tak kolem třetí ráno. Do Jolany se zase můžete s klidem opřít, protože ona se opře do vás, a pak už můžou hrát třeba dechovku a bude vám to jedno. Zajímavý pohled byl na tancující Kamu, která sice vypadala mezi neznámými lidmi jako nejmladší účastnice trošku nesvá, ale celá v černém bez problémů zapadla – v pátek ji obletoval Heňo, v sobotu zase Šimon, když ještě byl při smyslech. Poradila si se všemi mlsnými kocoury s přehledem.

       Večer končil nepříliš šťastně, kdy si uondaný Dáreček chtěl poslechnout nějakou svou písničku, ke které se propracovával přes několik špatných, a než se mu to povedlo, šel mu to rozmluvit Klikin se svým požadavkem, načež se Dáreček naštval a šel se uklidnit ven s cigaretou. To už bylo opět kolem čtvrté, tedy čas na sprchu před několika hodinami spánku.

       V osm ráno mě vzbudil Piter, (kterého zase vzbudil Roger) balící si věci, že se budou snažit stihnout jediný dopolední autobus do Brna v devět. Chtěl jsem se přidat, ale byli s Rogerem, Závišem a Doktorem už čtyři a do taxíku, který si chtěli zavolat, bych se už nevešel. Taxík sice nesehnali, ale odnesl to ranní ptáče Mário (od Istroconu změnil účes, teď je nakrátko), který je odvezl do Holíče svou škodovkou. Vstal jsem a dal si kafe, ale opět bez ničeho (když nepočítám jablka a Vincentku), jen Jolana, která už byla taky vzhůru, mi nabídla do kafe mlíko. Během hodiny ale odněkud vykouzlila talíř s parenicou a oštiepkom a výbornou klobásou a i když už nebyl chleba, byla to mana nebeská. To už byli vzhůru i další a postupně se balili, loučili a odjížděli. Měli jsme s Klikinem odjíždět ve Vlastíkově autě vzadu s Daisy (která celý con loudila ode všech jídlo a jako obvykle se od nikoho nenechala pohladit) a dvěma prázdnými kastly od piva, ale naštěstí se ukázalo, že Mário jede sám, a tak jsme jeli stejným taxíkem jako kluci ráno. V Holíči jsme byli hodinu před autobusem, tak jsme zašli na Kelta do hospody blízko zastávky, kde už nějakou chvíli seděli Heňka s Mirem a Keenem a dávali si oběd. Vyrazili jsme ven chvíli před předpokládaným příjezdem autobusu, který měl ale zpoždění, načež pivo za dvacet minut zabralo a musel jsem do křoví. Zrovna jsem byl v nejlepším, když slyším Klikina, jak řve „Autobus už je tady“, což musel zopakovat ještě dvakrát, než jsem doběhl zpátky. Tedy předpokládám, že to byl Klikin, protože měl tak vyšeptalý hlas, že mluvil jako Slartibartfast. Stihli jsme to, jen jsem celou cestu seděl s rozepnutým poklopcem, protože jsem nepřišel na způsob, jak se nenápadně zapnout.

       

       Vínocon 2003 byl velmi dobrá víkendová párty a když se zbaví dětských nemocí kolem organizace potravinových zásob pro pažravé účastníky, bude pokaždé kvalitním podzimním vytržením z běžné životní rutiny. A jako loni, tak i letos prohlašuju, že přijedu zase, pokud budu i přes svůj nactiutrhačný článek znovu pozván.

        

       text:

       doplňky:

       opravy: