Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Poslední plnohodnotný brněnský con byl Dracon na Santonu před třemi lety. O rok později musel být přesunut do hotelu Hrůza (pardon, Královopolská), který měl jen jedinou výhodu – blízko něj byla spousta výborných restaurací a hospůdek. Minulý rok se Dracon zrušil celkem pozdě a místo něj nadšenci, kteří uspořádali i tento první Fénixcon, narychlo splácali docela povedený Lastminutecon v hotelu Brno, na dohled Ústředního hřbitova a Krematoria. Je faktem, že při tom „splácávání“ kolem sebe trochu kopali (dílem oprávněně, dílem nikoliv, procenta dílů se mění podle různých stran od nuly do sta), a tak se dalo očekávat, že tým Draconů a tým Fénixconu se na spolupráci nedomluví. Naštěstí se tak stalo již v létě a bylo tedy dost času, aby se tým kolem Big Shamana Tuneláře, Muma alAthina a Karla Soukupa dal dohromady a kontaktoval všechny, které chtěl požádat o přednášku nebo besedu, zařídil místo, ubytování atd.

       Pořadatelé Fénixconu se scházeli pravidelně ve čtvrtek a později i v úterý v klubu Drakkar kousek od Hlavního nádraží, kterýžto interiér je vyveden podle mytologie Vikingů. Když vstoupíte, ocitnete se ve světle žlutém Niflheimu rovnou ve Valhale, o patro níž je červený Midgard a o kousek níž Múspel a Hel. Na klenutých stěnách a vchodech jsou runovým písmem vyvedeni bohové (v Midgardu pak ti, co výzdobu spáchali, mezi nimi naše milá Tai, o které ještě bude řeč). Pochmurná neděle jako celek se schází v úterý v Legendě a většina členů se aktivně neúčastnila příprav conu, s výjimkou Velkého Vezíra – Fuckeera Klikina, kterého jste na Fénixconu potkávali coby pekelného anděla s rezavým řetězem na ruce, mosazným kotlíkem na hlavě, dětským nalepovacím tetováním na kůži a spoustou lízátek pro přihlášené osoby ženského pohlaví. O tričku a šortkách lépe nemluvit. Abyste si však nemysleli, že se PN nějak distancovala – Marvin měl vlastní přednášku o filku a já jsem tiskl plakáty s programem a vylepoval šipky na rozcestí ulic Celní a Horní s nasazením dobré pověsti, protože jak všichni vědí vedle hotelu Brno je Policejní akademie a policisté jezdí okolo každou chvíli. Když jsem vylepoval poslední šipku na elektrickou rozvodnou skříň (tedy tam, kam se lepit rozhodně nesmí), zavolal na mě kolemjdoucí policista. Hrklo ve mně, ale naštěstí se ukázalo, že to je kamarád, kterého jsem už dva roky neviděl. Stejně jsem to pak sundal v neděli ráno, když jsem šel spát. Klikin mi správně připomněl, že taky samotný Tunelář je členem Pochmurné neděle, ale leckdy je lepší tuto skutečnost moc nepřipomínat.

       S rolí plakátů pro Fénixcon a nákupním důchodcovským vozíčkem s loňskou Cenou Karla Čapka pro Zdeňka Rampase jsem se dovláčel do hotelu Brno. Tunelář už byl v plném pracovním nasazení, Klikin chřestil řetězem a tři děvčata v černém s malými růžky na čele a andělskými křidýlky na zádech rozdávala přihlášeným mužům lízátka. Karel Soukup byl někde na cestě s knihami z Arrakisu pro stánek před Hlavním sálem a nebylo člověka, co by mi sehnal lepicí pásku na přilepení plakátů s programem, jen Mum mi půjčil ostrý nůž. Loni mi pomohl Jano Žižka, ale letos jsem přišel později a on už měl svou výstavku fotografií z minulých conů na hlavním sále vylepenou a lepicí pásku schovanou. Zachránil mě až Karel, který s knihami přivezl i oboustrannou pásku, což je skvělá věc, co lepí na všechno a už to nikdy nesundáte (jak později pravil Tunelář – sundat to lze, ale i s kusem omítky). Spolu s Rogerem jsme olepili Salónek 1, vstup od hotelu a vchod k Hlavnímu sálu. Když jsem měl povinnost za sebou, šel jsem si vozíček a ruksak odložit do šatny „U Marjánky“, jak by se mohlo jmenovat místo před Hlavním sálem. Záviš z Frankensteina a Velanova poněkud vyzývavě až vulgárně vyhlížející kamarádka Monika seděli u knih a nudili se, zatímco v sále měli už hodinu promítat TV minisérii Duna, ale doposud se tam poflakovalo jen pár fanů a hlídající Klikin, který neměl prakticky co hlídat. Inu začátek. Notebook s filmem nastartovali někdy kolem půl páté a v sedm byli přerušeni několika slavnostními slovy Tuneláře, který už byl v šamanském, a na pódium se už hrnul Ondrej Herec s přednáškou o upírech jako ženském erotickém ideálu. O tom, jak se ženským líbí tmavé typy s uhrančivýma očima, vím své a raděj jsem vzal roha.

       Opět v plné polní i s vozíkem jsem podruhé stál malou frontu před prezencí v hotelu, opět marně. Přivítal jsem se s Jolanou Čermákovou a taky s Martinem Koutným, který mi hned zatepla nechal letošní balíky CKČ pro Brno u prezence. Při vykládce a nakládce jsem zjistil, že letošní balíky jsou celkem asi o 8 cm nižší, což je povzbuzující zpráva pro porotce (a nebo začali soutěžící používat tenčí papír). Letos chybí román velikosti kroniky, tedy naštěstí samé novely, zato krátkých povídek je cca o 20 víc. Loňskou nadílku jsem nechal v pořadatelském pokoji, až se objeví prezident. Docela srdečně jsem se přivítal s Richardem Klíčníkem, kterému sice krátký sestřih moc nesluší, ale určitě bude praktičtější, až si koncem srpna jakožto pořadatel Parconu v Brandýse bude rvát vlasy. Ivana Kuglerová přibyla i se dvěma svými psy, menší fenka pudla měla apartní pružný obvaz kvůli nedávnému odstranění vaječníků – mít doma tak nesourodý párek pejsků, taky bych asi neváhal, kam by se s těmi štěňaty nakonec poděla? Ivana se trochu zaoblila, ale zatím nepřešla hranici „krev a mlíko“.

       Zašel jsem Na Základnu pod hlavní sál, kde jsem si přisedl k Marvinovi a Jolaně. Naproti se pošťuchovali Slavo s Piškotkou a její Mamčou, která už přijela v pátek ve čtyři ráno, aby si užila Brna. Po chvíli vystřídal Marvina Piter a ještě později přišel Záviš, který už musel sedět separátně, ale ani tak dlouhá doba nestačila na to, aby číšnice přišla k nám a převzala objednávku. Já jsem si svoje pivo nechal natočit u baru a rovnou ho zaplatil, protože jsem si pamatoval loňské prostoje. To ovšem nebylo nic proti tomuhle – když se uráčila ta koza přijít, Záviš i Piter už byli dávno pryč, a když jsme si chtěli dát něco malého k zakousnutí, utrhla se na nás, že žádné jídlo nevedou. Tedy aby si vzal kuchař volno v pátek večer, to jsem ještě nezažil. Místní štamgasti pronášeli provokační neadresné poznámky naším směrem, protože jsme se dovolili bavit a smát nahlas, když oni přes náš stůl sledovali televizní zprávy na obří obrazovce a neslyšeli komentáře. V takové atmosféře jsme dlouho nezůstali, jen co by jeden louda pivo dopil. Matně si vzpomínám, že jsem na baru viděl obě Silverovy otrokyně, které se mu utrhly i s řetězem – Silver je beztak většinu conu nemohl najít.

       Stojím už potřetí ve frontě u prezence a tentokrát mě předběhli Slováci – Juraj Maxon, Martina Pilcerová, Ivan Aľakša a další (Šimon, Miro Lakatoš s Heňkou a Heňo přijeli až po půlnoci). Tentokrát jsem ale vystál minifrontu až do konce, dostal jsem od andílka lízátko a Mum mi předal tašku s programem, románem od AF167 a snad ještě něčím dalším, ale vlastně jsem to pořádně neprohlídl a když jsem se vracel v noci domů a dával si pozor, abych si z opiového doupěte, ve které se šatna po půlnoci změnila, vyzvedl balíky s letošní CKČ, zapomněl jsem tam tu tašku s materiály a ráno už tam nebyla. Potkal jsem už i Nalima a Dana, Vlastu Talaše s Michelle a Daisy (pořád nevím, jaké pořadí zvolit), Peťa Pavelku s koženými kalhotami, které jsme obdivovali už na Istroconu, Pagiho i jeho dvě ratolesti, se kterými jsem ještě vylepoval poslední plakát s programem, co mi zbyl. Setkání se Zdeňkem Žákem už neproběhlo úplně bez komplikací, protože se mi v předminulém deníčku povedlo napsat trochu víc o konci jedné roompárty, než bylo vhodné, a Zdeňkovi se to nelíbilo. Nutno podotknout k jeho motivaci, že se snažil chránit čest dámy, i když jak ji znám, dovede se o sebe postarat sama. Takže se omlouvám – nic se v tom pokoji totiž nestalo.

       Samozřejmě jde o přednášku o erotických scénách v literatuře, tedy hlavně o způsob jejich psaní a rozdělení na dva základní styly – mužský, který je technicky popisný (penis, vagína, kde popadnout, kudy dovnitř, jak hluboko apod.) a ženský, který připomíná předpověď počasí čí přírodní katastrofy (touha se vzedmula, vybuchující vášeň, cinkot tisíce zvonků, přílivová vlna, strhující vír atd.) Ivana je zkušená autorka a hlavně iniciátorka jedinečné SF erotické povídkové sbírky Klášter slasti, kam přispěli renomovaní domácí autoři. Předčítala z této knihy a několika dalších a naprosto se nevyhýbala choulostivým výrazům, z čehož bylo znát, že je nad věcí. Klidně se přiznám, že jsem staré čuně, začervenal jsem se asi jen u jediné pasáže, ale tu vám tady rozhodně přepisovat nebudu, zajděte si na Ivanu, pokud bude tuhle přednášku ještě někdy prezentovat. Bylo to výborné rozptýlení, ale na druhou stranu jsem byl velmi šťasten, že se nesplnil Ivanin částečný slib, že na konci by mohl přijít Silver s jednou ze svých dvou otrokyň a předvést malou sadomasochistickou scénku. Ten trapas bych kamarádu Silverovi nepřál.

       Hned po skončení jsem se přesunul do Hlavního sálu, kde měl Marvin přednášku na téma filk, kterou jsem si jako člen funerálního pěveckého spolku Lumík nemohl nechat ujít. Většina fanů už hledala spásu o patro níž v hospodě, ale nad nimi se sešli buď samí fajnšmekři, sebevrazi nebo pár nahluchlých, protože nikdo neodešel před koncem. Marvin měl na začátku problémy s technikou, protože žádal obyčejný kazeťák s CD a dostal celou aparaturu, samozřejmě bez možnosti pustit magnetofonovou kazetu. Pak to ještě Filip Oščádal vylepšil položením mikrofonu před reprák, takže jsme napřed všichni ohluchli, ale vzhledem k některým ukázkám to bylo jen dobře. Přednášející nastínil historii filku, krátce zabrousil s ukázkou do zahraničí (Leonard Nimoy) a pak se věnoval tuzemské tvorbě – tolkienistická společnost, skvělý Aleš „Holodoktor“ Kadeřábek (se Zuzkou Trinkwitzovou) a jeho vesměs trekové úlety a bohužel i ukázka z našeho prvního CD „Draconské vánoce“, naštěstí jedna ze svižnějších. Ještěže natáčení našeho druhého CD s pracovním názvem „Osada na Měsíci“ proběhlo týden před conem a nebyl čas sestříhat to do poslouchatelné podoby. (Ostatně mám dojem, že je to beztak marná snaha.)

       

       V jedenáct večer mělo být jakési „Přísně tajné překvapení“, ale stejně jako loni vybouchlo – Filip Oščádal pravil, že překvapení překvapilo i je. Pustili nám tedy zbytek TV Duny z odpoledne, ale o půlnoci nás přišli vyhodit s odůvodněním, že v pátek mají pronajatý sál jen do 24:00 – totéž bylo i na plakátech, ale kdo by tomu věřil. Oč pružněji se zachovali třeba pořadatelé Istroconu, kteří nám promítání Stopařova průvodce nechali běžet až do půl druhé. Chtěl jsem se ještě podívat dolů do hospody, ale kdosi mi řekl, že už přestali nalévat a tak jsem se ještě chvíli poflakoval v hotelu a spolu s Marvinem, Závišem a Danou Krejčovou jsme odešli na noční rozjezd v jednu. Druhý den jsem se dozvěděl, že do hospody přišel nájemce a začal roztáčet sám a nakonec tam pili až do rána. Klikin tvrdí, že údajně vyhodil na místě tu servírku, která odmítala obsluhovat úplně plnou hospodu – dobře jí tak. Nájemce prý byl docela v pohodě a dokonce dovolil Klikinovi a Rogerovi šahat na věž, čehož využili a někdy kolem 4-5-té ráno roztančili hospodu klanovou hymnou.

       10:30 Fénix a ti druzí

       Přišel jsem na přednášku Dany Krejčové o mýtických zvířatech až v polovině, ale docela jsem se poučil – Dana má vždy kvalitně připravené materiály a dává si s tím práci. Byla vtipná a výjimečně velmi málo sarkastická, protože se mezi posluchači našel jen jeden rejpal – Franta Novotný – a toho bez problémů zvládla. Jeden úryvek z přednášky, který se pro tento con zvlášť hodí: „Podle jiné verze legendy přiletí do Heliopole, kde příslušný kněz u oltáře připraví hranici ze dřeva vinného keře nebo z palmového listí. Pták sedne na oltář a oheň ho spálí. Druhý den kněz v popelu najde červa, jemuž další den vyrostou křídla a třetí den vypadá jako předtím. Pozdraví kněze, vysoko vzlétne a vrací se domů do Indie. Později se tento děj zjednodušil, místo červa se objevuje vejce a nakonec nesmrtelný pták, který se rodí ze svého popela.“

       Potom jsem si zašel na brzký oběd do hotelové restaurace (měl jsem ho předplacený), měli malé porce a velké ceny, ale ve společnosti našich trekkies Doktora, Rogera a ST/INGa se to dalo přežít. V poledne měl mít Franta Novotný přednášku o svém rozepsaném „Konečném dni Valhaly“, ale neměl jsem chuť dozvědět se všechny pointy předem a tak jsem se poflakoval v předsálí u šatny, klábosil se Závišem, marně hledal svou tašku s materiály, kterou jsem tam včera v noci zapomněl, a obdivoval jsem Hvězdnou bránu, která nad vchodem do předsálí ještě v noci nebyla. To je typická Tai – pracovala na tom do poslední chvíle a když to bylo v sobotu ráno připravené, mezi čtvrtou a šestou ji nainstalovala, odešla domů zkolabovat a objevila se znovu až pozdě večer, takže z celého Fénixconu měla jen práci a Althing Conan Society.

       Na toaletách v hotelu jsem v kabince odposlechl kousek dialogu JWP a Mirka Žambocha u pisoárů, ale není o čem psát, bavili se o ptákovinách. O čem jiném se taky můžete u pisoárů bavit. Objevil jsem tam také reklamu na nějaký Avalcon – teď už vážně nevím na jaký, je jich tolik v různých termínech, kdo si to má pamatovat.

       Zato na druhém obědě v hotelu jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Seděl jsem tam u piva s Marvinem, Frantou Novotným a dalšími, kteří se různé střídali. Když tam obědvali Klikin a Karel Soukup, přišla řeč na nehorázné ceny hotelových obědů a neexistenci jídla v protější hospodě Na základně. Karel tvrdil, že s jídlem v hospodě se počítalo (vždyť bylo i loni) a vyslovil domněnku, že se nájemce hotelové restaurace domluvil s hospodou a rozdělili si to – jídlo hotel a chlast hospoda, aby si tolik nekonkurovali. Je to pěkná sviňárna, ale už se s tím nedalo nic dělat. O něco příjemněji se poslouchal František Novotný, který byl ovlivněn zrovna ukončenou přednáškou o konci svého cyklu a přišel u jídla na nápad nechat Ódinovy syny jezdit na harleyích jako Pekelné anděly, jen se musí podívat, jestli v jeho alternativní Americe není zatopeno místo, kde se normálně vyrábějí. Velmi ho zaujala žertovná poznámka Zdeny HT, která je chtěla umístit rovnou na motorové tříkolky stejné značky. Možná si docela počteme.

       Když přijel Zdeněk Rampas v pátek bez manželky, Klikin se ho zeptal, kde ji má. Na prezidentovo sdělení, že je na nádraží, Klikin podotkl, že si asi v té zimě moc nevydělá. Když se pak na Míšu ptali další známí, Rampas jim vykládal, že vydělává na nádraží.

       Na své přednášce měl Ondřej Neff sto lidí (dal jsem si tu práci a spočítal jsem je) a navíc jej zezadu jistila Ljuba Krbová s dalmatinem poblíž vchodu, aby nikdo nemohl utéct. Dalmatin sice vypadal, že by neublížil mouše, a paní Krbová vyhlížela vysloveně mile, ale jeden nikdy neví. Neff probral představu pekla v různých dobách a kulturách, speciálně pak Dantovo Peklo. Obzvlášť laskavě vyhlíželo peklo čínské, které vypadalo jako úřednický ráj, a bizarní byl skutečně existující naučný park hinduistického pekla, kde byly tresty pro hříšníky vyvedeny v životní velikosti – šplhání naháčů po ostnatých kmenech apod. Opravdu veselé diapozitivy. Zajímavý byl exkurs do posmrtného života Židů – podle Starého zákona neexistuje peklo (to je až křesťanský vynález), pouze jakási „jáma“, údolí mrtvých, které se jmenovalo nějak jako Shayol (omlouvám se všem, kteří o tom něco vědí, nekomolím to schválně). Toto údolí skutečně existuje, pohřbívalo se tam, a postupem času se to přetvořilo v mytologii. Ano, jistěže vím, že „Bůh nemá ráda, když se o ní hovoří jako o mytologii“.

       

       Teoreticky připraveni jsme se vydali do skutečného pekla, ale spíš do ledového Helu – já se Závišem z Frankensteina jsme šli nakupovat do blízkého Intersparu ingredience na bowli pro noční párty po Althingu a venku mrzlo a foukal silný nárazový vítr. Těžce prokřehlí jsme se dopotáceli do supermarketu a začali své několikahodinové bloudění od regálu k regálu. Jakmile jsme se trochu ohřáli a rozběhl se nám mozek, hledali jsme různé slevy po vzoru koupěchtivých důchodců. Víno, ananas a mandarinky jsme pořídili v akci, zbytek už za normální ceny. Plastikové příbory a kelímky jsme objevili mezi dětskou literaturou a regálem s fotoalby, zvláštní kombinace. Potkali jsme naši malířku Šárku (jinak Sheav), která byla opět na výpravě za zajímavými lidičkami – ráda poznává nové lidi a pozoruje rozličné figurky, které se mezi námi pohybují. Jako druhotný úkol přišla koupit něco k jídlu, ale to u ní není podstatné. Po několika kilometrech tlačení vozíku jsme dostali hlad a šli se najíst do místní vývařovny-bufetu, kam můžete zajet i s vozíky. Opravdu lidové ceny (dvakrát levnější než v hotelové restauraci) a dost velké porce (dvakrát větší než víte kde) a hlavně výborná chuť – tak dobrý segedínský guláš jsem nejedl ani nepamatuju. Pro normálního průměrného fana výborná volba – a jestli budou příští rok v hospodě blbnout s jídlem jako letos, už vím, kde budu jíst. Po návratu zpět jsme odchytili u recepce pekelného Klikina a zakotvili s nádobím a ingrediencemi u něj v pokoji, kde jsme připravili základ do lavoru a spolu se sektem jsme ho schovali na malý balkónek v chodbě, aby se tam chladil.

        

       Kromě prodejního stánku Arrakisu v předsálí Hlavního sálu, který sklidili v sobotu odpoledne, fungovala knižní burza Toma Štipského v malé místnosti v přízemí ubytovny Pozemstavu. Pořídil jsem si tam pár kousků, ale naštěstí jsem neměl po nákupech dost peněz a potřeboval jsem ještě pár korun na pivo, takže jsem tolik neutratil. Mohl jsem sice zkusit Melkorovu čajovnu, ale v tom poletování sem a tam jsem akorát stihl zjistit od Peťa Pavelky, který od Melkora právě odešel, že sídlí a vaří v pokoji 103 v hotelu, ale zajít tam jsem už nestačil. V baru hotelu jsem se na chvíli pobavil s Mirkem Žambochem, hlavně o jeho Megapolis, která vyšla v Palm knihách. Docela mě zajímá, jak si můj oblíbený autor fantasy poradil se scifi, ale platit za vytištění a poslání Megapolis 314 korun českých, to si tedy raději napíšu knihu sám. (75 je sice poštovné, ale to mi může být fuk).

       Nalim Uzbeg a Dan Merta zase jednou předvedli, že i s malým Kašpárkem se dá hrát velké divadlo. Loutková (maňásková) hra se zpěvy o Conanovi a Kašpárkovi a jejich cestě do harému byla sice vážně pro děti (dnešní děti vědí o sexu víc než my), ale ani oni dva jako klauni Adis a Béba nebudou dlouho zapomenuti. Poděkovat za tento nevšední zážitek můžeme Závišovi z Frankensteina, který před časem půjčil Nalimovi svou sbírku prvorepublikových scénářů pro loutkové divadlo a tím ho inspiroval.

       

       Do následující tomboly jsem sice přispěl Čtvrtou planetou smrti (část 1.) a dřevěnými napínáky na boty, ale vzhledem k tomu, že místo tradičního Marvina moderoval Jarek Mostecký, zašel jsem – jsa pozván – na narozeninovou párty Richarda Klíčníka. Po příchodu jsem byl hned posazen ke stolu k obrovské piksle ananasu, vylepšené nějakým alkoholem. Tuhle přípravu na bowli jsem naštěstí neabsolvoval moc dlouho, ale bylo tam blízko k jednohubkám a kouskům sýra. Na židli pro nově příchozí mě vystřídal myslím Vlastík Talaš a až při jeho iniciaci jsem si všiml, že ten alkohol, který tam Richard přidává, je nějaký druh slivovice. Takovému Piterovi slovo „bowle“ dost vadí, ale když zjistil, že tam je jen slivovice (kromě ananasu a šťávy pochopitelně), nemohli ho od piksly odtrhnout. Za pár minut byl pokoj plný fandomových špiček (zvlášť ta Honzy Vaňka Juniora byla legrační) a historky se jen hrnuly. Za všechny jednu od Františka Novotného, který pololežel poloseděl v rohu na posteli – byla o fanouškovi, který mu jednou v Krakatitu vážně vysvětloval, že jeho přítelkyně je orákulum a že svět Valhaly, jak ho FN napsal, opravdu v paralelní dimenzi existoval. Když se už lidé nevešli ani do pokoje a postávali v otevřených dveřích, pustil jsem své místo Ellie a chvíli postál ve veřejích s Draky, ale to už v té době bylo po desáté a Althing CS právě vrcholil – kromě jiného také výroční zprávou Klanu ranařů a bonvivánů za rok 2003, kterou přednesli její dva aktivní členové Klikin a Roger. Klikin navíc vyhrál conovou anketu o Zlatého Fénixe za nejoblíbenější bytost conu (sám jsem viděl, jak stál vedle jednoho čerstvě příchozího, který anketní lístek vyplňoval, chrastil řetězem na ruce a diktoval mu, co má napsat) a dostal českou whisky Gold Cock, kterou mu téměř okamžitě někdo ukradl.

       V Hlavním sále už bylo vypito hodně vína, ale stále ještě hodně zbývalo, když jsem tam dorazil já. Kolem hudební aparatury se motalo několik lidí, kteří pouštěli takovou všehochuť od metalu po popík, ale vše v rámci mezí. Zjevila se konečně i Tai, trošku ale ne dostatečně posílená několika hodinami denního spánku, a stejně jako loni tvrdošíjně odmítala jakékoliv pokusy vyzvat ji k tanci. To taková Šárka, zpočátku taktéž odmítající ploužit, nakonec zkusila pár tanečků s Doktorem a dobře udělala, pokud měla úmysl všechny okolo pobavit – oba se pohybovali jako párek cirkusových medvědů. S Rogerem jí to šlo podstatně lépe; asi to bude tím, že mu stála na nohách a pohyb zařizoval jen on. Já jsem si jako tradičně (tedy doufám, že z toho udělám tradici) zatancoval lambádu s Jolanou, tentokrát oproti Vínoconu poněkud pestřeji pojatou, byla to paráda, ale ještě musím trénovat. Provedl jsem i Mamčakovic rodinu – napřed Piškotku a pak i Mamču samotnou a musím uznat, že to bylo fajn. Když už začalo docházet víno, zaskočili jsme pro naši bowli a pár pytlíků chipsů, arašídů a tyčinek, aby společnost ještě vydržela. Františka Vrbenská si chvíli vybrala slabou chvilku, kdy téměř omdlela z vyčerpání a nevyspání, ale naše bowle ji postavila na nohy – ovoce, alkohol a cukr je dobré palivo pro párty. Nebýt těch dvou vyžírků (Toma Zvědělíka s kámošem), kteří se mi usídlili u bowle a vyjídali mi lepší ovoce, a Klikinovy ukradené whisky, byl by althing bez chybičky. Na chvíli náš taneční maratón přerušil Nalim se skupinkou věrných, kteří začali pět oblíbené conanovské písně, ale hezky rychle jsme je vyprovodili ven, protože při jejich produkci začali houfně odcházet lidi dolů do hospody a kdyby ještě chvíli zpívali, mohli bychom to rovnou ukončit. Docela dost si zapogovali Roger s Klikinem; vůbec nechápu, kde na to skákání brali energii. Chvíli se k nim přidal Doktor, ale moc dlouho to nevydržel, přece jen je v nižší váhové kategorii. Pár hodin mezi námi pobyl jeden nevidomý kluk, kterého znám od vidění z Černé planety, je kupodivu docela sečtělý. Během conu absolvoval nejspíš hodně přednášek, protože jsem na něj téměř pokaždé narazil, a na párty se pěkně rozjel a roztancoval.

       Vydrželi jsme asi do třetí ráno a pak jsme se přesunuli do dolní hospody. Nechal jsem si natočit od majitele pivo a zatancovali a zařvali jsme si před barpultem na pár rockových kousků s Klikinem, Rogerem a Jolanou. Záviš už jenom poposedával, kousek dál seděla Edita Dufková jako na jehlách; připadalo mi, že by si ráda zatancovala, ale někdo u stolu do ní hučel a tak se nakonec nepřidala. Se Závišem jsme šli na pátou ráno na rozjezd a to už jsem věděl, že se v neděli zpátky nevrátím.

       

       Kromě Hvězdné brány měl být na conu opravdový nefalšovaný model ptáka Fénixe v životní velikosti od Dina (nezaměňovat s firmou, co dělá špatné puzzle). Že jste ještě v životě žádného Fénixe neviděli? To je tím, že ještě v sobotu odpoledne sušil křídla u Drapáčů, takže bude nejspíš slavnostně odhalen až příští Fénixcon. A možná se konečně dočkáme i nějakého překvapení.