Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

V neděli jsme s Richardem Klíčníkem a s Rampasovci navštívili Teodora Rotrekla. Teodor během svátků dokončil práci na emblému letošního Parconu, a tak jsme jeli vyzvednout originál, aby byl k dispozici pro další zpracování. Tak tady by mohla suchá novinářská zpráva končit – ale zároveň to byl začátek velmi příjemných chvilek s člověkem, který si i přes svých osm křížků udržuje stále jasnou a zvídavou mysl.

       Než jsme se totiž dostali k vlastnímu účelu návštěvy, v pohodlí kutlochu vedle ateliéru, takové příjemné odpočinkové místnosti plné knih (jako ostatně všechny chodby a místnosti, jimiž jsme pod Teodorovým vedením prokličkovávali) jsme si povídali o různých věcech. Teodor začal svým obdivem k výzkumu DNA, který umožňuje (vedle takových přízemních drobností, jako usvědčování pachatelů trestných činů) vystopovat původ jednotlivých lidských společenství. Zaujal ho totiž výzkum původu původních amerických kmenů, který byl plný nejrůznějších hypotéz, dokud se do výzkumu nezapojila právě analýza jejich DNA.

       Pak jsme přeskočili k technice, a z ní k miniaturizovaným letadlům, či spíše létadélkům. Teodor – na rozdíl od většiny z nás – vyrůstal ve světě, který byl prostý téměř všech vymožeností, jichž si užíváme. Zdaleka tu nejde o kosmické létání či o již zmiňovanou analýzu DNA. Dovedete si představit, jak asi vypadala kuchyně jeho mámy, když se jí držel za sukně? Že po ulicích Prahy tehdy jezdilo stále ještě víc koní živých, než těch zakletých do automobilů?

       A tenhle člověk dostal jednou do ruky Lemovy Astronauty – právě tahle kniha ho nadchla a získala pro vědeckou fantastiku. Nepolekal se myšlenky vesmírných letů, začalo ho zajímat, jaké to bude, jak to bude vypadat, jací lidé budou tato velká rizika podstupovat a s kým či čím se setkají. V jeho ateliéru jsme se prohrabovali krabicemi plnými náčrtů a skic kreseb, datovaných do roků dávno minulých, nádherných ukázek jeho práce a talentu. Na stole ležel portrét jeho dědečka – kreslil ho, když mu bylo šestnáct (Teodorovi, samozřejmě). A nemusel by se za něj stydět leckterý student AVU.

       Teodora známe jako ilustrátora SF knih a populárně naučných titulů. Ale tlusté složky s jeho pracemi nesly mnohem rozmanitější popisky. Uprostřed ateliéru stála bomba – tedy spisovně tlaková nádoba s kysličníkem uhličitým, kterou používá pro nástřik barev. Ve skříni zase byl tlustý balík plný jeho grafických listů – spíše listíčků, miniatury, které si pamatují návštěvníci Parconu myslím v roce 1987. Na stole byly rozložené skicy kreseb, které s SF toho měly pramálo společného, v rohu byl opřený rozpracovaný portrét jeho vnučky. A na polici stály jeho dřevěné plastiky (mezi nimi byl i tyranosaurus), jejichž základ obvykle tvořily ručně soustružené části.

       Pak jsme se dostali ke zlatému hřebu programu – k parconskému emblému. Richard Klíčník totiž na počátku všeho projevil přání, aby to bylo téma, které propojí Brandýs nad Labem a sci-fi. A protože Brandýs nad Labem je již hodně dlouho dvojměstím Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, nabízelo se spojení svatý Václav a Vesmír. A tak Teodor připravil krásnou černobílou kresbu, která je myslím substancí jeho malířského mistrovství, a za jejíž realizaci zaslouží naše velké poděkování.

       Jednoduché linie, navzájem vyvážené plochy černé a bílé, přitom rozčleněné tak, že nepůsobí rušivě, výtvarná zkratka i bez složitých polotónů dokonale navozuje pocit plastičnosti a nechává mozek dopracovat podrobnosti tam, kam patří. Detaily jsou voleny tak, aby bylo možné kresbu zmenšit až na pět – deset centimetrů a přitom zůstala zachována její čitelnost. Tohle jsem si uvědomil, když jsem pro tenhle článek připravoval obrázek do perexu – včetně těch bílých lemů nahoře i dole má výšku 150 pixelů a stále ještě je na něm poznat základní motiv. Na straně 1 ji máte v rozměru 426 x 320 pixelů, což při standardním rozlišení odpovídá obrázku asi 4 x 2,7 centimetru. (K tomu jsme ještě dostali pokyny pro barevnou verzi, se kterou se určitě časem také setkáte.)

       Nakonec nám Teodor ukázal několik studií, jimiž se propracovával k finálnímu vzhledu. Z původního hrubého náčrtu, ze kterého se odpíchl, postupně mizely rušivé plochy a úhly, například se měnil tvar stínu Václavovy pravé ruky či tvar a rozmístění světel v levé části dveří, vyplněné černým Vesmírem. Spáry v pravém křídle dveří ztenčily, aby nepůsobily rušivě, stejně tak se umravnily schody. Klepadlo na dveřích kaple je v jejich středu, což sice poskytne rejpalům dostatek příležitosti ke kritice, ale tomuhle podřízení se výtvarnému výrazu jsem porozuměl snadno – na počátečních verzích byla ruka s klepadlem více vpravo a celková kompozice nebyla tak dobrá jako na finální kresbě.

       Bohužel v tuto chvíli jsou všechny náčrtky už minulostí, Teodor je shrnul na jednu kupičku a prohlásil, že patří do koše. Aspoň některé jsem jakž takž stihl vyfotografovat a tak – až to stihnu – si je budete moci prohlédnout v mém fotoalbu. Nikdo z nás si o ně netroufl říct. Nebáli jsme se, že by Teodor odmítl – ale v tu chvíli jsem cítil respekt k jeho přání, umělecká tvorba v sobě obsahuje velkou intimní složku a už jenom ta moje fotodokumentace (byť s Teodorovýcm souhlasem) byla skoro jako nahlížením do ložnice. Myslím, že i ostatní to cítili podobně, cestou zpátky jsme se shodli, že nikdo z nás tu odvahu neměl.