Interkom: Včelařovy trampoty

Crichtonova tvůrčí metoda je poměrně jednoduchá. Vždy se soustředí na některou progresivní vědní disciplínu, promyslí její možná zneužití a pak je chirurgicky přesně popíše. Jednou se jedná o genetické manipulace, jindy o kvantovou mechaniku, tentokrát přišla řada na nanotechnologie. Popisované výzkumy a teorie jsou (tradičně) autentické, jenom jejich dramatická extrapolace jde na vrub autora. Vychází přitom z faktu stále se zrychlující evoluce. Po vzniku života na Zemi vedla od bezjaderných organismů k jaderným dlouhá cesta. Vývoj dalších forem již byl mnohem rychlejší a dějiny homo sapiens zabírají na pomyslných geologických hodinách pouhých pár sekund před půlnocí. Otázkou je, co přijde po člověku. (Nejen) podle Crichtona to budou produkty bio- a nanotechnologií. To, jestli s nimi bude člověk moci koexistovat, závisí především na jeho obezřetnosti. Román popisuje situaci, kdy obezřetnost selhala.

Hlavním hrdinou je (tradičně) schopný vědec/programátor, toho času ovšem (velmi netradičně) v domácnosti. Jack Forman se nestaral jen o vývoj softwarových produktů, ale také o nekalé obchodní praktiky svých šéfů, za což byl neprodleně vyhozen. Nyní s ním nechce nic mít ani jeho právník ani další potenciální zaměstnavatelé. Jack se tedy zatím stará o své tři malé děti a je nutno říci, že i popis nezvyklého domácího prostředí je tradičně crichtonovsky přesný. Obživu rodiny zajišťuje Jackova žena Julie, přední představitelka firmy Xymos vyvíjející nanotechnologie. Posledním vysoce slibným produktem firmy je soubor nanostrojů, agentů, které spolu komunikují prostřednictvím síťového protokolu (jehož autorem je „shodou okolností“ samotný Jack) podobně jako včelí roj. Vytvářejí tak distribuovanou samoučící síť – bázi pro UI. Julie musí čelit tlaku netrpělivých investorů, a tak se její chování k Jackovi i dětem rapidně zhoršuje. Jackovi se zdá, že už to není ta Julie, s níž prožil dvanáct let společného života. Stále ještě však netuší, jak moc je tato metafora pravdivá…

Jack se coby nezávislý konzultant dostává do výrobního komplexu Xymosu v Nevadské poušti, kde se zapojí do hledání ztraceného (nano)roje. Úlohy se záhy obrátí a roj začne hledat – a lovit – lidi, zcela v intencích naprogramovaných strategií lovce a jeho kořisti. Děj graduje, jedna akční scéna (tradičně) stíhá druhou. Jack má jen dva trumfy: znalost původních algoritmů pro chování roje a kolegyni Mae, která se vyzná v otázkách přežití. To je již tradiční problém (nejen) Crichtonových románů; bleskurychlá proměna usedlých vědců v supermany, kteří v pohodě zvládají techniky speciálních vojenských komand. Situace (i čtenář) to však vyžaduje, a tak oba protagonisté vcelku úspěšně směřují k tradičnímu „podmíněnému“ happyendu.

Spokojenost nemůže být úplná. Tento roj byl sice zlikvidován, ale nikdo neví, kdy se objeví další. Je to podobné jako postup zabijáckých včel, které se kdysi při neopatrném křížení vymkly z rukou jihoamerických farmářů. Crichton to odhaduje na takových padesát let.