Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Vyšel český překlad pátého dílu Harryho Pottera, jehož pěknou vlastností je, že ač má o 40 stran víc než anglický originál, je díky volbě papíru skoro o dva centimetry tenčí ve hřbetě.

       Na překlad se tak nějak malinko čekalo. Ovšem, nějaké svižné malé nakladatelství, které by se nemuselo starat dohromady o nic jiného, by asi dokázalo Fénixův řád vyprodukovat dřív, nicméně Albatros je nakladatelství s primárním důrazem na kvalitu díla, a i když o detailech si můžeme povídat, podle mě si rozhodně stálo za to počkat. Mohl bych toto tvrzení podpořit i nějakým pošťouchnutím, například upozornit mladé čtenáře, že oddalované rozkoše bývají z těch nejlepších, ale asi bude lépe být věcný.

       Především je české vydání typograficky vypiplanější než originál, jehož sazba je holá, bez nápadu. Zato grafik Albatrosu si mile hraje se všemi vloženými textíky, dopisy či vyhláškami, podkládá je barvou, zdobí kresleným písmem...

       Totéž platí o úrovni překladu: za těch pár týdnů navíc to stálo. Je svižný, sebevědomě pracuje se stylovými rovinami (a udržet například po tisíce stran stabilní úroveň Hagridovy nespisovné řeči asi nebylo lehké), dobře zdolává hříčky a úskalí. U (stabilně dobrého) překladu veršíků náhoda Pavla Medka odměnila: k původnímu „Weasley is our king“ se mu české „král“ rovnou rýmuje s názvem famfrpálového míče „Camrál“, takže nemusel nic složitě vymýšlet.

       Osou debaty o překladech Harryho Pottera je od počátku samozřejmě otázka „mluvících jmen“: Brumbál místo Dumbledore, Bradavice místo Hogwarts. Myslím však, že tady by kritik měl mít více úcty k překladatelovým autorským právům (nevěříte-li, že něco takového existuje, račte nahlédnouti do autorského zákona). Nechat vše v originálu by byla hloupost – a jiná řešení jsou vždy polovičatá; volba, co převést a co ne, je jen na něm. Já bych například asi nějak počeštil i jméno Weasley: „weasel“ je lasička, celá rodina je lasičkovitě zrzavá a v angličtině je slovo weasel nadávka, jež tu nese jistý sociální náboj (Weasleyovi jsou „kouzelníci-proletáři“ a malfoyovská honorace je bez rozpaků uráží). Také se to trošku vymstilo: na straně 552 originálu nadává Malfoy Weasleyovi „Weasel King“ (Král Lasička), ale v češtině zbylo jen méně expresivní „králíčku“. Nicméně tyto věci jsou zcela v autorské kompetenci překladatele a vnější názor na ně je subjektivní.

       Když si vezmete k ruce originál a srovnáváte větu po větě, jako téměř u každého překladu přirozeně nakonec přijdete na nějakou tu drobnou významovou odchylku. (Například na str. 34 nejsou pro Dursleyovy kouzla a čáry druhou nejneoblíbenější věcí po sousedech, kteří porušují zákaz zalévání, pořadí neoblíbenosti je opačné: „closely followed by neighbours who...“.) Podobné drobnosti tu ale jsou v množství tak stopovém, že to skoro nestojí za zmínku. Za zmínku naopak stojí jediná věc, která mě na potterovských překladech mrzí od začátku, a to skloňování jmen s latinskou koncovkou -us. U novějších slov a výmyslů (Mundungus) se to snese, ale jména tak očividně latinská, jako je Lucius a Sirius, působí ve tvarech „s Luciusem“ a „pro Siriuse“ úděsně. Mimochodem, ve Hrátkách s čertem je pekelník Lucius – a vzdělaná princezna mu říká správně „Lucie“, zatímco negramotná Káča „Luciusi“. Harry sice místo řádného studia většinou mydlí nějaké potvory, ale aspoň základy latiny by ve škole, jejíž zaklínadla jsou latinská (či se tak usilovně tváří), pochytit mohl.

       Nicméně „plus minus Lucius“ lze konstatovat, že české vydání Harryho Pottera a Fénixova řádu dělá čest dobré tradici a vysokému standardu českého literárního překladu. Kéž by si mladá generace neodnesla do života jiné jazykové návyky než ty, co najde tady (jenže to by nesměla existovat elektronická média).