Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

S profesorem Jaroslavem Peregrinem jste se mohli setkat na Science Worldu setkali v článku o Alanu Turingovi a nedávno také v rozhovoru týkajícím se umělé inteligence. Nyní se podíváme na knihu jeho esejů. Název „Filosofie a jazyk“ není zřejmě z pohledu člověka přírodovědně orientovaného tím pravým lákadlem, nicméně knihu lze doporučit už proto, že pojednává především o logice, matematice a vztazích mezi (nejen postmoderní) filosofií a exaktními vědami.

       Tak hned úvodní esej popisuje vcelku známou příhodu amerického fyzika Sokala. Tento vygeneroval do vlivného amerického filosofického časopisu Social Texts záplavu blábolů, které vznikly de facto pouhým zřetězením určitých často používaných slov a formulí. Sokal totiž ztratil schopnost se orientovat ve filosofických textech a tak ho zajímalo, co se bude dít dál. Jak se dalo čekat (jinak by příběh neměl dalšího pokračování), text vyšel – dokonce ve speciálním čísle časopisu jménem Války vědy. Sokal z toho usoudil, že postmoderní filosofie ztratila jakákoliv kritéria umožňující odlišit smysl od nesmyslu, pravdu od nepravdy a o této své zkušenosti napsal knihu nazvanou Intelektuální podvod. Charakteristické přitom je, že vydavatelé Social Text se nechytili za nos, ale zareagovali ideologickým článkem de facto obviňujícím vědu z totalitářských tendencí, rasismu a sexismu (dotyčný časopis je poněkud marxistický).

       Až sem bychom celý příběh mohli interpretovat nějak ve stylu „kterak hloupí/zlí“ postmodernisté škodí vědě. Peregrin ovšem přichází s trochu odlišným viděním – vydavatelé Social Texts prokázali medvědí službu především samotné filosofii. V dalším průběhu se autor snaží ukázat, že mnohé výroky o světě jako „jazykovém/sociálním konstruktu“ nemusejí být nutně jen bláboly (neznamená to totiž, že bychom přitom nutně museli zpochybňovat existenci světa tam venku a jeho nezávislost na našich přesvědčeních) a že filosofie může (mj.) nadále hrát roli jakési korektivy přírodních věd. Autor se ovšem zabývá především filosofií nikoliv kontinentální, leč analytickou, která je úzce spjata s logikou a matematikou. Tudíž dojde třeba na diskusi kolem názorů lidí jako Frege, Russell, Gödel, Carnap, Hilbert, Wittgenstein, Quine či Davidson (a zde by snad stálo za to dodat, že ostatně i Turingova stať o strojovém myšlení a umělé inteligenci nebyla poprvé otištěna v přírodovědeckém periodiku, ale v Mind, tedy časopisu analytických filosofů).

       Hlavním Peregrinovým tématem je vztah jazyka a „skutečnosti“. Autor se snaží ukázat, že to není vztah bezproblémový a že jej nejspíš nemůžeme vyřešit nějak jednoduše (např. ve stylu jazyk jako sada jmen/nálepek daných vnějším předmětům). V souladu s tradicí analytické filosofie se autor snaží o precizní formulace problémů, tj. nemusíme se obávat onoho „postmoderního blábolení“ zvláště charakteristického pro francouzsky píšící autory. Jazyk zde nevystupuje v roli nějaké iracionální entity, kterou nelze dále zkoumat a můžeme o něm pouze básnit.

       Vztah mezi slovem, pojmem, významem a věcí je pro filosofii a metodologii vědy samozřejmě klíčový. V jakém ohledu existuje třeba číslo 3, v jakém ohledu existují „viditelné věci“ a v jakém ohledu neviditelné atomy? To vše se samozřejmě řeší od Platóna, Aristotela a středověkých scholastiků (nominalismus vs. realismus), kniha Filosofie a jazyk se nicméně v souladu s tradicí analytické filosofie snaží doložit, že řada těchto problémů souvisí spíše s tím, jak užíváme jazyk – a žádné skutečně relevantní filosofické problémy tedy nepředstavují. (Tady bych si snad dovolil namítnout, že přece jen vidím určitý rozdíl v existenci třeba atomu a LaPlaceova démona, i když oboje jsou vlastně myšlenkové konstrukty umožňující nám lépe porozumět určitým matematickým vztahům. Alespoň pro mě zde tedy určitý problém stále zůstává o otázku, zda něco „skutečně existuje“, považuji za celkem plodnou.)

       Co se pak týče vztahu mezi jazykem a významy slov, dojde i na Chomského (na jeho jazykový pud a generativní gramatiky, nikoliv na Chomskeho aktivity politické) a Stevena Pinkera, tedy na úvahy o psycholingvistice, otázce jak že se si vlastně jazyk osvojujeme, na vztah mezi syntaxí a sémantikou, na evoluční původ jazyka či na problém vztahu mezi jazykem a dalšími symbolickými systémy typu dopravních značek.

       Nejzajímavější je ovšem podle mého názoru poslední část knihy, která pojednává o vztahu logiky a lidského myšlení. Můžeme zde sledovat historii démona, který je sám se sebou ve sporu. Objevili jej Frege a Russell, exorcismus se snažil provést Hilbert, démon byl však znovu evokován Gödelem (ovšem s tím, že podobně jako leckterý virus i náš démon zmutoval do podoby, kdy již není letální a lze jej díky tomu jakž takž snášet). Velice chytrá mi přišla esej o tom, co vlastně říká a co naopak neříká Gödelův důkaz o neúplnosti matematických systémů – autor se snaží doložit, že to ve skutečnosti není výrok nějak zvlášť se vztahující ke kognitivním vědám a k lidskému myšlení (polemika proti Rogeru Penrosovi s jeho představami o nealgoritmickém charakteru lidské mysli); ona totiž ani samotná logika se ke způsobu, jak uvažujeme, podle Peregrina nevztahuje nijak bezprostředně. Když se to pokusím výrazně zjednodušit, pak formální logika není ani tak způsobem, jimž myslíme „uvnitř“, ale prostředkem, jak lze pravdivost či nepravdivost nějakého výroku ukázat ostatním, jak něco učinit zřejmých. Překvapivě se podle Peregrina logika tedy možná vztahuje nejen k nějakým abstraktním platónským idejím, ale také ke sdílenému prostoru, popperovskému světu kultury. Z čehož pak vyplývá, že Gödelův paradox není zase tak strašný; výrok, který sám o sobě tvrdí, že je nedokazatelný, je z definice skutečně nedokazatelný uvnitř formálního systému, ale zvnějšku můžeme jeho pravdivost doložit vcelku snadno – a tím výrok také de facto dokázat. S Gödelovým démonem lze prostě nějak vydržet.

       Na závěr knihy se – jak jinak, chtělo by se skoro říci – dojde k úvaze o umělé inteligenci a strojovém myšlení (příslušná esej je de facto článkem, který kdysi vyšel ve Vesmíru). Docela sofistikovaný mi zde přišel koncept o „myšlení nahlas“. Oč v něm jde? Podle jednoho názoru je myšlení prostě totožné s určitým chováním, podle druhého stroje z definice myslet nemohou. Lze mezi těmito pohledy najít nějaký kompromis? Když si to představíme na šachovém algoritmu, vypadá střední cesta asi takto: Stroj může myslet, ale nestačí k tomu, aby jen „inteligentně“ tahal figurkami. Měl by také pracovat s obdobnými objekty a procedurami jako lidský šachista, měl by tedy obdobně „myslet nahlas“ (zde bych si pouze dovolil namítnout, že z vlastní zkušenosti vím, že i způsob, jak přemýšlí o šachách lidé, bývá často velmi rozdílný; někdo počítá varianty, někdo tahy prostě „vidí“, někdo skládá geometrické obrazce atd.).

       Poté dojde na způsob, jakým lidé vlastně dokáží rozpoznávat matematické posloupnosti, tj. jak vlastně řešíme třeba úlohy „doplňte následující číslo“ v inteligenčních testech. Tento druh úloh je opět řešitelný i počítačově, nás přitom bude zajímat, jak se v tomto případě lidské a strojové postupy odlišují.

       Text jako celek je dosti populární a až na pár pasáží se čte vcelku příjemně. Kniha je to ale stále do určité míry filosofická, tj. někomu, kdo se tomuto žánru z principu vyhýbá, ji doporučit přece jen nelze (nebo alespoň ne všechny pasáže – „nejvědečtější“ je poslední část). Jinak bych text chápal jako pokus ukázat, že filosofie na jedné nemusí být jen bezobsažným nakupením slov a cvičením ze stylistiky, ale precizní a logicky strukturovanou naukou. Na straně druhé to ovšem podle autora knihy neznamená, že by v této podobě měla filosofie být nějakou služkou přírodních věd a měla by jim zcela vyklidit pole. Jisté třecí plochy zde přesto zůstávají, nicméně spor lze pak vést na úplně jiné úrovni, než jak často probíhá dnes.